Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Svatá Monika, narozená roku 331 n. l. v Tagaste (dnešní Alžírsko), byla zbožná křesťanka známá svou pevnou vírou a rolí matky svatého Augustina z Hippo. Monika, provdaná za nekřesťana jménem Patricius, čelila v domácím životě mnoha výzvám, včetně manželských potíží a morálních nedostatků svého manžela. Navzdory těmto těžkostem zůstala majákem víry a ctnosti.



Moničiným nejvýznamnějším bojem byla svéhlavost jejího syna. Augustin vedl bouřlivý život, zkoumal různé filozofie a žil životním stylem, který byl v rozporu s křesťanským učením. Během těchto zkoušek Moničina víra nikdy neochabla. Věnovala se neustálým modlitbám a půstům a svěřovala Augustina Božímu milosrdenství.



Její vytrvalost přinesla ovoce, když v roce 387 n. l. Augustin prožil hluboké obrácení a nechal se pokřtít svatým Ambrožem. Moničiny modlitby a neochvějná naděje sehrály zásadní roli na duchovní cestě jejího syna, který se díky nim stal jedním z nejvlivnějších teologů a světců v dějinách křesťanství.



Svatá Monika zemřela krátce po Augustinově křtu, 27. srpna 387 v Ostii v Itálii. Její život zůstává svědectvím o síle modlitby a ctnosti vytrvalosti a naděje.



Praktické lekce:



Lekce 1: Síla vytrvalé modlitby: Monika nás učí, jak důležitá je vytrvalá a vroucí modlitba. Její příklad nás povzbuzuje k tomu, abychom pokračovali v modlitbách za své blízké, i když se situace zdá být bezútěšná, a věřili, že Boží milost může proměnit srdce a životy.



Lekce 2: Trvalá víra v nesnázích: Moničina schopnost udržet si víru uprostřed osobních a rodinných těžkostí ukazuje sílu vytrvalé víry. Její život je pro nás výzvou, abychom zůstali pevní ve své vlastní víře, i když čelíme zkouškám nebo když se výsledky zdají nejisté.

Svatá Monika – životopis

Svatý Josef Kalasanský, narozený 11. září 1557 v Peralta de la Sal ve Španělsku, byl významný pedagog a náboženský reformátor. Od mládí projevoval Josef hlubokou oddanost církvi a touhu sloužit druhým. Studoval práva a teologii a nakonec byl v roce 1583 vysvěcen na kněze.



Na počátku 16. století se Josef přestěhoval do Říma, kde ho stále více znepokojoval nedostatek vzdělávacích příležitostí pro chudé děti. V reakci na tuto potřebu založil v roce 1617 zbožné školy (piaristé), řeholní institut, který se věnoval poskytování bezplatného vzdělání znevýhodněným. Jeho vizí bylo nabízet kvalitní vzdělání založené na křesťanských hodnotách a usilovat o povznesení intelektu i morálního charakteru mladých studentů.



Josefova vzdělávací činnost čelila mnoha výzvám, včetně odporu těch, kteří byli skeptičtí k jeho metodám, a finančních potíží spojených s provozem jeho škol. Navzdory těmto překážkám vytrval ve svém poslání, protože pevně věřil v proměňující sílu vzdělání a v důležitost formování mladých lidí ve víře a ctnostech.



Jeho inovativní přístup ke vzdělávání kladl důraz nejen na akademické učení, ale také na rozvoj morálního charakteru, což odráželo jeho hluboké pochopení celostní povahy lidského růstu. Dílo svatého Josefa Kalasanského položilo základy moderních vzdělávacích postupů, zejména pokud jde o význam dostupného a holistického vzdělávání pro všechny.



Zemřel 25. srpna 1648 a v roce 1767 byl kanonizován. Jeho odkaz pokračuje prostřednictvím piaristických škol a jeho přínosu pro vzdělávání a náboženský život.



Praktické lekce:



Lekce 1: Závazek ke vzdělávání pro všechny. Josef Kalasanský, který se zasazoval o bezplatné vzdělání chudých dětí, nás učí, jak je důležité zajistit, aby všichni jedinci měli přístup ke kvalitnímu vzdělání. Jeho příklad nás povzbuzuje k podpoře vzdělávacích iniciativ a k prosazování příležitostí, které podporují rozvoj všech členů společnosti.



Lekce 2: Propojení víry a vzdělávání. Přístup Josefa Kalasanského ke vzdělávání, který spojoval akademickou výuku s morálním a duchovním rozvojem, nám připomíná hodnotu integrace víry s naším každodenním životem. Jeho odkaz je pro nás výzvou, abychom usilovali o vědomosti způsobem, který zároveň podporuje náš duchovní a etický růst.

Svatý Josef Kalasanský – životopis

Jméno apoštola svatého Bartoloměje je uvedeno v seznamu dvanácti apoštolů, ale kromě toho o něm v Novém zákoně není žádná zmínka. Mnozí badatelé se domnívají, že jde o téhož muže jako Nataniel, kterého Ježíš v evangeliu svatého Jana popisuje jako „Izraelitu, v němž není lsti“ (J 1,45).



Bartoloměj zpočátku pochyboval o možnosti, že Mesiáš pochází z Nazareta, ale po setkání s Ježíšem o něm okamžitě prohlásil, že je „Syn Boží a král Izraele“ (J 1,49). Rané církevní legendy popisují Bartoloměje jako toho, kdo hlásal evangelium v Indii a Arménii, kde údajně podstoupil mučednickou smrt stržením zaživa; historická hodnota těchto legend je však sporná.



Svatý Bartoloměj je v jistém smyslu „neznámým apoštolem“, a proto může sloužit jako svatý patron téměř pro každého z nás. Většina z nás se nikdy nestane slavnými nebo významnými v očích světa, ale na tom příliš nezáleží; všichni jsme dokonale známí a nekonečně důležití v Božích očích. Prostý, každodenní život, který vedeme, se může, pokud ho nabídneme Bohu, stát cestou, která pomůže nastolit jeho království. Svatý Bartoloměj není tak známý jako Petr, Jan, Tomáš nebo někteří další apoštolové; důležité je, že z celého srdce odpověděl na Boží volání.

Svatý Bartoloměj – životopis

Svatá Růžena z Limy, narozená jako Isabel Flores de Oliva 20. dubna 1586 v Limě v Peru, byla první osobou narozenou v Americe, která byla kanonizována jako svatá. Růžena již od mládí projevovala hlubokou oddanost své víře a touhu žít životem plným hluboké oddanosti a služby Bohu.



Růžena byla známá svou mimořádnou zbožností a asketickým životním stylem. Vstoupila do života přísného pokání, včetně půstu a nošení vlasové košile, protože se snažila zcela zasvětit Kristu. Její oddanost životu modlitby a oběti ji přivedla ke vstupu do třetího řádu svatého Dominika, kde pokračovala ve svém zbožném životě, zatímco žila doma se svou rodinou.



Navzdory svému hlubokému duchovnímu životu se Růžena věnovala také charitativním skutkům a službě. Starala se o nemocné a chudé a často využívala své skromné prostředky, aby pomohla potřebným. Její soucit a obětavost významně ovlivnily její komunitu.



Růženin život byl poznamenán mystickými zážitky a hlubokou modlitbou. Byla známá svými vizemi a intenzivními duchovními setkáními, která často snášela s pokorou a bez snahy o uznání. Zemřela 24. srpna 1617 v mladém věku 31 let a zanechala po sobě odkaz svatosti a oddanosti.



Svatá Růžena z Limy byla kanonizována v roce 1671 a je uctívána jako patronka Peru, původních obyvatel Latinské Ameriky a Filipín. Její život stále inspiruje nespočet lidí k životu plnému víry a lásky.



Praktické lekce:



Lekce 1: Zbožnost skrze službu: Růženin život modlitby a služby nás učí, že skutečná oddanost Bohu zahrnuje službu druhým s láskou a soucitem. Její příklad nás povzbuzuje k tomu, abychom hledali způsoby, jak pomáhat potřebným, a abychom spojili svou duchovní praxi se skutky dobročinnosti.



Lekce 2: Přijímání pokory a oběti: Růženin závazek k životu v pokoře a sebeobětování nás vybízí, abychom přijali ducha prostoty a usilovali o svatost prostřednictvím každodenních obětí. Její příklad nám připomíná, že duchovní růst často vyžaduje vzdát se osobního pohodlí ve prospěch vyššího poslání.

Svatá Růžena Limská – životopis

Giuseppe Sarto (1835-1914), budoucí papež Pius X., byl jednou z největších náboženských osobností počátku dvacátého století. Narodil se nedaleko Benátek jako druhé z deseti dětí ve velmi chudé rodině. Giuseppe získal vzdělání ve vesnické škole a nakonec byl v roce 1858 (rok před obvyklým minimálním věkem) vysvěcen na kněze. Po šestadvaceti letech působení ve farnosti se stal biskupem v italském městě Mantova a v roce 1893 byl jmenován kardinálem v Benátkách.



Na papežské enklávě po smrti papeže Lva XIII. v roce 1903 byl zvolen kardinál Sarto, který přijal jméno Pius X. Nový papež si byl nadále velmi dobře vědom svého skromného původu a byl v rozpacích z některé okázalosti papežského dvora. „Podívej, jak mě vyparádili,“ řekl se slzami v očích jednomu příteli. Při jiné příležitosti poznamenal: „Je to pokání, že jsem nucen přijmout všechny tyto praktiky. Vodili mě obklopeného vojáky jako Ježíše, když byl zajat v Getsemanech.“ Pius a jeho rodina však měli smysl pro humor. Říká se, že poté, co mu matka při jeho instalaci políbila papežský prsten, mu pak podala ruku se svým snubním prstenem se slovy: „Teď polib můj prsten &#8211; protože bez něj bys nikdy nedostal ten svůj.“ 



Během svého pontifikátu bojoval Pius s protináboženskou vládou Francie o kontrolu nad francouzskou církví a ostře vystupoval proti herezi modernismu (přesvědčení, že církev by měla vyměnit některé své nauky a praktiky za modernější či aktuálnější názory).



Papež svatý Pius X. je známý svou snahou o zlepšení církevní bohoslužby, a to zejména tím, že podporoval časté přijímání eucharistie a snížil věk, od kterého mohou děti přistupovat k prvnímu svatému přijímání, z dvanácti na sedm let. Předvídal příchod první světové války, ale ke své velké lítosti jí nedokázal pomoci zabránit a zemřel se zlomeným srdcem několik týdnů po jejím začátku.

Svatý Pius X. – životopis

Svatý Bernard (1090-1153) byl významným středověkým teologem a významnou osobností cisterciáckého mnišského řádu. Byl jedním ze šesti velmi nadaných synů francouzského šlechtice.



Po jistém váhání vstoupil Bernard v roce 1111 do cisterciáckého řádu a přesvědčil čtyři své bratry a dvacet sedm svých přátel, aby šli s ním. O několik let později byl Bernard vyslán, aby založil nový klášter v Clairvaux, který pak pod jeho vedením vzkvétal a významně přispěl k obnově církve.



Svatý Bernard byl navzdory svému chatrnému zdraví plodným spisovatelem a jeho široký věhlas ho přivedl do řady náboženských sporů a disputací doby. Ačkoli byl osobně dobročinný a laskavý, byl i hrozivým oponentem a nešetřil útoky na nespravedlnost (např. nadměrný přepych mezi duchovními nebo pronásledování Židů).



Bernard byl velkým teologem a ve svých kázáních a spisech se opíral zejména o Bibli, „ani ne tak proto,“ jak říkal, „aby vyložil slova, ale aby se dotkl srdcí lidí“. Bernard byl kanonizován pouhých jednadvacet let po své smrti v roce 1153 a v roce 1830 byl prohlášen doktorem (vynikajícím a spolehlivým učitelem) církve.

Svatý Bernard – životopis

Francouzský kněz svatý Jan Eudes (1601-1680) založil dva řeholní řády a podporoval úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Vstoupil k oratoriánům a ve čtyřiadvaceti letech byl vysvěcen na kněze.



Během několika epidemií v Normandii se věnoval péči o nemocné (žil v obrovském sudu uprostřed pole, aby nenakazil své spolubratry řeholníky).



Později začal Jan vést misie v mnoha různých farnostech; díky svým kazatelským a zpovědnickým schopnostem byl velmi úspěšný, ale všiml si, že místní duchovní jsou ve své službě často neefektivní kvůli nedostatečnému vzdělání. Jan nabyl přesvědčení, že je třeba ve větším měřítku zavést semináře pro přípravu kněží, a za tímto účelem založil nový řeholní řád &#8211; Kongregaci Ježíše a Marie.



Jednoho dne Janovi žena, která se starala o několik napravených prostitutek, vyčítala: „Kam jsi se to vydal? Asi do nějakého kostela, kde se budeš dívat na obrazy a myslet si, že jsi zbožný. A přitom se po tobě celou dobu chce, abys těm ubohým stvořením zařídil slušný dům.“ Jana tato slova zasáhla, a proto založil sestry Panny Marie Milosrdné a Útočiště, které se aktivně staraly o potřeby těchto žen.



Jan je známý především svými spisy o Nejsvětějším Srdci Páně; představoval Krista jako zdroj svatosti a Marii jako vzor křesťanského života. Svatý Jan Eudes zemřel ve věku sedmdesáti devíti let a později byl prohlášen za otce úcty k Nejsvětějšímu Srdci.

Svatý Jan Eudes – životopis

Svatá Helena Konstantinopolská (248-338) je známá především jako matka císaře Konstantina, prvního křesťanského císaře v Římě. O jejím raném životě toho historici vědí jen málo, ale předpokládá se, že pocházela ze skromných poměrů. Jako mladá žena se provdala za Konstantia Chlora, římského vojenského tribuna a místodržitele. Oba se stali rodiči Konstantina, budoucího velkého císaře.



Asi devatenáct let po Konstantinově narození se Konstantius Chlorus s Helenou rozvedl, aby se oženil s dcerou císaře Maximiána. Konstantius nastoupil na císařský trůn Západořímské říše v roce 286. Ale zatímco pro jeho kariéru to mohlo být dobré, Helena zůstala bez manžela.



Když Konstantina v roce 306 jeho vojska prohlásila císařem, byl stále pohanem. Zdá se však, že Helena po rozvodu objevila křesťanskou víru. V této době křesťané stále trpěli pronásledováním. Bylo to pro ni riskantní, a to i jako pro matku císaře. Konstantin přijal křesťanství později po úspěšné bitvě u Milvijského mostu, kde spatřil kříž a nepochybně si vzpomněl na svou matku. Milánským ediktem z roku 313 dal Konstantin křesťanům plná práva a ochranu v rámci říše.



Helena využila svého vlivu jako císařovna k podpoře křesťanské víry a zakládala kostely po celé říši, z nichž mnohé existují dodnes. S finanční podporou svého syna podnikla Helena pouť do Svaté země s cílem nalézt relikvie. Přestavěla také kostely v Jeruzalémě a zbořila pohanský chrám postavený nad Kristovým hrobem. O její pouti píše biskup Eusebius z Cesareje:



Zvláště hojné byly dary, kterými obdarovávala nahé a bezbranné chudé. Některým dala peníze, jiným hojné zásoby šatstva; některé vysvobodila z vězení nebo z trpkého otroctví dolů, jiné vysvobodila z nespravedlivého útlaku a další zase vrátila z vyhnanství.



Právě ve Svaté zemi Helena zázrakem objevila místo, kde se nachází pravý kříž. Díky spisům historiků se jí podařilo najít Golgotu a objevila tam tři kříže. Z města byla přivedena žena na pokraji smrti, která se křížů dotkla. Po dotyku třetího kříže se uzdravila a ten byl prohlášen za pravý kříž. Relikvie pravého kříže se dnes nacházejí po celém křesťanském světě.



Svatá Helena opustila v roce 327 Jeruzalém a s relikviemi zamířila do Říma. Její palác v Římě se na Helenin pokyn stal křesťanskou bazilikou pro relikvie. V roce 338 zemřela se svým synem po boku.



Nejlépe shrnuje život svaté Heleny Konstantinopolské autorka Julie Onderko: Kdo by si byl pomyslel, že věci dopadnou tak, jak dopadly? Helena, která se narodila jako prostá žena, se nakonec stala nejmocnější ženou světa. Právě díky svému nepříliš ideálnímu mateřství se stala císařovnou Helenou Augustou. Během velkého pronásledování byla křesťankou, aby se později zasloužila o christianizaci celé Římské říše. A jako velmi stará žena snášející nejhorší osobní tragédii a veřejné ponížení utrpěla ránu, která by většinu lidí zlomila a zahořkla. Svatá Helena na tuto situaci reagovala tím, že se obrátila k Pánu a přijala své jedinečné poslání.

Svatá Helena – životopis

Svatý Štěpán Uherský (975-1038) sehrál důležitou roli při christianizaci své země. Štěpán se narodil jako pohan, ale v mládí se spolu se svým otcem, vévodou Gézou, nechal pokřtít českým biskupem svatým Adalbertem z Prahy. Ve dvaceti letech se Štěpán oženil s Giselou, sestrou císaře Jindřicha II.



V roce 997 Štěpán nastoupil po svém otci na vévodský trůn a okamžitě začal prosazovat křesťanství (z náboženských i politických důvodů). Poté, co upevnil svou vládu, požádal papeže, aby mu udělil titul &#8222;král&#8220;; stalo se tak o Vánocích roku 1001. 



Štěpán energicky vedl a napomáhal vzniku církve v Uhrách. Zrušil pohanské zvyky (někdy i násilně, neboť to byl dobově uznávaný způsob); zakládal kláštery a napomáhal úsilí o obrácení prostého lidu. Ačkoli byl Štěpán v mnoha ohledech úspěšný, jeho posledních sedm let bylo trpkých. Jeho milovaný syn Emerik (rovněž uctívaný jako světec), kterého pečlivě připravoval jako svého nástupce, zahynul v roce 1031 při nehodě na lovu a jeho příbuzní se bezostyšně přeli o to, kdo z nich bude následníkem trůnu (někteří z jeho synovců se ho skutečně pokusili zabít). Štěpán zemřel v roce 1038; v roce 1083 byli on i jeho syn Emerik kanonizováni.

Svatý Štěpán Uherský – životopis

Maxmilián Kolbe (1894 – 1941) byl v dětství hluboce oddán Panně Marii. Při jedné příležitosti měl vidění, v němž mu Maria nabídla buď bílé roucho, symbolizující čistotu, nebo červené, symbolizující mučednictví. &#8222;Vyberu si obojí,&#8220; odpověděl chlapec. Jeho srdce bylo Pannou Marií uchváceno. Později se modlil, aby až zemře, byl požehnán odchodem ze života v den svátku Nejsvětější Matky.



Maxmilián vstoupil ve třinácti letech do františkánského řádu a v roce 1918 byl vysvěcen na kněze. Po několika letech služby skromného faráře byl otec Kolbe jmenován ředitelem jednoho z největších katolických nakladatelství v Polsku.



Aby mohli lépe &#8222;získávat svět pro Immaculatu&#8220;, využívali bratři svatého Maxmiliána nejmodernější tiskařské a administrativní techniky. To jim umožnilo vydávat nespočet katechetických a zbožných traktátů, deník s nákladem 230 000 výtisků a měsíčník s nákladem přes jeden milion výtisků. Maxmilián založil krátkovlnnou rozhlasovou stanici a plánoval vybudovat filmové studio – byl skutečným &#8222;apoštolem masmédií&#8220;.



Po dobytí Polska Německem v roce 1939 byl (stejně jako mnoho dalších kněží) zatčen, ale brzy propuštěn. Maxmilián se věnoval pomoci židovským uprchlíkům. Když to nacisté zjistili, byl opět zatčen a v roce 1941 poslán do Osvětimi. Tam se snažil jít ostatním vězňům příkladem víry a naděje.



Když jeden z vězňů z tábora utekl, Němci náhodně vybrali deset mužů a odsoudili je k smrti hladem; jedním z nich byl polský seržant Franciszek Gajowniczek, s nímž se Kolbe spřátelil. Páter Kolbe opustil své místo v řadách a požádal velitele o povolení nastoupit na Gajowniczkovo místo. Šokovaný německý důstojník souhlasil a Kolbe a devět dalších lidí bylo odvedeno na smrt. Maxmilián pomáhal ostatním připravit se na smrt. Jako poslední podlehl a zemřel 14. srpna, v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie.

Svatý Maxmilián Kolbe – životopis

Svatá Jana Františka de Chantal (1572-1641) se narodila v Dijonu ve Francii. Protože její matka zemřela teprve po osmnácti měsících, převzal její výchovu otec (předseda místního parlamentu). Z Jany vyrostla půvabná a kultivovaná mladá žena s veselou povahou. Provdala se za barona de Chantal a stala se matkou šesti dětí (z nichž tři zemřely v dětském věku).



Jako manželka a matka byla Jane velmi šťastná a věnovala se charitativní činnosti. Po osmi letech manželství však její manžel zemřel a ona upadla do období hluboké deprese. Její tchán, ješitný a tvrdohlavý starý muž, donutil Jane a děti, aby s ním žily. Choval se k Jane nevlídně, ale ona přesto zůstala veselá.



V roce 1604 se Jana setkala se svatým Františkem Saleským, velkým biskupem a duchovním autorem. Stal se jejím duchovním vůdcem a vzniklo mezi nimi velmi vřelé, lidské a svaté přátelství. V roce 1607 biskup požádal Janu o pomoc při založení řeholního řádu pro ženy, kterým věk nebo zdravotní stav nedovolovaly vstoupit do přísného životního stylu jiných řeholí. O tři roky později byl založen první klášter řádu Navštívení Panny Marie, jehož ředitelkou se stala Jane.



Ve zbývajících letech svého života musela Jana hodně trpět. Její řeholní řád čelil velké opozici, její přítel svatý František zemřel v roce 1622 a její vlastní syn byl zabit ve válce proti Anglii v roce 1627. Krátce nato Francii zpustošil mor, který zabil její snachu a zetě. Jana a její řád se aktivně starali o nemocné a umírající. Během tohoto období trpěla častými pochybnostmi a pokušeními proti víře, ale zůstala veselá a aktivní a založila mnoho dalších klášterů pro svůj řád. Svatá Jana de Chantal zemřela v roce 1641 a v roce 1767 byla kanonizována.

Svatá Jana Františka de Chantal – životopis

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie