Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Svatá Klára z Assisi (1193-1253) se narodila ve šlechtické rodině, dvanáct let po narození svého slavného měšťana svatého Františka, který měl na její život zásadní vliv. V osmnácti letech Klára tajně opustila domov a s Františkovou pomocí si zařídila pobyt v benediktinském klášteře. Pokusy její rodiny přesvědčit ji, aby se vrátila domů, byly neúspěšné, a nakonec se k ní připojila její sestra (sv. Anežka) a později ovdovělá matka.



Svatý František je tři ustanovil jako jádro ženské řeholní komunity a vypracoval pro ně „způsob života“, čímž založil řád, který se stal známým jako „klarisky“. V roce 1215 udělil papež Inocenc III. řádu „privilegium majetku“: povolení žít zcela z almužny, bez jakéhokoli osobního nebo společného majetku či příjmů. (Toto privilegium musela klariska později obhajovat před církevními úředníky, kteří měli dobré úmysly a starali se o blaho komunity.)



Klára byla známá jako velká kontemplátorka a svou komunitu vedla po dobu čtyřiceti let. Navzdory vlastnímu přísnému životnímu stylu nabádala ostatní, aby to s pokáním nepřeháněli, protože „naše těla nejsou z mědi“.



Kláru pojilo hluboké duchovní přátelství se svatým Františkem, kterého přežila o dvacet sedm let. Na smrtelné posteli se Klára nechala slyšet: „Odejdi v pokoji, neboť jsi šla po dobré cestě. Jdi beze strachu, neboť ten, který tě stvořil, tě učinil svatou, vždy tě chránil a miloval tě jako matka. Buď požehnán, můj Bože, že jsi mě stvořil.“

Svatá Klára z Assisi – životopis

Svatý Vavřinec byl jáhnem a mučedníkem římské církve ve třetím století. O jeho raném životě není nic známo; v mládí ho jeho poctivost a víra přiměly papeže Sixta II., aby ho pověřil rozdělováním církevních prostředků chudým.



Během pronásledování nařízeného císařem Valeriánem v roce 257 byl papež Sixtus a několik dalších křesťanů zatčeno a usmrceno. [Svátek svatého Sixta a jeho druhů se slaví 7. srpna.]



Vavřinec věděl, že jej samotného brzy stihne stejný osud, a proto shromáždil všechny církevní peníze a rozdal je chudým; dokonce prodal posvátné liturgické nádoby, aby částku navýšil. Když se o tom dozvěděl římský prefekt (státní úředník, obdoba starosty), představil si, že křesťané vlastní obrovský poklad, a požadoval, aby mu ho Vavřinec vydal. Jáhen souhlasil a požádal pouze o tři dny na jeho shromáždění; poté shromáždil velké množství chudých, nemocných, vdov a sirotků. Když prefekt dorazil, Vavřinec prohlásil: „Tady je poklad církve.“ Rozzlobený úředník pak nařídil Vavřincovu okamžitou popravu.

Svatý Vavřinec – životopis

Edith Steinová se narodila 12. října 1891 v německém Breslau (dnes Vratislav, Polsko) jako nejmladší z jedenácti dětí ve zbožné židovské rodině. Zemřela 9. srpna 1942 v plynové komoře v Osvětimi, kam byla poslána, když odmítla zapřít svůj židovský původ.



V roce 1916 dokončila doktorskou práci z filozofie na univerzitě v Göttingenu pod vedením slavného zakladatele fenomenologie Edmunda Husserla. Dne 1. ledna 1922 byla Edith Steinová pokřtěna jako katolička a přijala jméno Tereza.



Dne 14. října 1933, ve svých 42 letech, vstoupila Edith Steinová do karmelitánského kláštera v Kolíně nad Rýnem a přijala řeholní jméno Teresa Benedicta a Cruce &#8211; Tereza, blahoslavená od Kříže -, které odráželo její zvláštní oddanost Kristovu utrpení, Tereze z Avily a Janu od Kříže.



V roce 1933 požádala Vatikán o pomoc pro svou židovskou komunitu. Její život a spisy se zaměřovaly na tajemství radosti v utrpení, vítězství v neúspěchu a umírání a zmrtvýchvstání s Kristem.



V červenci 1942 byla sestra Terezie spolu se svou sestrou Rosou poslána do koncentračního tábora v německém Terezíně, kde 9. srpna 1942 zemřela v plynových komorách Osvětimi. Papež Jan Pavel II. ji 11. října 1998 prohlásil za svatou:



Ke cti Nejsvětější Trojice, k povznesení katolické víry a k podpoře křesťanského života z pověření našeho Pána Ježíše Krista, svatých apoštolů Petra a Pavla i z vlastního rozhodnutí, po náležité úvaze a častých modlitbách o Boží pomoc a po poradě s našimi bratry biskupy prohlašujeme a určujeme, že bl. Terezie Benedikta od Kříže, Edita Steinová, je světice, a zapisujeme ji mezi svaté a rozhodujeme, že má být uctívána v celé církvi jako jedna ze svatých. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Svatá Terezie Benedikta od Kříže – životopis

Zakladatel dominikánského řádu, svatý Dominik (1170-1221), se narodil ve Španělsku, kde získal dobré vzdělání a připravoval se na kněžství. Dominik byl vysvěcen v roce 1206, a když byl jeho biskup Diego jmenován papežským vyslancem u albigenských, byl Dominik vybrán, aby ho doprovázel. Albigenští byli heretickou skupinou v jižní Francii, která věřila, že veškerá stvořená hmota je zlá; odmítali církevní učení a žili prostým, asketickým životem. Svým životním stylem si získali sympatie prostého lidu a snahy církve čelit jejich vlivu byly dříve neúspěšné.



Biskupové Diego a Dominik zvolili nový přístup; pečlivě se připravovali na debaty s albigenskými a sami žili velmi prostě. Po Diegově smrti se Dominik postavil do čela úsilí o obrácení kacířů prostřednictvím kázání, přestože církev se dříve spoléhala na to, že úřady budou proti albigenským používat vojenskou sílu.



V roce 1215 Dominik zorganizoval Řád kazatelů: řeholní společenství mužů žijících prostým způsobem života, kteří se věnovali boji proti kacířství hlásáním poselství lásky a odpuštění. Řád byl schválen Římem v roce 1216, několik let po založení františkánů. (Svatého Dominika a svatého Františka z Assisi spojuje řada legend a jejich řády často úzce spolupracovaly). Svatý Dominik pokračoval v cestování, kázání a práci na posílení svého řádu až do své smrti v roce 1221.

Svatý Dominik – životopis

Římská říše umučila mnoho prvních křesťanů, včetně papeže svatého Sixta ze třetího století a několika dalších členů římské církve. Sixtus byl zvolen římským biskupem (papežem) v roce 257; téhož roku vydal císař Valerián dekret, který křesťanům zakazoval pořádat shromáždění (čímž jim znemožnil legálně sloužit mši).



Dvanáct měsíců po svém zvolení byl Sixtus zatčen, když promlouval ke shromáždění křesťanů na hřbitově mimo Řím (raná církev totiž ještě nemohla legálně vlastnit vlastní budovy). Zatčeni byli také čtyři jáhni včetně svatého Vavřince (10. srpna).



Sixtus a jeho společníci byli usmrceni mečem; římští křesťané ho pohřbili na nedalekém hřbitově svatého Kalista (pojmenovaném podle jiného římského biskupa, který byl sám umučen v roce 222). Svatý Sixtus byl jedním z nejuctívanějších mučedníků rané římské církve.

Svatý Sixtus II. a společníci (mučedníci) – životopis

Svatý Jean-Baptiste-Marie Vianney (1786-1859), patron farářů, byl synem francouzského farmáře. Jako chlapec toužil stát se knězem, ale zdálo se, že mu v tom zabrání studijní potíže; Jan však tuto překážku s pomocí vychovatele překonal. Byl považován za zbožného, ale jinak neperspektivního kandidáta na kněžství. Po vysvěcení byl přidělen do malého města Ars, jehož mnozí obyvatelé byli k víře lhostejní.



Curé d&#8217;Ars (Vianneyho titul jako faráře) začal okamžitě snášet přísné půsty, mnoho bezesných nocí a další útrapy jako formu modlitby za svůj lid. Stal se známým jako prostý, ale účinný kazatel a začaly o něm kolovat příběhy o zázračných událostech a schopnostech; Ars a okolní krajina brzy zažily velké duchovní probuzení. (Ne všichni si ho však vážili. Několik žen ho nechalo asi čtrnáct let sloužit mši na &#8222;zvláštní úmysl&#8220;. Jejich nezmíněným záměrem bylo, aby byl přeložen do jiné farnosti).



Jan Vianney byl známý především jako zpovědník. Mnohokrát trávil ve zpovědnici až šestnáct hodin denně a měl nadpřirozený dar přesně vědět, co má kajícníkům říci, a připomínat jim hříchy, na které zapomněli nebo se báli vyzpovídat. Do jeho kostela se sjížděly tisíce lidí z celé Francie, což vzbuzovalo závist a odpor některých okolních kněží.



Říká se, že Vianneye po nocích často trápil sám ďábel, někdy ho i fyzicky bil, ale světec se nevzdával svého úsilí o záchranu duší. Nakonec se kurát začal ze svého přísného životního stylu vyčerpávat. Třikrát se pokusil odejít z Arsu do samoty a klidu kláštera, ale lidé mu to nedovolili. Svatý Jan Vianney zůstal ve farnosti až do své smrti v roce 1859.

Svatý Jan Maria Vianney – životopis

Svatá Lydie se narodila ve městě Thyatiry proslulém svými barvírnami. Byla obchodnicí s&nbsp;purpurovým barvivem a byla první konvertitkou svatého Pavla ve Filipech, což z ní dělá první všeobecně uznávanou konvertitku ke křesťanství z Evropy. Následující text je ze Skutků apoštolů:



„V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, kde jsme mysleli, že je modlitebna. Posadili jsme se a&nbsp;mluvili jsme k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás také jedna žena, jmenovala se Lydie. Byla to obchodnice s nachovými látkami z města Thyatiry, ctitelka Boha. Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: ‚Jestliže mě považujete za věřící v Pána, pojďte bydlet do mého domu.ʻ A přinutila nás k tomu.“ (Sk 16,13–15)



Pokřtěna byla ona i všichni obyvatelé jejího domu, mezi nimiž byly pravděpodobně i malé děti. Pavel u ní poté ve Filipech bydlel.

Svatá Lydie z Thyatir – životopis

Biskup Eusebius z Vercelli (asi 283–371) se narodil na Sardinii a vyrůstal v&nbsp;Římě; několik let tam působil jako kněz a v roce 340 byl jmenován biskupem ve Vercelli, městě v severní Itálii. Eusebius se věnoval péči o lidi; zvláště mu záleželo na zlepšení svatosti a bratrství duchovních, aby mohli dávat laikům dobrý příklad. Byl vůdčí osobností v boji proti herezi ariánství, která nesprávně popírala Ježíšovo božství. Papež poslal Eusebia k císaři, aby požádal o svolání koncilu, který by ukončil ariánský spor; jak se však Eusebius obával, ariáni získali převahu a&nbsp;s&nbsp;císařovou podporou odmítli Eusebiův požadavek, aby bylo nikájské vyznání víry přijato jako vyjádření církevního učení.



Kvůli svému odporu vůči ariánství byl Eusebius poslán na šest let do vyhnanství, které strávil v Palestině, Malé Asii a Egyptě, a od místních ariánů si vytrpěl mnoho příkoří. Po zvolení nového císaře v roce 361 byl Eusebius propuštěn a mohl se vrátit do Vercelli. Úzce spolupracoval se svatým Atanášem Egyptským a svatým Hilariem z Poitiers na omezení vlivu ariánství a schválil církevní politiku shovívavosti vůči těm biskupům, kteří váhali ve své podpoře víry. Poslední léta života svatého Eusebia byla klidná a zemřel po dlouhém období služby, které se vyznačovalo odvážnou obhajobou církevního učení.

Svatý Eusebius – životopis

Svatý Alfons Maria z Liguori (1696–1787) byl mladý perspektivní právník v Neapoli, ale prohra důležitého případu ho přiměla opustit práva a stát se knězem. Alfons si brzy získal pověst skvělého kazatele (i když později tvrdil, že všem jeho kázáním rozumí i ten nejprostší člověk ve shromáždění). Alfons založil kongregaci kněží známou jako redemptoristé, skupinu misionářů určenou zejména pro práci ve venkovských oblastech. V roce 1748 vydal slavné dílo o morální teologii (téma, v němž je považován za mistra); napsal také mnoho dalších děl určených k podpoře křesťanské víry.



V roce 1762 byl Alfons jmenován biskupem malé italské diecéze, kde trval na prostém kázání a důstojném a neuspěchaném slavení eucharistie svými kněžími. Potíže v jeho diecézi a řeholi mu způsobily velké utrpení a zklamání, ale zůstal věrný Bohu a v roce 1787 pokojně zemřel. Svatý Alfons byl známý zejména svým přesvědčením, že s hříšníky je třeba jednat trpělivě a&nbsp;umírněně, místo aby jim bylo vyhrožováno nebo aby byli odsuzováni.

Svatý Alfons Maria Liguori – životopis

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie