Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Svatí Hyacint a Protus byli bratři a raně křesťanští mučedníci, připomínaní pro svou neochvějnou víru v době krutého pronásledování v Římské říši. Sloužili jako komorníci urozené Římanky jménem Eugenie, která konvertovala ke křesťanství. Inspirováni jejím příkladem a učením evangelia přijali Hyacint a Protus také křesťanskou víru.



Za vlády císaře Valeriána ve 3. století bylo křesťanství postaveno mimo zákon a ti, kdo se k němu hlásili, byli často mučeni a popravováni. Hyacint a Protus se odmítli zříci své víry, a to i pod hrozbou smrti. Jejich neochvějnost vedla k mučednické smrti kolem roku 257 n. l. Bratři byli pro svou víru sťati a jejich odvážné svědectví dodnes inspiruje křesťany.



Jejich svátek se slaví 11. září a jsou uctíváni jako příklad věrnosti Kristu tváří v tvář extrémnímu protivenství.



Praktické lekce:



Lekce 1: Stůjte pevně ve své víře: Hyacint a Protus nám připomínají, jak je důležité stát si za svým přesvědčením, i když je to obtížné. V každodenním životě to může znamenat, že v práci nebudeme dělat kompromisy ve svých hodnotách, že se zastaneme někoho, s kým se zachází nespravedlivě, nebo že prostě zůstaneme věrni svým zásadám, když čelíme tlaku vrstevníků.



Lekce 2: Podporujte se navzájem ve víře: Poutání mezi těmito dvěma bratry nám ukazuje, jakou sílu má vzájemná podpora při prožívání naší víry. V praxi to můžeme uplatnit tak, že budeme podporovat své přátele a rodinu na jejich duchovní cestě, společně se účastnit mše svaté nebo být zdrojem povzbuzení, když někdo bojuje se svou vírou.

Svatí Hyacint a Protus – životopis

Svatý Mikuláš z Tolentina se narodil v roce 1245 v italském Sant&#8217;Angelu ve zbožné a dobročinné rodině. Jméno dostal po svatém Mikuláši z Myry a byl hluboce ovlivněn vírou svých rodičů, kteří se za dítě vroucně modlili. Mikuláš od útlého věku projevoval silný sklon k modlitbě a pomoci chudým.



V 18 letech vstoupil Mikuláš do augustiniánského řádu a zasvětil svůj život modlitbě, pokání a kázání. Stal se známým pro svou hlubokou oddanost eucharistii a mírnou, soucitnou povahu. Jako kněz působil Mikuláš v různých funkcích, ale většinu života strávil v Tolentinu, kde byl známý svou neúnavnou prací mezi chudými a nemocnými. Jeho život byl poznamenán četnými zázraky, a to jak za jeho života, tak po jeho smrti.



Mikuláš se obzvláště věnoval duším v očistci, často sloužil mše a modlil se za jejich propuštění. Učinil také mnoho zázraků, včetně uzdravování nemocných, rozmnožování jídla pro hladové a utěšování zarmoucených. Zemřel 10. září 1305 a v roce 1446 byl kanonizován.



Praktické lekce:



Lekce 1: Každodenní skutky laskavosti: Mikuláš byl známý svým soucitem a péčí o potřebné. V každodenním životě můžeme následovat jeho příkladu a konat drobné skutky laskavosti, například zkontrolovat souseda, pomoci spolupracovníkovi nebo dobrovolně věnovat čas pomoci potřebným. Tyto jednoduché činy odrážejí lásku a mohou mít na druhé významný dopad.



Lekce 2: Oddanost modlitbě a službě: Mikulášův život byl zakořeněn v modlitbě a službě druhým. Zařaďte pravidelnou modlitbu do svého každodenního režimu, i kdyby to mělo být jen několik chvil rozjímání ráno nebo večer. Ať vás toto duchovní zakotvení inspiruje ke službě lidem kolem vás, ať už tím, že jim poskytnete naslouchající ucho, nabídnete podporu v těžkých chvílích nebo se podělíte o zdroje s těmi, kdo se potýkají s problémy.

Svatý Mikuláš z Tolentina – životopis

Svatý Petr Claver se narodil v roce 1580 v Katalánsku ve Španělsku. V mládí vstoupil k jezuitům a byl inspirován misionářskou horlivostí svatého Alfonse Rodrigueze, jezuitského bratra, který ho povzbudil ke službě v misiích. V roce 1610 byl Petr poslán do kolumbijské Cartageny, která byla hlavním centrem obchodu s otroky. V roce 1616 zde byl vysvěcen na kněze.



Následujících 40 let zasvětil Petr svůj život službě africkým otrokům, kteří byli do Cartageny přiváženi za strašlivých podmínek. Každý měsíc připlouvaly lodě s tisíci zotročených lidí a Petr se s nimi setkával. Poskytoval jim jídlo, vodu, léky a péči, učil je křesťanství a křtil ty, kteří si to přáli.



Činnost Petra Clavera se neomezovala jen na bezprostřední fyzickou péči; bojoval také za lepší zacházení s otroky a zasazoval se o jejich důstojnost a práva. Navzdory obrovskému odporu a nebezpečným podmínkám, v nichž pracoval, vytrval Petr ve svém poslání soucitu a spravedlnosti až do své smrti v roce 1654. V roce 1888 byl kanonizován a je patronem otroků, afrických misií a lidských práv.



Praktické lekce:



Lekce 1: Pomoc lidem v obtížných situacích: Petra Clavera na pomoc zotročeným lidem je pro nás výzvou, abychom hledali způsoby, jak podpořit ty, kteří trpí v našich vlastních komunitách. Ať už je to dobrovolnictví v místním útulku, dárcovství organizacím, které bojují proti obchodování s lidmi, nebo prostě nabídnutí naslouchajícího ucha někomu v nouzi, můžeme najít konkrétní způsoby, jak pomoci druhým.



Lekce 2: Postavit se za druhé, i když je to těžké: Petr Claver nepomáhal otrokům jen fyzicky; zasazoval se také o jejich práva a důstojnost, přestože čelil silnému odporu. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom se zastávali těch, kteří se sami za sebe postavit nemohou, i když je to nepříjemné nebo riskantní. Může to znamenat, že budeme vystupovat proti nespravedlnosti v práci, podporovat marginalizované skupiny v naší komunitě nebo se vzdělávat v otázkách lidské důstojnosti.

Svatý Petr Claver – životopis

Svatý Bertin se narodil kolem roku 615 n. l. v oblasti dnes známé jako Francie. Stal se mnichem v opatství Luxeuil, centru vzdělanosti a klášterní reformy. Inspirován svou vírou a touhou šířit křesťanství se Bertin připojil ke skupině mnichů vedené svatým Omerem, aby evangelizoval Moriny, pohanský národ v oblasti dnešní Belgie a severní Francie.



Bertin a jeho společníci založili klášter v Sithiu, který se později stal opatstvím svatého Bertina. Pod jeho vedením opatství vzkvétalo a stalo se centrem spirituality, vzdělání a misijní činnosti. Bertin byl známý svou neúnavnou prací při šíření křesťanské víry, oddaností mnišskému životu a péčí o chudé a potřebné.



Svatý Bertin žil životem plným pokory a služby a inspiroval ostatní k přijetí křesťanské víry a mnišské kázně. Klášter vedl až do své smrti kolem roku 709. Jeho odkaz žije dál prostřednictvím opatství, které založil, a mnoha komunit, které se inspirovaly jeho příkladem.



Praktické lekce:



Lekce 1: Vytrvalost v každodenních povinnostech: Bertinova oddanost mnišským povinnostem a misijní práci nás učí, jak je důležité být vytrvalý v našich každodenních povinnostech. Ať už v práci, doma nebo v našich společenstvích, jeho příklad nás povzbuzuje, abychom ke svým úkolům přistupovali s nasazením a vytrvali, i když čelíme výzvám.



Lekce 2: Péče o druhé v každodenním životě: Bertinova péče o chudé a potřebné nám připomíná, abychom byli pozorní k potřebám lidí kolem nás. Jeho život je pro nás výzvou, abychom hledali příležitosti, jak druhým prakticky pomoci, ať už nabídnutím svého času, prostředků nebo jen vlídným slovem.

Svatý Bertin – životopis

Svatý Marinus, kameník ze 4. století z ostrova Rab (dnešní Chorvatsko), je známý především jako zakladatel malé republiky San Marino, jedné z nejstarších republik na světě. Marinus uprchl ze své vlasti během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Při hledání útočiště odcestoval na italskou pevninu a nakonec se usadil na hoře Titano, kde založil malou křesťanskou komunitu.



Marinus byl hluboce zbožný člověk, který žil prostým životem, modlitbou a službou. Jeho pověst svatosti a poctivosti k němu přitahovala ostatní a on se stal duchovním vůdcem komunity. Jeho úsilí o mír a náboženskou svobodu položilo základy pro vznik republiky San Marino, která zůstala nezávislá více než 1 700 let.



Marinův život se vyznačoval pokorou a touhou žít stranou světských rozptýlení, místo toho se soustředil na duchovní růst a službu druhým. Navzdory své touze po samotě byl přirozeným vůdcem, který své následovníky vedl s moudrostí a soucitem. Jeho odkaz žije v Republice San Marino, která ho uctívá jako svého zakladatele a patrona.



Praktické lekce:



Lekce 1: Stůjte pevně za svým přesvědčením: Marinus se rozhodl opustit svou vlast, aby chránil svou víru, a připomíná nám, jak je důležité stát pevně za svým přesvědčením, i když čelíme výzvám. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom při každodenním rozhodování dávali přednost svým hodnotám a víře a činili rozhodnutí, která odrážejí naše odhodlání věřit v to, co považujeme za správné.



Lekce 2: Jděte příkladem: Marinusovo pokorné vedení nám ukazuje, že nepotřebujeme formální titul, abychom něco změnili. Jeho život nás učí, jakou hodnotu má jít příkladem v našich společenstvích, ať už v práci, doma nebo mezi přáteli. Tím, že budeme žít čestně a laskavě, můžeme inspirovat ostatní, aby se vydali podobnou cestou.

Svatý Marinus – životopis

Svatý Řehoř Veliký se narodil kolem roku 540 n. l. ve vznešené římské rodině se silným křesťanským dědictvím. Po rané kariéře ve státní správě se Řehoř rozhodl zasvětit svůj život Bohu, přeměnil rodinné sídlo na klášter a stal se mnichem. Jeho hluboká spiritualita a vůdčí schopnosti vedly k tomu, že byl jmenován papežským vyslancem u byzantského dvora a později, v roce 590 n. l., zvolen papežem.



Jako papež čelil Řehoř mnoha výzvám, včetně politické nestability, hladomoru a moru. Navzdory těmto obtížím neúnavně pracoval na reformě církve a posilování jejích duchovních a správních základů. Řehoř se zasloužil o rozvoj gregoriánského chorálu, formy liturgické hudby, která hluboce ovlivnila západní křesťanskou bohoslužbu.



Řehoř byl také plodným spisovatelem a vytvořil díla o pastoraci, liturgii a morálce. Jeho nejznámější dílo, „Pastorační pravidlo“, se stalo klíčovým textem pro duchovní a zdůrazňovalo význam pokory, soucitu a obětavosti v pastorační službě. Řehořovo papežství bylo poznamenáno jeho úsilím o péči o chudé, organizování charitativního úsilí a šíření evangelia.



Svatý Řehoř Veliký zemřel v roce 604 n. l. a později byl prohlášen doktorem církve. Jeho odkaz reformátora, teologa a soucitného vůdce stále rezonuje v celé katolické církvi.



Praktické lekce:



Lekce 1: Vést se soucitem: Řehoř nás učí, jak důležité je vést se soucitem, ať už v rodině, na pracovišti nebo v komunitě. Jeho oddanost péči o chudé a řešení potřeb svého lidu nám připomíná, že skutečné vedení zahrnuje službu druhým s empatií a laskavostí, zejména v těžkých dobách.



Lekce 2: Přijměte neustálé zlepšování: Řehořovo odhodlání reformovat církev ukazuje hodnotu neustálého zlepšování v našich vlastních životech. Ať už se jedná o zlepšování způsobu, jakým řídíme své povinnosti, nebo jak se chováme k druhým, Řehořův příklad nás povzbuzuje k pravidelnému hodnocení a zdokonalování našich činů a postojů, aby lépe odrážely naši víru a hodnoty.

Svatý Řehoř Veliký – životopis

Svatý Agricolus z Avignonu se narodil kolem roku 630 n. l. v oblasti dnešní Francie. Byl synem svatého Magna, který působil jako avignonský biskup. Od mládí byl Agricolus předurčen k životu ve službě církvi. Jeho otec rozpoznal synovu zbožnost a obětavost a svěřil mu významné úkoly v diecézi.



Agricolus byl vzdělaný a známý svou hlubokou spiritualitou. V 16 letech se rozhodl žít jako mnich v opatství Lérins, kde se věnoval modlitbě, studiu a asketickému životu. Po několika letech klášterního života se Agricolus vrátil do Avignonu, aby pomáhal svému stárnoucímu otci při správě diecéze.



Když jeho otec zemřel, byl Agricolus zvolen avignonským biskupem a tuto funkci vykonával s velkou pokorou a oddaností. Jako biskup byl Agricolus známý svou pastorační péčí, zejména snahou o zlepšení morálního a duchovního života svých oveček. Velmi se zajímal o chudé a nemocné a často se osobně staral o lidi v nouzi.



Agricolus se také ujal obrany Avignonu v době invaze Saracénů a vedl úsilí o ochranu svého města a svého lidu. Jeho vůdčí schopnosti v duchovních i světských záležitostech mu vynesly velkou úctu a oddanost avignonského lidu.



Svatý Agricolus zemřel kolem roku 700 n. l. a jeho svátek se slaví 2. září. Zůstává patronem Avignonu, kde je jeho památka uctívána pro jeho svatost, vůdcovství a oddanost svému lidu.



Praktické lekce:



Lekce 1: Nezištná služba: Agricolus nás učí, jak důležitá je nezištná služba a oddanost dobru druhých. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom na sebe brali odpovědnost, která prospívá našim společenstvím, a abychom se soucitně a pokorně starali o ty, kteří to potřebují.



Lekce 2: Odvážné vedení: Agricolovo vedení v době krize ukazuje hodnotu odvahy a rozhodnosti v obtížných situacích. Jeho činy nás inspirují k tomu, abychom stáli pevně za svým přesvědčením a vedli čestně a se zájmem o společné dobro, zejména v dobách zkoušek.

Svatý Agricolus z Avignonu – životopis

Svatý Jiljí, známý také jako svatý Egidius, je uctívanou postavou křesťanských dějin, známou svým hlubokým soucitem a obětavostí pro chudé a postižené. Narodil se v řeckých Athénách kolem 7. století a později se přestěhoval do Francie, kde se stal poustevníkem.



Jiljí se nejvíce proslavil svým asketickým životem a oddaností péči o potřebné. Usadil se v lese poblíž francouzského města Nîmes, kde žil v ústraní a modlil se. Jeho skromným příbytkem byla malá cela, živil se prostou stravou a často se dělil o to málo, co měl, s chudými a nemocnými, kteří k němu přicházeli pro pomoc.



Podle legendy konal Jiljí zázraky, včetně uzdravování nemocných a zaopatřování potřebných. Jeden známý příběh vypráví, jak zázračně uzdravil královského syna, který trpěl vážnou nemocí. Král mu z vděčnosti nabídl bohatství a půdu, ale Jiljí odmítl a rozhodl se pokračovat v prostém životě a službě.



Svatý Jiljí je uctíván jako patron postižených a chudých, což odráží jeho hluboký soucit s trpícími a jeho odhodlání zmírňovat jejich těžkosti. Jeho život ztělesňuje ctnosti pokory, lásky a soucitu.



Praktické lekce:



Lekce 1: Soucit s lidmi na okraji společnosti: Jiljího oddanost péči o chudé a postižené nás učí, jak je důležité projevovat soucit a empatii vůči těm, kteří trpí nebo jsou odsunuti na okraj společnosti. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom se obraceli k těm, kteří to potřebují, a podporovali snahy o zmírnění jejich obtíží.



Lekce 2: Prostota a pokora: Jiljího volba žít prostě a odmítnout materiální bohatství zdůrazňuje hodnotu pokory a důležitost soustředění se na duchovní, nikoli materiální zisky. Jeho život je pro nás výzvou, abychom přijali prostotu, upřednostnili svůj duchovní blahobyt a nezištně sloužili druhým.

Svatý Jiljí – životopis

Svatý Aidan z Lindisfarne, který se narodil kolem roku 590 n. l. v Irsku, byl mnich a misionář známý svou klíčovou rolí při christianizaci Northumbrie, království v severní Anglii. Aidan byl vychován v mnišské komunitě na Ioně a byl hluboce ovlivněn keltskou mnišskou tradicí a jejím důrazem na misionářskou práci a modlitbu.



V roce 635 n. l. byl Aidan vyslán opatem z Iony, svatým Kolumbou, aby evangelizoval Anglosasy v Northumbrii. Přijel na žádost krále Oswalda, který nedávno konvertoval ke křesťanství a toužil šířit víru ve svém království. Aidan založil základnu na ostrově Lindisfarne, který se stal centrem křesťanské evangelizace a vzdělanosti.



Aidanův přístup k evangelizaci se vyznačoval prostotou a pokorou. Hodně cestoval po celém regionu a kázal evangelium prostým lidem, často v jejich vlastním jazyce. Jeho hluboký soucit a oddanost chudým a lidem na okraji společnosti mu vynesly velkou úctu a náklonnost místních komunit. Aidanův vliv měl zásadní význam pro etablování křesťanství v Northumbrii a okolních oblastech.



Byl také známý svou oddaností mnišskému životu a svou rolí při založení mnišské komunity na Lindisfarne, která se stala významným centrem vzdělanosti a spirituality. Svatý Aidan zemřel 31. srpna 651 n. l. a jeho odkaz misionářské horlivosti a oddanosti víře nadále inspiroval celé generace.



Praktické lekce:



Lekce 1: Pokorná evangelizace: Aidanův přístup k šíření evangelia prostřednictvím pokory a osobní angažovanosti nás učí, jak důležité je navazovat s druhými upřímný a uctivý kontakt. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom se o svou víru dělili s druhými spíše prostřednictvím soucitné služby a osobního příkladu než velkolepými gesty.



Lekce 2: Závazek ke službě: Aidanova oddanost službě chudým a lidem na okraji společnosti zdůrazňuje křesťanskou výzvu k upřednostňování potřebných. Jeho život je pro nás výzvou, abychom byli pozorní k potřebám druhých, nabízeli jim podporu a pomoc a žili svou víru prostřednictvím skutků lásky a spravedlnosti.

Svatý Aidan z Lindisfarne – životopis

Svatý Jan Křtitel, klíčová postava Nového zákona, je známý svou rolí při zvěstování příchodu Ježíše Krista a svou mučednickou smrtí. Jan se narodil Zachariášovi a Alžbětě a byl Bohem vyvolen, aby připravil cestu Mesiáši. Jeho narození oznámil anděl Gabriel, což ho označilo za významnou prorockou postavu.



Jan žil asketickým životem na poušti, kázal pokání a křtil lidi v řece Jordánu. Jeho poselství o pokání a výzva k přípravě na příchod Pána našly u mnoha lidí odezvu. Mezi těmi, které pokřtil, byl i sám Ježíš, což znamenalo začátek Ježíšova veřejného působení.



Janova přímočarost a oddanost pravdě ho přivedly do konfliktu s galilejským tetrarchou Herodem Antipou. Jan veřejně kritizoval Heroda za jeho nezákonný sňatek s Herodiadou, manželkou svého bratra. Herodias, rozzlobený Janovým odsouzením, se ho snažil umlčet.



Během Herodovy narozeninové slavnosti tančila Herodiadina dcera Salome tak příjemně, že jí Herodes slíbil vše, co si přála. Na popud své matky si Salome vyžádala hlavu Jana Křtitele na podnose. Ačkoli byl Herodes rozrušen, dodržel svou přísahu, nechal Jana sťít a jeho hlavu daroval Salome. Janova mučednická smrt je připomínána jako hluboké svědectví o odvaze postavit se za pravdu a spravedlnost, a to i tváří v tvář smrti.



Praktické lekce:



Lekce 1: Odvaha mluvit pravdu. Jan Křtitel se odvážil konfrontovat Heroda s jeho nemorálními činy, což nás učí, jak důležité je stát pevně za svým přesvědčením, i když je to obtížné nebo nebezpečné. Jeho příklad nás povzbuzuje, abychom se ozvali proti nespravedlnosti a odvážně prosazovali morální pravdy.



Lekce 2: Věrnost poslání. Janova neochvějná oddanost svému poslání připravovat cestu pro Krista, navzdory osobnímu riziku a případné mučednické smrti, nám připomíná, abychom zůstali věrní svému vlastnímu povolání, které nám Bůh dal. Jeho odhodlání nás inspiruje k tomu, abychom se oddaně a poctivě věnovali svému povolání.

Svatý Jan Křtitel – životopis

Svatý Augustin z Hippo, narozený 13. listopadu 354 n. l. v Tagaste (dnešní Alžírsko), je jednou z nejvlivnějších postav křesťanských dějin. Augustin, vychovaný v římské pohanské rodině, se zpočátku věnoval světskému úspěchu a intelektuálnímu bádání, studoval rétoriku a filozofii.



V rané dospělosti Augustin přijal manicheismus, dualistické náboženství, a žil životem poznamenaným morální laxností. Jeho cesta víry se však změnila, když se pod vlivem své matky svaté Moniky a spisů svatého Pavla setkal s křesťanským učením.



V roce 387 n. l. byl Augustin pokřtěn svatým Ambrožem v Miláně, což znamenalo jeho úplné obrácení ke křesťanství. Po svém obrácení se vrátil do severní Afriky, kde byl v roce 391 n. l. vysvěcen na kněze a později se stal biskupem v Hippo (dnešní Annaba). Jeho pastorační a teologické dílo výrazně ovlivnilo ranou církev.



Augustin hojně psal a jeho díla, jako jsou „Vyznání“ a „Boží město“, jsou dodnes základními texty křesťanské teologie. „Vyznání“ je autobiografické dílo, které zkoumá jeho osobní cestu od hříchu k milosti, zatímco ‚Boží město‘ se zabývá vztahem mezi světskou a duchovní sférou.



Učení svatého Augustina o prvotním hříchu, milosti a předurčení mělo hluboký vliv na křesťanské učení. Zemřel 28. srpna 430 n. l. a byl kanonizován jako svatý. Za svůj významný přínos křesťanskému myšlení a teologii je ctěn jako doktor církve.



Praktické lekce:



Lekce 1: Obrácení a proměna: Augustinovo dramatické obrácení od života v hříchu k životu ve víře nás učí, že nikdy není pozdě obrátit se k Bohu. Jeho příběh nás povzbuzuje, abychom přijali možnost osobní proměny skrze milost a zůstali otevřeni Božímu volání bez ohledu na naši minulost.



Lekce 2: Integrace víry a rozumu: Augustinův důraz na soulad mezi vírou a rozumem zdůrazňuje důležitost integrace našeho intelektuálního a duchovního života. Jeho příklad je pro nás výzvou, abychom na své cestě víry hledali porozumění a moudrost a využívali rozum, který nám Bůh dal, k prohloubení našeho vztahu s Bohem.

Svatý Augustin – životopis

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie