Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Giuseppe Sarto (1835-1914), budoucí papež Pius X., byl jednou z největších náboženských osobností počátku dvacátého století. Narodil se nedaleko Benátek jako druhé z deseti dětí ve velmi chudé rodině. Giuseppe získal vzdělání ve vesnické škole a nakonec byl v roce 1858 (rok před obvyklým minimálním věkem) vysvěcen na kněze. Po šestadvaceti letech působení ve farnosti se stal biskupem v italském městě Mantova a v roce 1893 byl jmenován kardinálem v Benátkách.



Na papežské enklávě po smrti papeže Lva XIII. v roce 1903 byl zvolen kardinál Sarto, který přijal jméno Pius X. Nový papež si byl nadále velmi dobře vědom svého skromného původu a byl v rozpacích z některé okázalosti papežského dvora. „Podívej, jak mě vyparádili,“ řekl se slzami v očích jednomu příteli. Při jiné příležitosti poznamenal: „Je to pokání, že jsem nucen přijmout všechny tyto praktiky. Vodili mě obklopeného vojáky jako Ježíše, když byl zajat v Getsemanech.“ Pius a jeho rodina však měli smysl pro humor. Říká se, že poté, co mu matka při jeho instalaci políbila papežský prsten, mu pak podala ruku se svým snubním prstenem se slovy: „Teď polib můj prsten &#8211; protože bez něj bys nikdy nedostal ten svůj.“ 



Během svého pontifikátu bojoval Pius s protináboženskou vládou Francie o kontrolu nad francouzskou církví a ostře vystupoval proti herezi modernismu (přesvědčení, že církev by měla vyměnit některé své nauky a praktiky za modernější či aktuálnější názory).



Papež svatý Pius X. je známý svou snahou o zlepšení církevní bohoslužby, a to zejména tím, že podporoval časté přijímání eucharistie a snížil věk, od kterého mohou děti přistupovat k prvnímu svatému přijímání, z dvanácti na sedm let. Předvídal příchod první světové války, ale ke své velké lítosti jí nedokázal pomoci zabránit a zemřel se zlomeným srdcem několik týdnů po jejím začátku.

Svatý Pius X. – životopis

Svatý Bernard (1090-1153) byl významným středověkým teologem a významnou osobností cisterciáckého mnišského řádu. Byl jedním ze šesti velmi nadaných synů francouzského šlechtice.



Po jistém váhání vstoupil Bernard v roce 1111 do cisterciáckého řádu a přesvědčil čtyři své bratry a dvacet sedm svých přátel, aby šli s ním. O několik let později byl Bernard vyslán, aby založil nový klášter v Clairvaux, který pak pod jeho vedením vzkvétal a významně přispěl k obnově církve.



Svatý Bernard byl navzdory svému chatrnému zdraví plodným spisovatelem a jeho široký věhlas ho přivedl do řady náboženských sporů a disputací doby. Ačkoli byl osobně dobročinný a laskavý, byl i hrozivým oponentem a nešetřil útoky na nespravedlnost (např. nadměrný přepych mezi duchovními nebo pronásledování Židů).



Bernard byl velkým teologem a ve svých kázáních a spisech se opíral zejména o Bibli, „ani ne tak proto,“ jak říkal, „aby vyložil slova, ale aby se dotkl srdcí lidí“. Bernard byl kanonizován pouhých jednadvacet let po své smrti v roce 1153 a v roce 1830 byl prohlášen doktorem (vynikajícím a spolehlivým učitelem) církve.

Svatý Bernard – životopis

Francouzský kněz svatý Jan Eudes (1601-1680) založil dva řeholní řády a podporoval úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Vstoupil k oratoriánům a ve čtyřiadvaceti letech byl vysvěcen na kněze.



Během několika epidemií v Normandii se věnoval péči o nemocné (žil v obrovském sudu uprostřed pole, aby nenakazil své spolubratry řeholníky).



Později začal Jan vést misie v mnoha různých farnostech; díky svým kazatelským a zpovědnickým schopnostem byl velmi úspěšný, ale všiml si, že místní duchovní jsou ve své službě často neefektivní kvůli nedostatečnému vzdělání. Jan nabyl přesvědčení, že je třeba ve větším měřítku zavést semináře pro přípravu kněží, a za tímto účelem založil nový řeholní řád &#8211; Kongregaci Ježíše a Marie.



Jednoho dne Janovi žena, která se starala o několik napravených prostitutek, vyčítala: „Kam jsi se to vydal? Asi do nějakého kostela, kde se budeš dívat na obrazy a myslet si, že jsi zbožný. A přitom se po tobě celou dobu chce, abys těm ubohým stvořením zařídil slušný dům.“ Jana tato slova zasáhla, a proto založil sestry Panny Marie Milosrdné a Útočiště, které se aktivně staraly o potřeby těchto žen.



Jan je známý především svými spisy o Nejsvětějším Srdci Páně; představoval Krista jako zdroj svatosti a Marii jako vzor křesťanského života. Svatý Jan Eudes zemřel ve věku sedmdesáti devíti let a později byl prohlášen za otce úcty k Nejsvětějšímu Srdci.

Svatý Jan Eudes – životopis

Svatá Helena Konstantinopolská (248-338) je známá především jako matka císaře Konstantina, prvního křesťanského císaře v Římě. O jejím raném životě toho historici vědí jen málo, ale předpokládá se, že pocházela ze skromných poměrů. Jako mladá žena se provdala za Konstantia Chlora, římského vojenského tribuna a místodržitele. Oba se stali rodiči Konstantina, budoucího velkého císaře.



Asi devatenáct let po Konstantinově narození se Konstantius Chlorus s Helenou rozvedl, aby se oženil s dcerou císaře Maximiána. Konstantius nastoupil na císařský trůn Západořímské říše v roce 286. Ale zatímco pro jeho kariéru to mohlo být dobré, Helena zůstala bez manžela.



Když Konstantina v roce 306 jeho vojska prohlásila císařem, byl stále pohanem. Zdá se však, že Helena po rozvodu objevila křesťanskou víru. V této době křesťané stále trpěli pronásledováním. Bylo to pro ni riskantní, a to i jako pro matku císaře. Konstantin přijal křesťanství později po úspěšné bitvě u Milvijského mostu, kde spatřil kříž a nepochybně si vzpomněl na svou matku. Milánským ediktem z roku 313 dal Konstantin křesťanům plná práva a ochranu v rámci říše.



Helena využila svého vlivu jako císařovna k podpoře křesťanské víry a zakládala kostely po celé říši, z nichž mnohé existují dodnes. S finanční podporou svého syna podnikla Helena pouť do Svaté země s cílem nalézt relikvie. Přestavěla také kostely v Jeruzalémě a zbořila pohanský chrám postavený nad Kristovým hrobem. O její pouti píše biskup Eusebius z Cesareje:



Zvláště hojné byly dary, kterými obdarovávala nahé a bezbranné chudé. Některým dala peníze, jiným hojné zásoby šatstva; některé vysvobodila z vězení nebo z trpkého otroctví dolů, jiné vysvobodila z nespravedlivého útlaku a další zase vrátila z vyhnanství.



Právě ve Svaté zemi Helena zázrakem objevila místo, kde se nachází pravý kříž. Díky spisům historiků se jí podařilo najít Golgotu a objevila tam tři kříže. Z města byla přivedena žena na pokraji smrti, která se křížů dotkla. Po dotyku třetího kříže se uzdravila a ten byl prohlášen za pravý kříž. Relikvie pravého kříže se dnes nacházejí po celém křesťanském světě.



Svatá Helena opustila v roce 327 Jeruzalém a s relikviemi zamířila do Říma. Její palác v Římě se na Helenin pokyn stal křesťanskou bazilikou pro relikvie. V roce 338 zemřela se svým synem po boku.



Nejlépe shrnuje život svaté Heleny Konstantinopolské autorka Julie Onderko: Kdo by si byl pomyslel, že věci dopadnou tak, jak dopadly? Helena, která se narodila jako prostá žena, se nakonec stala nejmocnější ženou světa. Právě díky svému nepříliš ideálnímu mateřství se stala císařovnou Helenou Augustou. Během velkého pronásledování byla křesťankou, aby se později zasloužila o christianizaci celé Římské říše. A jako velmi stará žena snášející nejhorší osobní tragédii a veřejné ponížení utrpěla ránu, která by většinu lidí zlomila a zahořkla. Svatá Helena na tuto situaci reagovala tím, že se obrátila k Pánu a přijala své jedinečné poslání.

Svatá Helena – životopis

Svatý Štěpán Uherský (975-1038) sehrál důležitou roli při christianizaci své země. Štěpán se narodil jako pohan, ale v mládí se spolu se svým otcem, vévodou Gézou, nechal pokřtít českým biskupem svatým Adalbertem z Prahy. Ve dvaceti letech se Štěpán oženil s Giselou, sestrou císaře Jindřicha II.



V roce 997 Štěpán nastoupil po svém otci na vévodský trůn a okamžitě začal prosazovat křesťanství (z náboženských i politických důvodů). Poté, co upevnil svou vládu, požádal papeže, aby mu udělil titul &#8222;král&#8220;; stalo se tak o Vánocích roku 1001. 



Štěpán energicky vedl a napomáhal vzniku církve v Uhrách. Zrušil pohanské zvyky (někdy i násilně, neboť to byl dobově uznávaný způsob); zakládal kláštery a napomáhal úsilí o obrácení prostého lidu. Ačkoli byl Štěpán v mnoha ohledech úspěšný, jeho posledních sedm let bylo trpkých. Jeho milovaný syn Emerik (rovněž uctívaný jako světec), kterého pečlivě připravoval jako svého nástupce, zahynul v roce 1031 při nehodě na lovu a jeho příbuzní se bezostyšně přeli o to, kdo z nich bude následníkem trůnu (někteří z jeho synovců se ho skutečně pokusili zabít). Štěpán zemřel v roce 1038; v roce 1083 byli on i jeho syn Emerik kanonizováni.

Svatý Štěpán Uherský – životopis

Maxmilián Kolbe (1894 – 1941) byl v dětství hluboce oddán Panně Marii. Při jedné příležitosti měl vidění, v němž mu Maria nabídla buď bílé roucho, symbolizující čistotu, nebo červené, symbolizující mučednictví. &#8222;Vyberu si obojí,&#8220; odpověděl chlapec. Jeho srdce bylo Pannou Marií uchváceno. Později se modlil, aby až zemře, byl požehnán odchodem ze života v den svátku Nejsvětější Matky.



Maxmilián vstoupil ve třinácti letech do františkánského řádu a v roce 1918 byl vysvěcen na kněze. Po několika letech služby skromného faráře byl otec Kolbe jmenován ředitelem jednoho z největších katolických nakladatelství v Polsku.



Aby mohli lépe &#8222;získávat svět pro Immaculatu&#8220;, využívali bratři svatého Maxmiliána nejmodernější tiskařské a administrativní techniky. To jim umožnilo vydávat nespočet katechetických a zbožných traktátů, deník s nákladem 230 000 výtisků a měsíčník s nákladem přes jeden milion výtisků. Maxmilián založil krátkovlnnou rozhlasovou stanici a plánoval vybudovat filmové studio – byl skutečným &#8222;apoštolem masmédií&#8220;.



Po dobytí Polska Německem v roce 1939 byl (stejně jako mnoho dalších kněží) zatčen, ale brzy propuštěn. Maxmilián se věnoval pomoci židovským uprchlíkům. Když to nacisté zjistili, byl opět zatčen a v roce 1941 poslán do Osvětimi. Tam se snažil jít ostatním vězňům příkladem víry a naděje.



Když jeden z vězňů z tábora utekl, Němci náhodně vybrali deset mužů a odsoudili je k smrti hladem; jedním z nich byl polský seržant Franciszek Gajowniczek, s nímž se Kolbe spřátelil. Páter Kolbe opustil své místo v řadách a požádal velitele o povolení nastoupit na Gajowniczkovo místo. Šokovaný německý důstojník souhlasil a Kolbe a devět dalších lidí bylo odvedeno na smrt. Maxmilián pomáhal ostatním připravit se na smrt. Jako poslední podlehl a zemřel 14. srpna, v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie.

Svatý Maxmilián Kolbe – životopis

Svatá Jana Františka de Chantal (1572-1641) se narodila v Dijonu ve Francii. Protože její matka zemřela teprve po osmnácti měsících, převzal její výchovu otec (předseda místního parlamentu). Z Jany vyrostla půvabná a kultivovaná mladá žena s veselou povahou. Provdala se za barona de Chantal a stala se matkou šesti dětí (z nichž tři zemřely v dětském věku).



Jako manželka a matka byla Jane velmi šťastná a věnovala se charitativní činnosti. Po osmi letech manželství však její manžel zemřel a ona upadla do období hluboké deprese. Její tchán, ješitný a tvrdohlavý starý muž, donutil Jane a děti, aby s ním žily. Choval se k Jane nevlídně, ale ona přesto zůstala veselá.



V roce 1604 se Jana setkala se svatým Františkem Saleským, velkým biskupem a duchovním autorem. Stal se jejím duchovním vůdcem a vzniklo mezi nimi velmi vřelé, lidské a svaté přátelství. V roce 1607 biskup požádal Janu o pomoc při založení řeholního řádu pro ženy, kterým věk nebo zdravotní stav nedovolovaly vstoupit do přísného životního stylu jiných řeholí. O tři roky později byl založen první klášter řádu Navštívení Panny Marie, jehož ředitelkou se stala Jane.



Ve zbývajících letech svého života musela Jana hodně trpět. Její řeholní řád čelil velké opozici, její přítel svatý František zemřel v roce 1622 a její vlastní syn byl zabit ve válce proti Anglii v roce 1627. Krátce nato Francii zpustošil mor, který zabil její snachu a zetě. Jana a její řád se aktivně starali o nemocné a umírající. Během tohoto období trpěla častými pochybnostmi a pokušeními proti víře, ale zůstala veselá a aktivní a založila mnoho dalších klášterů pro svůj řád. Svatá Jana de Chantal zemřela v roce 1641 a v roce 1767 byla kanonizována.

Svatá Jana Františka de Chantal – životopis

Svatá Klára z Assisi (1193-1253) se narodila ve šlechtické rodině, dvanáct let po narození svého slavného měšťana svatého Františka, který měl na její život zásadní vliv. V osmnácti letech Klára tajně opustila domov a s Františkovou pomocí si zařídila pobyt v benediktinském klášteře. Pokusy její rodiny přesvědčit ji, aby se vrátila domů, byly neúspěšné, a nakonec se k ní připojila její sestra (sv. Anežka) a později ovdovělá matka.



Svatý František je tři ustanovil jako jádro ženské řeholní komunity a vypracoval pro ně „způsob života“, čímž založil řád, který se stal známým jako „klarisky“. V roce 1215 udělil papež Inocenc III. řádu „privilegium majetku“: povolení žít zcela z almužny, bez jakéhokoli osobního nebo společného majetku či příjmů. (Toto privilegium musela klariska později obhajovat před církevními úředníky, kteří měli dobré úmysly a starali se o blaho komunity.)



Klára byla známá jako velká kontemplátorka a svou komunitu vedla po dobu čtyřiceti let. Navzdory vlastnímu přísnému životnímu stylu nabádala ostatní, aby to s pokáním nepřeháněli, protože „naše těla nejsou z mědi“.



Kláru pojilo hluboké duchovní přátelství se svatým Františkem, kterého přežila o dvacet sedm let. Na smrtelné posteli se Klára nechala slyšet: „Odejdi v pokoji, neboť jsi šla po dobré cestě. Jdi beze strachu, neboť ten, který tě stvořil, tě učinil svatou, vždy tě chránil a miloval tě jako matka. Buď požehnán, můj Bože, že jsi mě stvořil.“

Svatá Klára z Assisi – životopis

Svatý Vavřinec byl jáhnem a mučedníkem římské církve ve třetím století. O jeho raném životě není nic známo; v mládí ho jeho poctivost a víra přiměly papeže Sixta II., aby ho pověřil rozdělováním církevních prostředků chudým.



Během pronásledování nařízeného císařem Valeriánem v roce 257 byl papež Sixtus a několik dalších křesťanů zatčeno a usmrceno. [Svátek svatého Sixta a jeho druhů se slaví 7. srpna.]



Vavřinec věděl, že jej samotného brzy stihne stejný osud, a proto shromáždil všechny církevní peníze a rozdal je chudým; dokonce prodal posvátné liturgické nádoby, aby částku navýšil. Když se o tom dozvěděl římský prefekt (státní úředník, obdoba starosty), představil si, že křesťané vlastní obrovský poklad, a požadoval, aby mu ho Vavřinec vydal. Jáhen souhlasil a požádal pouze o tři dny na jeho shromáždění; poté shromáždil velké množství chudých, nemocných, vdov a sirotků. Když prefekt dorazil, Vavřinec prohlásil: „Tady je poklad církve.“ Rozzlobený úředník pak nařídil Vavřincovu okamžitou popravu.

Svatý Vavřinec – životopis

Edith Steinová se narodila 12. října 1891 v německém Breslau (dnes Vratislav, Polsko) jako nejmladší z jedenácti dětí ve zbožné židovské rodině. Zemřela 9. srpna 1942 v plynové komoře v Osvětimi, kam byla poslána, když odmítla zapřít svůj židovský původ.



V roce 1916 dokončila doktorskou práci z filozofie na univerzitě v Göttingenu pod vedením slavného zakladatele fenomenologie Edmunda Husserla. Dne 1. ledna 1922 byla Edith Steinová pokřtěna jako katolička a přijala jméno Tereza.



Dne 14. října 1933, ve svých 42 letech, vstoupila Edith Steinová do karmelitánského kláštera v Kolíně nad Rýnem a přijala řeholní jméno Teresa Benedicta a Cruce &#8211; Tereza, blahoslavená od Kříže -, které odráželo její zvláštní oddanost Kristovu utrpení, Tereze z Avily a Janu od Kříže.



V roce 1933 požádala Vatikán o pomoc pro svou židovskou komunitu. Její život a spisy se zaměřovaly na tajemství radosti v utrpení, vítězství v neúspěchu a umírání a zmrtvýchvstání s Kristem.



V červenci 1942 byla sestra Terezie spolu se svou sestrou Rosou poslána do koncentračního tábora v německém Terezíně, kde 9. srpna 1942 zemřela v plynových komorách Osvětimi. Papež Jan Pavel II. ji 11. října 1998 prohlásil za svatou:



Ke cti Nejsvětější Trojice, k povznesení katolické víry a k podpoře křesťanského života z pověření našeho Pána Ježíše Krista, svatých apoštolů Petra a Pavla i z vlastního rozhodnutí, po náležité úvaze a častých modlitbách o Boží pomoc a po poradě s našimi bratry biskupy prohlašujeme a určujeme, že bl. Terezie Benedikta od Kříže, Edita Steinová, je světice, a zapisujeme ji mezi svaté a rozhodujeme, že má být uctívána v celé církvi jako jedna ze svatých. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Svatá Terezie Benedikta od Kříže – životopis

Zakladatel dominikánského řádu, svatý Dominik (1170-1221), se narodil ve Španělsku, kde získal dobré vzdělání a připravoval se na kněžství. Dominik byl vysvěcen v roce 1206, a když byl jeho biskup Diego jmenován papežským vyslancem u albigenských, byl Dominik vybrán, aby ho doprovázel. Albigenští byli heretickou skupinou v jižní Francii, která věřila, že veškerá stvořená hmota je zlá; odmítali církevní učení a žili prostým, asketickým životem. Svým životním stylem si získali sympatie prostého lidu a snahy církve čelit jejich vlivu byly dříve neúspěšné.



Biskupové Diego a Dominik zvolili nový přístup; pečlivě se připravovali na debaty s albigenskými a sami žili velmi prostě. Po Diegově smrti se Dominik postavil do čela úsilí o obrácení kacířů prostřednictvím kázání, přestože církev se dříve spoléhala na to, že úřady budou proti albigenským používat vojenskou sílu.



V roce 1215 Dominik zorganizoval Řád kazatelů: řeholní společenství mužů žijících prostým způsobem života, kteří se věnovali boji proti kacířství hlásáním poselství lásky a odpuštění. Řád byl schválen Římem v roce 1216, několik let po založení františkánů. (Svatého Dominika a svatého Františka z Assisi spojuje řada legend a jejich řády často úzce spolupracovaly). Svatý Dominik pokračoval v cestování, kázání a práci na posílení svého řádu až do své smrti v roce 1221.

Svatý Dominik – životopis

Kromě jiných doktrín akceptoval Kalvín katolickou a biblickou víru ve věčné panenství Panny Marie.



Jan Kalvín měl na dějiny pozdějšího protestantismu pravděpodobně ještě větší vliv než jeho zakladatel Martin Luther. Zachoval mnoho tradičních názorů, ať už doslovných, nebo katolických ve své podstatě. Následující citáty byly převzaty (kromě posledních dvou) z jeho díla Instituce učení křesťanského náboženství.



<ol>
<li>Kalvín věřil, že církev má moc exkomunikovat: „Církev zavazuje toho, koho exkomunikuje, ne tím, že ho uvrhne do věčného zoufalství, ale tím, že odsoudí jeho život a jednání. Církev exkomunikovaného napomíná, že pokud nebude činit pokání, bude odsouzen.“ V tomto případě se církev snaží o to, aby byl exkomunikovaný odsouzen. (IV, 11: 2)</li>



<li>Kalvín věřil, že mimo církev není spásy: „Mimo církev nelze očekávat žádné odpuštění hříchů, žádnou spásu…“ (Institutes, IV, 1: 4).</li>



<li>Kalvín věřil, že svaté přijímání jednou týdně je minimum: „Svátost by mohla být slavena nejvznešenějším způsobem, kdyby se v církvi podávala velmi často &#8211; alespoň jednou týdně.“ (IV, 1). (IV, 17:43)</li>



<li>Kalvín věřil v primát svatého Petra jako vůdce apoštolů: „Není senátu bez konzula, není soudní stolice bez předsedy nebo kancléře, není školy bez děkana, není společnosti bez mistra. Nebylo by tedy absurdní připustit, že apoštolové Petrovi právě takové prvenství přiznali.“ (IV, 6,8)</li>



<li>Kalvín uznal nadřazenost římské církve v raných křesťanských dějinách: „Nechci popírat, že první křesťané shodně prokazují římské církvi velkou úctu a mluví o ní s úctou… a pevněji se drží učení, které bylo kdysi vydáno…“ (IV, 6,16).</li>



<li>Kalvín věřil ve věčné trvání církve: „Stále věřím, že v církvi pravda nikdy nezanikne…“ (IV, 9,13).</li>



<li>Kalvín nenáviděl denominace a sektářství: „Proto se církev nazývá katolická nebo všeobecná (Augustin, 48), protože dva nebo tři nemohou vzniknout, aniž by se Kristus rozdělil. A to je nemožné. Všichni Boží vyvolení jsou v Kristu tak sjednoceni, že jsou závislí na jedné hlavě…“ (IV, 1: 2).</li>



<li>Kalvín se domníval, že svátosti vyvolávají skutečné, blahodárné účinky: „Tím, že jsou jimi poznamenány, udržují, živí, potvrzují a posilují naši víru.“ (IV, 14,7). „Svatým přijímáním těla a krve do nás Kristus přenáší svůj život a proniká do našich kostí a morku…“ (IV, 17, 10).</li>



<li>Kalvín učil, že existuje něco jako svaté, posvátné místo: „Bůh … sestupuje, aby se nám přiblížil. Nemění své místo a nepůsobí na nás pozemskými prostředky, ale spíše nás pozvedá ke své nebeské slávě…“ (IV, 1,5).</li>



<li>Kalvín věřil, že člověk může být prostředníkem či zprostředkovatelem spásy: „Svatý Pavel si na několika místech připisuje titul Božího spolupracovníka (1 Kor 3,9)“ (IV, 1: 6).</li>



<li>Zdá se, že Kalvín přijal pojem křestního znovuzrození: „…odpuštění, kterého se nám při prvním znovuzrození dostává pouze křtem. Naše hříchy byly vyběleny Kristovou krví“. (IV, 15: 4)</li>



<li>Kalvín schvaloval umrtvování těla jako duchovně prospěšné: „Tak jako se dříve obvinění měli ve zvyku pokořovat, nosit hrubé a drsné oděvy, truchlit a postit se, tak nepochybně tyto úkony patří stejně i do naší doby, kdykoli to stav našich věcí vyžaduje.“ (IV, 4). (IV, 12,17)</li>



<li>Kalvín věřil, že mezi svatou eucharistií a spásou existuje hluboká příčinná souvislost: „Samo tělo, v němž žije, nám dává život, abychom měli podíl na nesmrtelnosti. Tímto pokrmem jsou věřící vzkříšeni k věčnému životu“. (IV, 17, 8); … pokrm věčného života.“ (IV, 17, 19); … eucharistie zajišťuje nesmrtelnost našich těl. (IV, 17, 32)</li>



<li>Kalvín věřil, že antikoncepce je velkým hříchem: „Je hrozné promarnit život bez pohlavního styku mezi mužem a ženou. Úmyslné vyhýbání se čistému a úplnému pohlavnímu styku je dvojnásob hrozné. Takovým činem muž zmaří naděje své rodiny a zabije dceru nebo syna, kterého mohl očekávat. Tato hříšnost je velmi závažná a Duchem svatým odsouzená.</li>



<li>Kalvín přijal katolickou a biblickou víru o Mariině věčném panenství: „[Mt 1,25:] Závěr, který Helvidius (autor díla napsaného před rokem 383 proti víře v Mariino věčné panenství) vyvodil z verše Mt 1,25, byl, že Maria zůstala pannou až do svého prvního porodu a že pak měla se svým mužem další děti. Podle Kalvína však z těchto slov nelze vyvodit žádný správný a dobře zdůvodněný závěr. Co se stalo po narození Krista? Je nazýván „prvorozeným“, ale toto označení slouží pouze k tomu, aby nás informovalo, že se narodil z panny. O tom, co se stalo potom, nás Helvidius již neinformuje.</li>
</ol>

Kalvín a jeho 15 překvapivých názorů na katolickou církev

Chvála a díky ti, Pane, že ses nad námi smiloval a navštívil nás v naší bídě. Chvála a díky tobě, Ježíši Kriste, věčný Synu Boží, náš Vykupiteli a Spasiteli, že jsi přišel na svět jako dítě v betlémské noci a stal ses nám podobným v naší bídě a ve všem kromě hříchu. Chválím tě, děkuji ti a klaním se ti. Andělé ti zpívají chválu a hlásají nám požehnaný pokoj, který jsi přinesl z nebe na zem. Buď zdráv, milostivé dítě, vznešený Bože, Kníže pokoje, Světlo národů, vytoužený Spasiteli.



Přijď do našich srdcí, osviť temnoty naší mysli, řiď všechna hnutí našich srdcí, vládni a kraluj v nás, neboť ty jsi náš Pán a náš Král. Obdivuhodná je pokora nejvyššího Pána nebe a země a nezměrná vznešenost jednorozeného Syna nebeského Otce! 



Ježíši Kriste, padám na kolena před tvými jeslemi, a přestože zde vidím dítě, věřím, že jsi Bůh nekonečného majestátu. S pokorným a vroucím srdcem se ti klaním a děkuji ti, jak jen mohu, že ses tak hluboce ponížil pro mou spásu, když ses narodil ve stáji.



Děkuji ti za tvou chudobu a pokoru, za tvou nezměrnou lásku a s upřímnou láskou tě přijímám do svého srdce.



Přál bych si, abych ti mohl projevit alespoň část náklonnosti, s jakou si tě k srdci přivinula tvá panenská matka. Přál bych si, abych tě mohl milovat alespoň zlomkem lásky, kterou tě milovala ona. Přál bych si, abych tě mohl chválit s takovým jásotem, s jakým ti zpívali andělé. Přál bych si, abych tě mohl ctít s takovou pokorou, s jakou tě ctili nábožní pastýři. Amen.

Vánoční modlitba

Otec John A. Hardon, SJ vypráví o svém životním zázraku…



Jedním z nejsilnějších zážitků, které jsem kdy zažil, byl zážitek se zázračnou medailí! Ten mi zcela změnil život.



Na podzim roku 1948, rok po svém kněžském svěcení, jsem byl třetím rokem v noviciátu před složením věčných slibů. V říjnu téhož roku přišel jeden vincentinský kněz, aby nám mladým jezuitským kněžím přednášel. Povzbuzoval nás, abychom byli oprávněni zapisovat lidi do Bratrstva zázračné medaile Panny Marie. Mimo jiné řekl: „Otcové, Zázračná medaile opravdu funguje. Panna Maria skrze tuto Zázračnou medaili také koná zázraky.“ Všichni bratři, kteří se na ní podíleli, byli velmi spokojeni. To, co tento kněz říkal, na mě příliš velký dojem neudělalo. Nikdy jsem nebyl člověk, který by nosil medailku, a rozhodně jsem žádnou neměl. Ale říkal jsem si, že bych za ni nic nedal. Přihlásil jsem se tedy do bratrstva a dostal jsem čtyřstránkovou brožurku s originálním latinským textem o požehnání zázračných medailí a o zápisu lidí do bratrstva. Uplynuly dva týdny od chvíle, kdy jsem tu brožurku dostal, a já ji jen tak někde v kanceláři ztratil a zapomněl na ni.



V únoru následujícího roku jsem byl vyslán jako kaplan do nemocnice sv. Alexise v Clevelandu ve státě Ohio. Měl jsem tam pomáhat dva týdny. Každé ráno jsem dostával seznam všech pacientů, kteří byli ten den do nemocnice přijati. Bylo jich tolik, že nebylo v mých silách přijmout je hned, jak přišli. Mezi přijatými pacienty byl však i malý chlapec, kterému bylo asi devět let. Sáňkoval z kopce, ztratil kontrolu nad svými sáňkami a narazil do stromu. Rozbil si lebku a rentgenový snímek ukázal, že utrpěl vážné poškození mozku. Když jsem konečně vstoupil do jeho nemocničního pokoje, byl už desátý den v kómatu, nemluvil a nehýbal se. Jeho stav byl takový, že jedinou otázkou bylo, zda přežije. Nebylo vůbec jasné, zda se uzdraví, protože mu bylo diagnostikováno trvalé a nevratné poškození mozku.



Po chlapcově požehnání jsem trochu utěšil jeho rodiče a chystal se hned opustit nemocniční pokoj. Pak mi ale přišla na mysl myšlenka: „Ten vincentinský kněz říkal, že zázračná medaile funguje. Tak teď můžu vyzkoušet tu údajnou zázračnou moc!“ Osobně jsem žádnou vlastní zázračnou medaili neměl. A lidé v nemocnici také žádnou neměli. Ale šel jsem si pro svou a nakonec ji jedna ze sester našla.



Zjistil jsem, že medaili musím nejen požehnat, ale také ji musím nosit na řetízku nebo stužce buď na krku, nebo někde na těle. Sestřička našla nějakou modrou stuhu a na tu jsem medaili pověsil. Když jsem sledoval, co všechno s medailí a stuhou dělám, připadal jsem si hloupě.



Požehnal jsem medaili a zasvětil malého do bratrstva. Když jsem se modlil iniciační modlitbu, krátce před jejím koncem jsme všichni zůstali v šoku, když chlapec poprvé otevřel oči. Po dvou týdnech! Když uviděl svou matku, řekl: „Mami, já chci zmrzlinu.“ Tento zážitek změnil můj život.



Chlapec se nejen probudil, ale klidně si se svým otcem a matkou povídal. Po několika minutách ohromeného ticha jsme zavolali lékaře. Ten chlapce vyšetřil a řekl rodičům, že mu mohou dát něco k jídlu. Druhý den lékaři zahájili sérii testů. Rentgenové snímky ukázaly, že poškození mozku je zcela pryč. Následovaly další testy. Po třech dnech, kdy všechny testy ukázaly, že došlo k úplnému uzdravení, byl chlapec propuštěn z nemocnice.



Tato zkušenost mi změnila život natolik, že už to nebyl já. Moje víra v Boha, moje víra v jeho moc konat zázraky, byla neuvěřitelným způsobem posílena. Od té doby jsem samozřejmě pěstoval úctu k Panně Marii a síle její zázračné medaile. Zázraky, které koná, samozřejmě za předpokladu, že věříme, jsou mimořádné.

Zázračná medaile změnila můj život

Můj Bože, miluji Tě celým svým srdcem, a proto je mi velmi líto, že jsem Tě urazil svými hříchy. Opravdu se chci polepšit a chránit před hříchem. Otče, odpusť mi pro Kristovu krev. Amen.

Modlitba při zpovědi

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj: mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj.



Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám.



A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen.

Kategorie