Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Svatý Marinus, kameník ze 4. století z ostrova Rab (dnešní Chorvatsko), je známý především jako zakladatel malé republiky San Marino, jedné z nejstarších republik na světě. Marinus uprchl ze své vlasti během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Při hledání útočiště odcestoval na italskou pevninu a nakonec se usadil na hoře Titano, kde založil malou křesťanskou komunitu.



Marinus byl hluboce zbožný člověk, který žil prostým životem, modlitbou a službou. Jeho pověst svatosti a poctivosti k němu přitahovala ostatní a on se stal duchovním vůdcem komunity. Jeho úsilí o mír a náboženskou svobodu položilo základy pro vznik republiky San Marino, která zůstala nezávislá více než 1 700 let.



Marinův život se vyznačoval pokorou a touhou žít stranou světských rozptýlení, místo toho se soustředil na duchovní růst a službu druhým. Navzdory své touze po samotě byl přirozeným vůdcem, který své následovníky vedl s moudrostí a soucitem. Jeho odkaz žije v Republice San Marino, která ho uctívá jako svého zakladatele a patrona.



Praktické lekce:



Lekce 1: Stůjte pevně za svým přesvědčením: Marinus se rozhodl opustit svou vlast, aby chránil svou víru, a připomíná nám, jak je důležité stát pevně za svým přesvědčením, i když čelíme výzvám. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom při každodenním rozhodování dávali přednost svým hodnotám a víře a činili rozhodnutí, která odrážejí naše odhodlání věřit v to, co považujeme za správné.



Lekce 2: Jděte příkladem: Marinusovo pokorné vedení nám ukazuje, že nepotřebujeme formální titul, abychom něco změnili. Jeho život nás učí, jakou hodnotu má jít příkladem v našich společenstvích, ať už v práci, doma nebo mezi přáteli. Tím, že budeme žít čestně a laskavě, můžeme inspirovat ostatní, aby se vydali podobnou cestou.

Svatý Marinus – životopis

Svatý Řehoř Veliký se narodil kolem roku 540 n. l. ve vznešené římské rodině se silným křesťanským dědictvím. Po rané kariéře ve státní správě se Řehoř rozhodl zasvětit svůj život Bohu, přeměnil rodinné sídlo na klášter a stal se mnichem. Jeho hluboká spiritualita a vůdčí schopnosti vedly k tomu, že byl jmenován papežským vyslancem u byzantského dvora a později, v roce 590 n. l., zvolen papežem.



Jako papež čelil Řehoř mnoha výzvám, včetně politické nestability, hladomoru a moru. Navzdory těmto obtížím neúnavně pracoval na reformě církve a posilování jejích duchovních a správních základů. Řehoř se zasloužil o rozvoj gregoriánského chorálu, formy liturgické hudby, která hluboce ovlivnila západní křesťanskou bohoslužbu.



Řehoř byl také plodným spisovatelem a vytvořil díla o pastoraci, liturgii a morálce. Jeho nejznámější dílo, „Pastorační pravidlo“, se stalo klíčovým textem pro duchovní a zdůrazňovalo význam pokory, soucitu a obětavosti v pastorační službě. Řehořovo papežství bylo poznamenáno jeho úsilím o péči o chudé, organizování charitativního úsilí a šíření evangelia.



Svatý Řehoř Veliký zemřel v roce 604 n. l. a později byl prohlášen doktorem církve. Jeho odkaz reformátora, teologa a soucitného vůdce stále rezonuje v celé katolické církvi.



Praktické lekce:



Lekce 1: Vést se soucitem: Řehoř nás učí, jak důležité je vést se soucitem, ať už v rodině, na pracovišti nebo v komunitě. Jeho oddanost péči o chudé a řešení potřeb svého lidu nám připomíná, že skutečné vedení zahrnuje službu druhým s empatií a laskavostí, zejména v těžkých dobách.



Lekce 2: Přijměte neustálé zlepšování: Řehořovo odhodlání reformovat církev ukazuje hodnotu neustálého zlepšování v našich vlastních životech. Ať už se jedná o zlepšování způsobu, jakým řídíme své povinnosti, nebo jak se chováme k druhým, Řehořův příklad nás povzbuzuje k pravidelnému hodnocení a zdokonalování našich činů a postojů, aby lépe odrážely naši víru a hodnoty.

Svatý Řehoř Veliký – životopis

Svatý Agricolus z Avignonu se narodil kolem roku 630 n. l. v oblasti dnešní Francie. Byl synem svatého Magna, který působil jako avignonský biskup. Od mládí byl Agricolus předurčen k životu ve službě církvi. Jeho otec rozpoznal synovu zbožnost a obětavost a svěřil mu významné úkoly v diecézi.



Agricolus byl vzdělaný a známý svou hlubokou spiritualitou. V 16 letech se rozhodl žít jako mnich v opatství Lérins, kde se věnoval modlitbě, studiu a asketickému životu. Po několika letech klášterního života se Agricolus vrátil do Avignonu, aby pomáhal svému stárnoucímu otci při správě diecéze.



Když jeho otec zemřel, byl Agricolus zvolen avignonským biskupem a tuto funkci vykonával s velkou pokorou a oddaností. Jako biskup byl Agricolus známý svou pastorační péčí, zejména snahou o zlepšení morálního a duchovního života svých oveček. Velmi se zajímal o chudé a nemocné a často se osobně staral o lidi v nouzi.



Agricolus se také ujal obrany Avignonu v době invaze Saracénů a vedl úsilí o ochranu svého města a svého lidu. Jeho vůdčí schopnosti v duchovních i světských záležitostech mu vynesly velkou úctu a oddanost avignonského lidu.



Svatý Agricolus zemřel kolem roku 700 n. l. a jeho svátek se slaví 2. září. Zůstává patronem Avignonu, kde je jeho památka uctívána pro jeho svatost, vůdcovství a oddanost svému lidu.



Praktické lekce:



Lekce 1: Nezištná služba: Agricolus nás učí, jak důležitá je nezištná služba a oddanost dobru druhých. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom na sebe brali odpovědnost, která prospívá našim společenstvím, a abychom se soucitně a pokorně starali o ty, kteří to potřebují.



Lekce 2: Odvážné vedení: Agricolovo vedení v době krize ukazuje hodnotu odvahy a rozhodnosti v obtížných situacích. Jeho činy nás inspirují k tomu, abychom stáli pevně za svým přesvědčením a vedli čestně a se zájmem o společné dobro, zejména v dobách zkoušek.

Svatý Agricolus z Avignonu – životopis

Svatý Jiljí, známý také jako svatý Egidius, je uctívanou postavou křesťanských dějin, známou svým hlubokým soucitem a obětavostí pro chudé a postižené. Narodil se v řeckých Athénách kolem 7. století a později se přestěhoval do Francie, kde se stal poustevníkem.



Jiljí se nejvíce proslavil svým asketickým životem a oddaností péči o potřebné. Usadil se v lese poblíž francouzského města Nîmes, kde žil v ústraní a modlil se. Jeho skromným příbytkem byla malá cela, živil se prostou stravou a často se dělil o to málo, co měl, s chudými a nemocnými, kteří k němu přicházeli pro pomoc.



Podle legendy konal Jiljí zázraky, včetně uzdravování nemocných a zaopatřování potřebných. Jeden známý příběh vypráví, jak zázračně uzdravil královského syna, který trpěl vážnou nemocí. Král mu z vděčnosti nabídl bohatství a půdu, ale Jiljí odmítl a rozhodl se pokračovat v prostém životě a službě.



Svatý Jiljí je uctíván jako patron postižených a chudých, což odráží jeho hluboký soucit s trpícími a jeho odhodlání zmírňovat jejich těžkosti. Jeho život ztělesňuje ctnosti pokory, lásky a soucitu.



Praktické lekce:



Lekce 1: Soucit s lidmi na okraji společnosti: Jiljího oddanost péči o chudé a postižené nás učí, jak je důležité projevovat soucit a empatii vůči těm, kteří trpí nebo jsou odsunuti na okraj společnosti. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom se obraceli k těm, kteří to potřebují, a podporovali snahy o zmírnění jejich obtíží.



Lekce 2: Prostota a pokora: Jiljího volba žít prostě a odmítnout materiální bohatství zdůrazňuje hodnotu pokory a důležitost soustředění se na duchovní, nikoli materiální zisky. Jeho život je pro nás výzvou, abychom přijali prostotu, upřednostnili svůj duchovní blahobyt a nezištně sloužili druhým.

Svatý Jiljí – životopis

Svatý Aidan z Lindisfarne, který se narodil kolem roku 590 n. l. v Irsku, byl mnich a misionář známý svou klíčovou rolí při christianizaci Northumbrie, království v severní Anglii. Aidan byl vychován v mnišské komunitě na Ioně a byl hluboce ovlivněn keltskou mnišskou tradicí a jejím důrazem na misionářskou práci a modlitbu.



V roce 635 n. l. byl Aidan vyslán opatem z Iony, svatým Kolumbou, aby evangelizoval Anglosasy v Northumbrii. Přijel na žádost krále Oswalda, který nedávno konvertoval ke křesťanství a toužil šířit víru ve svém království. Aidan založil základnu na ostrově Lindisfarne, který se stal centrem křesťanské evangelizace a vzdělanosti.



Aidanův přístup k evangelizaci se vyznačoval prostotou a pokorou. Hodně cestoval po celém regionu a kázal evangelium prostým lidem, často v jejich vlastním jazyce. Jeho hluboký soucit a oddanost chudým a lidem na okraji společnosti mu vynesly velkou úctu a náklonnost místních komunit. Aidanův vliv měl zásadní význam pro etablování křesťanství v Northumbrii a okolních oblastech.



Byl také známý svou oddaností mnišskému životu a svou rolí při založení mnišské komunity na Lindisfarne, která se stala významným centrem vzdělanosti a spirituality. Svatý Aidan zemřel 31. srpna 651 n. l. a jeho odkaz misionářské horlivosti a oddanosti víře nadále inspiroval celé generace.



Praktické lekce:



Lekce 1: Pokorná evangelizace: Aidanův přístup k šíření evangelia prostřednictvím pokory a osobní angažovanosti nás učí, jak důležité je navazovat s druhými upřímný a uctivý kontakt. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom se o svou víru dělili s druhými spíše prostřednictvím soucitné služby a osobního příkladu než velkolepými gesty.



Lekce 2: Závazek ke službě: Aidanova oddanost službě chudým a lidem na okraji společnosti zdůrazňuje křesťanskou výzvu k upřednostňování potřebných. Jeho život je pro nás výzvou, abychom byli pozorní k potřebám druhých, nabízeli jim podporu a pomoc a žili svou víru prostřednictvím skutků lásky a spravedlnosti.

Svatý Aidan z Lindisfarne – životopis

Svatý Jan Křtitel, klíčová postava Nového zákona, je známý svou rolí při zvěstování příchodu Ježíše Krista a svou mučednickou smrtí. Jan se narodil Zachariášovi a Alžbětě a byl Bohem vyvolen, aby připravil cestu Mesiáši. Jeho narození oznámil anděl Gabriel, což ho označilo za významnou prorockou postavu.



Jan žil asketickým životem na poušti, kázal pokání a křtil lidi v řece Jordánu. Jeho poselství o pokání a výzva k přípravě na příchod Pána našly u mnoha lidí odezvu. Mezi těmi, které pokřtil, byl i sám Ježíš, což znamenalo začátek Ježíšova veřejného působení.



Janova přímočarost a oddanost pravdě ho přivedly do konfliktu s galilejským tetrarchou Herodem Antipou. Jan veřejně kritizoval Heroda za jeho nezákonný sňatek s Herodiadou, manželkou svého bratra. Herodias, rozzlobený Janovým odsouzením, se ho snažil umlčet.



Během Herodovy narozeninové slavnosti tančila Herodiadina dcera Salome tak příjemně, že jí Herodes slíbil vše, co si přála. Na popud své matky si Salome vyžádala hlavu Jana Křtitele na podnose. Ačkoli byl Herodes rozrušen, dodržel svou přísahu, nechal Jana sťít a jeho hlavu daroval Salome. Janova mučednická smrt je připomínána jako hluboké svědectví o odvaze postavit se za pravdu a spravedlnost, a to i tváří v tvář smrti.



Praktické lekce:



Lekce 1: Odvaha mluvit pravdu. Jan Křtitel se odvážil konfrontovat Heroda s jeho nemorálními činy, což nás učí, jak důležité je stát pevně za svým přesvědčením, i když je to obtížné nebo nebezpečné. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom se ozvali proti nespravedlnosti a odvážně prosazovali morální pravdy.



Lekce 2: Věrnost poslání. Janova neochvějná oddanost svému poslání připravovat cestu pro Krista, navzdory osobnímu riziku a případné mučednické smrti, nám připomíná, abychom zůstali věrní svému vlastnímu povolání, které nám Bůh dal. Jeho odhodlání nás inspiruje k tomu, abychom se oddaně a poctivě věnovali svému povolání.

Svatý Jan Křtitel – životopis

Svatý Augustin z Hippo, narozený 13. listopadu 354 n. l. v Tagaste (dnešní Alžírsko), je jednou z nejvlivnějších postav křesťanských dějin. Augustin, vychovaný v římské pohanské rodině, se zpočátku věnoval světskému úspěchu a intelektuálnímu bádání, studoval rétoriku a filozofii.



V rané dospělosti Augustin přijal manicheismus, dualistické náboženství, a žil životem poznamenaným morální laxností. Jeho cesta víry se však změnila, když se pod vlivem své matky svaté Moniky a spisů svatého Pavla setkal s křesťanským učením.



V roce 387 n. l. byl Augustin pokřtěn svatým Ambrožem v Miláně, což znamenalo jeho úplné obrácení ke křesťanství. Po svém obrácení se vrátil do severní Afriky, kde byl v roce 391 n. l. vysvěcen na kněze a později se stal biskupem v Hippo (dnešní Annaba). Jeho pastorační a teologické dílo výrazně ovlivnilo ranou církev.



Augustin hojně psal a jeho díla, jako jsou „Vyznání“ a „Boží město“, jsou dodnes základními texty křesťanské teologie. „Vyznání“ je autobiografické dílo, které zkoumá jeho osobní cestu od hříchu k milosti, zatímco ‚Boží město‘ se zabývá vztahem mezi světskou a duchovní sférou.



Učení svatého Augustina o prvotním hříchu, milosti a předurčení mělo hluboký vliv na křesťanské učení. Zemřel 28. srpna 430 n. l. a byl kanonizován jako svatý. Za svůj významný přínos křesťanskému myšlení a teologii je ctěn jako doktor církve.



Praktické lekce:



Lekce 1: Obrácení a proměna: Augustinovo dramatické obrácení od života v hříchu k životu ve víře nás učí, že nikdy není pozdě obrátit se k Bohu. Jeho příběh nás povzbuzuje, abychom přijali možnost osobní proměny skrze milost a zůstali otevřeni Božímu volání bez ohledu na naši minulost.



Lekce 2: Integrace víry a rozumu: Augustinův důraz na soulad mezi vírou a rozumem zdůrazňuje důležitost integrace našeho intelektuálního a duchovního života. Jeho příklad je pro nás výzvou, abychom na své cestě víry hledali porozumění a moudrost a využívali rozum, který nám Bůh dal, k prohloubení našeho vztahu s Bohem.

Svatý Augustin – životopis

Svatá Monika, narozená roku 331 n. l. v Tagaste (dnešní Alžírsko), byla zbožná křesťanka známá svou pevnou vírou a rolí matky svatého Augustina z Hippo. Monika, provdaná za nekřesťana jménem Patricius, čelila v domácím životě mnoha výzvám, včetně manželských potíží a morálních nedostatků svého manžela. Navzdory těmto těžkostem zůstala majákem víry a ctnosti.



Moničiným nejvýznamnějším bojem byla svéhlavost jejího syna. Augustin vedl bouřlivý život, zkoumal různé filozofie a žil životním stylem, který byl v rozporu s křesťanským učením. Během těchto zkoušek Moničina víra nikdy neochabla. Věnovala se neustálým modlitbám a půstům a svěřovala Augustina Božímu milosrdenství.



Její vytrvalost přinesla ovoce, když v roce 387 n. l. Augustin prožil hluboké obrácení a nechal se pokřtít svatým Ambrožem. Moničiny modlitby a neochvějná naděje sehrály zásadní roli na duchovní cestě jejího syna, který se díky nim stal jedním z nejvlivnějších teologů a světců v dějinách křesťanství.



Svatá Monika zemřela krátce po Augustinově křtu, 27. srpna 387 v Ostii v Itálii. Její život zůstává svědectvím o síle modlitby a ctnosti vytrvalosti a naděje.



Praktické lekce:



Lekce 1: Síla vytrvalé modlitby: Monika nás učí, jak důležitá je vytrvalá a vroucí modlitba. Její příklad nás povzbuzuje k tomu, abychom pokračovali v modlitbách za své blízké, i když se situace zdá být bezútěšná, a věřili, že Boží milost může proměnit srdce a životy.



Lekce 2: Trvalá víra v nesnázích: Moničina schopnost udržet si víru uprostřed osobních a rodinných těžkostí ukazuje sílu vytrvalé víry. Její život je pro nás výzvou, abychom zůstali pevní ve své vlastní víře, i když čelíme zkouškám nebo když se výsledky zdají nejisté.

Svatá Monika – životopis

Svatý Josef Kalasanský, narozený 11. září 1557 v Peralta de la Sal ve Španělsku, byl významný pedagog a náboženský reformátor. Od mládí projevoval Josef hlubokou oddanost církvi a touhu sloužit druhým. Studoval práva a teologii a nakonec byl v roce 1583 vysvěcen na kněze.



Na počátku 16. století se Josef přestěhoval do Říma, kde ho stále více znepokojoval nedostatek vzdělávacích příležitostí pro chudé děti. V reakci na tuto potřebu založil v roce 1617 zbožné školy (piaristé), řeholní institut, který se věnoval poskytování bezplatného vzdělání znevýhodněným. Jeho vizí bylo nabízet kvalitní vzdělání založené na křesťanských hodnotách a usilovat o povznesení intelektu i morálního charakteru mladých studentů.



Josefova vzdělávací činnost čelila mnoha výzvám, včetně odporu těch, kteří byli skeptičtí k jeho metodám, a finančních potíží spojených s provozem jeho škol. Navzdory těmto překážkám vytrval ve svém poslání, protože pevně věřil v proměňující sílu vzdělání a v důležitost formování mladých lidí ve víře a ctnostech.



Jeho inovativní přístup ke vzdělávání kladl důraz nejen na akademické učení, ale také na rozvoj morálního charakteru, což odráželo jeho hluboké pochopení celostní povahy lidského růstu. Dílo svatého Josefa Kalasanského položilo základy moderních vzdělávacích postupů, zejména pokud jde o význam dostupného a holistického vzdělávání pro všechny.



Zemřel 25. srpna 1648 a v roce 1767 byl kanonizován. Jeho odkaz pokračuje prostřednictvím piaristických škol a jeho přínosu pro vzdělávání a náboženský život.



Praktické lekce:



Lekce 1: Závazek ke vzdělávání pro všechny. Josef Kalasanský, který se zasazoval o bezplatné vzdělání chudých dětí, nás učí, jak je důležité zajistit, aby všichni jedinci měli přístup ke kvalitnímu vzdělání. Jeho příklad nás povzbuzuje k podpoře vzdělávacích iniciativ a k prosazování příležitostí, které podporují rozvoj všech členů společnosti.



Lekce 2: Propojení víry a vzdělávání. Přístup Josefa Kalasanského ke vzdělávání, který spojoval akademickou výuku s morálním a duchovním rozvojem, nám připomíná hodnotu integrace víry s naším každodenním životem. Jeho odkaz je pro nás výzvou, abychom usilovali o vědomosti způsobem, který zároveň podporuje náš duchovní a etický růst.

Svatý Josef Kalasanský – životopis

Jméno apoštola svatého Bartoloměje je uvedeno v seznamu dvanácti apoštolů, ale kromě toho o něm v Novém zákoně není žádná zmínka. Mnozí badatelé se domnívají, že jde o téhož muže jako Nataniel, kterého Ježíš v evangeliu svatého Jana popisuje jako „Izraelitu, v němž není lsti“ (J 1,45).



Bartoloměj zpočátku pochyboval o možnosti, že Mesiáš pochází z Nazareta, ale po setkání s Ježíšem o něm okamžitě prohlásil, že je „Syn Boží a král Izraele“ (J 1,49). Rané církevní legendy popisují Bartoloměje jako toho, kdo hlásal evangelium v Indii a Arménii, kde údajně podstoupil mučednickou smrt stržením zaživa; historická hodnota těchto legend je však sporná.



Svatý Bartoloměj je v jistém smyslu „neznámým apoštolem“, a proto může sloužit jako svatý patron téměř pro každého z nás. Většina z nás se nikdy nestane slavnými nebo významnými v očích světa, ale na tom příliš nezáleží; všichni jsme dokonale známí a nekonečně důležití v Božích očích. Prostý, každodenní život, který vedeme, se může, pokud ho nabídneme Bohu, stát cestou, která pomůže nastolit jeho království. Svatý Bartoloměj není tak známý jako Petr, Jan, Tomáš nebo někteří další apoštolové; důležité je, že z celého srdce odpověděl na Boží volání.

Svatý Bartoloměj – životopis

Svatá Růžena z Limy, narozená jako Isabel Flores de Oliva 20. dubna 1586 v Limě v Peru, byla první osobou narozenou v Americe, která byla kanonizována jako svatá. Růžena již od mládí projevovala hlubokou oddanost své víře a touhu žít životem plným hluboké oddanosti a služby Bohu.



Růžena byla známá svou mimořádnou zbožností a asketickým životním stylem. Vstoupila do života přísného pokání, včetně půstu a nošení vlasové košile, protože se snažila zcela zasvětit Kristu. Její oddanost životu modlitby a oběti ji přivedla ke vstupu do třetího řádu svatého Dominika, kde pokračovala ve svém zbožném životě, zatímco žila doma se svou rodinou.



Navzdory svému hlubokému duchovnímu životu se Růžena věnovala také charitativním skutkům a službě. Starala se o nemocné a chudé a často využívala své skromné prostředky, aby pomohla potřebným. Její soucit a obětavost významně ovlivnily její komunitu.



Růženin život byl poznamenán mystickými zážitky a hlubokou modlitbou. Byla známá svými vizemi a intenzivními duchovními setkáními, která často snášela s pokorou a bez snahy o uznání. Zemřela 24. srpna 1617 v mladém věku 31 let a zanechala po sobě odkaz svatosti a oddanosti.



Svatá Růžena z Limy byla kanonizována v roce 1671 a je uctívána jako patronka Peru, původních obyvatel Latinské Ameriky a Filipín. Její život stále inspiruje nespočet lidí k životu plnému víry a lásky.



Praktické lekce:



Lekce 1: Zbožnost skrze službu: Růženin život modlitby a služby nás učí, že skutečná oddanost Bohu zahrnuje službu druhým s láskou a soucitem. Její příklad nás povzbuzuje k tomu, abychom hledali způsoby, jak pomáhat potřebným, a abychom spojili svou duchovní praxi se skutky dobročinnosti.



Lekce 2: Přijímání pokory a oběti: Růženin závazek k životu v pokoře a sebeobětování nás vybízí, abychom přijali ducha prostoty a usilovali o svatost prostřednictvím každodenních obětí. Její příklad nám připomíná, že duchovní růst často vyžaduje vzdát se osobního pohodlí ve prospěch vyššího poslání.

Svatá Růžena Limská – životopis

Kromě jiných doktrín akceptoval Kalvín katolickou a biblickou víru ve věčné panenství Panny Marie.



Jan Kalvín měl na dějiny pozdějšího protestantismu pravděpodobně ještě větší vliv než jeho zakladatel Martin Luther. Zachoval mnoho tradičních názorů, ať už doslovných, nebo katolických ve své podstatě. Následující citáty byly převzaty (kromě posledních dvou) z jeho díla Instituce učení křesťanského náboženství.



<ol>
<li>Kalvín věřil, že církev má moc exkomunikovat: „Církev zavazuje toho, koho exkomunikuje, ne tím, že ho uvrhne do věčného zoufalství, ale tím, že odsoudí jeho život a jednání. Církev exkomunikovaného napomíná, že pokud nebude činit pokání, bude odsouzen.“ V tomto případě se církev snaží o to, aby byl exkomunikovaný odsouzen. (IV, 11: 2)</li>



<li>Kalvín věřil, že mimo církev není spásy: „Mimo církev nelze očekávat žádné odpuštění hříchů, žádnou spásu…“ (Institutes, IV, 1: 4).</li>



<li>Kalvín věřil, že svaté přijímání jednou týdně je minimum: „Svátost by mohla být slavena nejvznešenějším způsobem, kdyby se v církvi podávala velmi často &#8211; alespoň jednou týdně.“ (IV, 1). (IV, 17:43)</li>



<li>Kalvín věřil v primát svatého Petra jako vůdce apoštolů: „Není senátu bez konzula, není soudní stolice bez předsedy nebo kancléře, není školy bez děkana, není společnosti bez mistra. Nebylo by tedy absurdní připustit, že apoštolové Petrovi právě takové prvenství přiznali.“ (IV, 6,8)</li>



<li>Kalvín uznal nadřazenost římské církve v raných křesťanských dějinách: „Nechci popírat, že první křesťané shodně prokazují římské církvi velkou úctu a mluví o ní s úctou… a pevněji se drží učení, které bylo kdysi vydáno…“ (IV, 6,16).</li>



<li>Kalvín věřil ve věčné trvání církve: „Stále věřím, že v církvi pravda nikdy nezanikne…“ (IV, 9,13).</li>



<li>Kalvín nenáviděl denominace a sektářství: „Proto se církev nazývá katolická nebo všeobecná (Augustin, 48), protože dva nebo tři nemohou vzniknout, aniž by se Kristus rozdělil. A to je nemožné. Všichni Boží vyvolení jsou v Kristu tak sjednoceni, že jsou závislí na jedné hlavě…“ (IV, 1: 2).</li>



<li>Kalvín se domníval, že svátosti vyvolávají skutečné, blahodárné účinky: „Tím, že jsou jimi poznamenány, udržují, živí, potvrzují a posilují naši víru.“ (IV, 14,7). „Svatým přijímáním těla a krve do nás Kristus přenáší svůj život a proniká do našich kostí a morku…“ (IV, 17, 10).</li>



<li>Kalvín učil, že existuje něco jako svaté, posvátné místo: „Bůh … sestupuje, aby se nám přiblížil. Nemění své místo a nepůsobí na nás pozemskými prostředky, ale spíše nás pozvedá ke své nebeské slávě…“ (IV, 1,5).</li>



<li>Kalvín věřil, že člověk může být prostředníkem či zprostředkovatelem spásy: „Svatý Pavel si na několika místech připisuje titul Božího spolupracovníka (1 Kor 3,9)“ (IV, 1: 6).</li>



<li>Zdá se, že Kalvín přijal pojem křestního znovuzrození: „…odpuštění, kterého se nám při prvním znovuzrození dostává pouze křtem. Naše hříchy byly vyběleny Kristovou krví“. (IV, 15: 4)</li>



<li>Kalvín schvaloval umrtvování těla jako duchovně prospěšné: „Tak jako se dříve obvinění měli ve zvyku pokořovat, nosit hrubé a drsné oděvy, truchlit a postit se, tak nepochybně tyto úkony patří stejně i do naší doby, kdykoli to stav našich věcí vyžaduje.“ (IV, 4). (IV, 12,17)</li>



<li>Kalvín věřil, že mezi svatou eucharistií a spásou existuje hluboká příčinná souvislost: „Samo tělo, v němž žije, nám dává život, abychom měli podíl na nesmrtelnosti. Tímto pokrmem jsou věřící vzkříšeni k věčnému životu“. (IV, 17, 8); … pokrm věčného života.“ (IV, 17, 19); … eucharistie zajišťuje nesmrtelnost našich těl. (IV, 17, 32)</li>



<li>Kalvín věřil, že antikoncepce je velkým hříchem: „Je hrozné promarnit život bez pohlavního styku mezi mužem a ženou. Úmyslné vyhýbání se čistému a úplnému pohlavnímu styku je dvojnásob hrozné. Takovým činem muž zmaří naděje své rodiny a zabije dceru nebo syna, kterého mohl očekávat. Tato hříšnost je velmi závažná a Duchem svatým odsouzená.</li>



<li>Kalvín přijal katolickou a biblickou víru o Mariině věčném panenství: „[Mt 1,25:] Závěr, který Helvidius (autor díla napsaného před rokem 383 proti víře v Mariino věčné panenství) vyvodil z verše Mt 1,25, byl, že Maria zůstala pannou až do svého prvního porodu a že pak měla se svým mužem další děti. Podle Kalvína však z těchto slov nelze vyvodit žádný správný a dobře zdůvodněný závěr. Co se stalo po narození Krista? Je nazýván „prvorozeným“, ale toto označení slouží pouze k tomu, aby nás informovalo, že se narodil z panny. O tom, co se stalo potom, nás Helvidius již neinformuje.</li>
</ol>

Kalvín a jeho 15 překvapivých názorů na katolickou církev

Chvála a díky ti, Pane, že ses nad námi smiloval a navštívil nás v naší bídě. Chvála a díky tobě, Ježíši Kriste, věčný Synu Boží, náš Vykupiteli a Spasiteli, že jsi přišel na svět jako dítě v betlémské noci a stal ses nám podobným v naší bídě a ve všem kromě hříchu. Chválím tě, děkuji ti a klaním se ti. Andělé ti zpívají chválu a hlásají nám požehnaný pokoj, který jsi přinesl z nebe na zem. Buď zdráv, milostivé dítě, vznešený Bože, Kníže pokoje, Světlo národů, vytoužený Spasiteli.



Přijď do našich srdcí, osviť temnoty naší mysli, řiď všechna hnutí našich srdcí, vládni a kraluj v nás, neboť ty jsi náš Pán a náš Král. Obdivuhodná je pokora nejvyššího Pána nebe a země a nezměrná vznešenost jednorozeného Syna nebeského Otce! 



Ježíši Kriste, padám na kolena před tvými jeslemi, a přestože zde vidím dítě, věřím, že jsi Bůh nekonečného majestátu. S pokorným a vroucím srdcem se ti klaním a děkuji ti, jak jen mohu, že ses tak hluboce ponížil pro mou spásu, když ses narodil ve stáji.



Děkuji ti za tvou chudobu a pokoru, za tvou nezměrnou lásku a s upřímnou láskou tě přijímám do svého srdce.



Přál bych si, abych ti mohl projevit alespoň část náklonnosti, s jakou si tě k srdci přivinula tvá panenská matka. Přál bych si, abych tě mohl milovat alespoň zlomkem lásky, kterou tě milovala ona. Přál bych si, abych tě mohl chválit s takovým jásotem, s jakým ti zpívali andělé. Přál bych si, abych tě mohl ctít s takovou pokorou, s jakou tě ctili nábožní pastýři. Amen.

Vánoční modlitba

Otec John A. Hardon, SJ vypráví o svém životním zázraku…



Jedním z nejsilnějších zážitků, které jsem kdy zažil, byl zážitek se zázračnou medailí! Ten mi zcela změnil život.



Na podzim roku 1948, rok po svém kněžském svěcení, jsem byl třetím rokem v noviciátu před složením věčných slibů. V říjnu téhož roku přišel jeden vincentinský kněz, aby nám mladým jezuitským kněžím přednášel. Povzbuzoval nás, abychom byli oprávněni zapisovat lidi do Bratrstva zázračné medaile Panny Marie. Mimo jiné řekl: „Otcové, Zázračná medaile opravdu funguje. Panna Maria skrze tuto Zázračnou medaili také koná zázraky.“ Všichni bratři, kteří se na ní podíleli, byli velmi spokojeni. To, co tento kněz říkal, na mě příliš velký dojem neudělalo. Nikdy jsem nebyl člověk, který by nosil medailku, a rozhodně jsem žádnou neměl. Ale říkal jsem si, že bych za ni nic nedal. Přihlásil jsem se tedy do bratrstva a dostal jsem čtyřstránkovou brožurku s originálním latinským textem o požehnání zázračných medailí a o zápisu lidí do bratrstva. Uplynuly dva týdny od chvíle, kdy jsem tu brožurku dostal, a já ji jen tak někde v kanceláři ztratil a zapomněl na ni.



V únoru následujícího roku jsem byl vyslán jako kaplan do nemocnice sv. Alexise v Clevelandu ve státě Ohio. Měl jsem tam pomáhat dva týdny. Každé ráno jsem dostával seznam všech pacientů, kteří byli ten den do nemocnice přijati. Bylo jich tolik, že nebylo v mých silách přijmout je hned, jak přišli. Mezi přijatými pacienty byl však i malý chlapec, kterému bylo asi devět let. Sáňkoval z kopce, ztratil kontrolu nad svými sáňkami a narazil do stromu. Rozbil si lebku a rentgenový snímek ukázal, že utrpěl vážné poškození mozku. Když jsem konečně vstoupil do jeho nemocničního pokoje, byl už desátý den v kómatu, nemluvil a nehýbal se. Jeho stav byl takový, že jedinou otázkou bylo, zda přežije. Nebylo vůbec jasné, zda se uzdraví, protože mu bylo diagnostikováno trvalé a nevratné poškození mozku.



Po chlapcově požehnání jsem trochu utěšil jeho rodiče a chystal se hned opustit nemocniční pokoj. Pak mi ale přišla na mysl myšlenka: „Ten vincentinský kněz říkal, že zázračná medaile funguje. Tak teď můžu vyzkoušet tu údajnou zázračnou moc!“ Osobně jsem žádnou vlastní zázračnou medaili neměl. A lidé v nemocnici také žádnou neměli. Ale šel jsem si pro svou a nakonec ji jedna ze sester našla.



Zjistil jsem, že medaili musím nejen požehnat, ale také ji musím nosit na řetízku nebo stužce buď na krku, nebo někde na těle. Sestřička našla nějakou modrou stuhu a na tu jsem medaili pověsil. Když jsem sledoval, co všechno s medailí a stuhou dělám, připadal jsem si hloupě.



Požehnal jsem medaili a zasvětil malého do bratrstva. Když jsem se modlil iniciační modlitbu, krátce před jejím koncem jsme všichni zůstali v šoku, když chlapec poprvé otevřel oči. Po dvou týdnech! Když uviděl svou matku, řekl: „Mami, já chci zmrzlinu.“ Tento zážitek změnil můj život.



Chlapec se nejen probudil, ale klidně si se svým otcem a matkou povídal. Po několika minutách ohromeného ticha jsme zavolali lékaře. Ten chlapce vyšetřil a řekl rodičům, že mu mohou dát něco k jídlu. Druhý den lékaři zahájili sérii testů. Rentgenové snímky ukázaly, že poškození mozku je zcela pryč. Následovaly další testy. Po třech dnech, kdy všechny testy ukázaly, že došlo k úplnému uzdravení, byl chlapec propuštěn z nemocnice.



Tato zkušenost mi změnila život natolik, že už to nebyl já. Moje víra v Boha, moje víra v jeho moc konat zázraky, byla neuvěřitelným způsobem posílena. Od té doby jsem samozřejmě pěstoval úctu k Panně Marii a síle její zázračné medaile. Zázraky, které koná, samozřejmě za předpokladu, že věříme, jsou mimořádné.

Zázračná medaile změnila můj život

Můj Bože, miluji Tě celým svým srdcem, a proto je mi velmi líto, že jsem Tě urazil svými hříchy. Opravdu se chci polepšit a chránit před hříchem. Otče, odpusť mi pro Kristovu krev. Amen.

Modlitba při zpovědi

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj: mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj.



Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám.



A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen.

Kategorie