Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Bože, který jsi utěšoval zarmoucené a vedl svatou Moniku skrze její slzy k radosti tvého nebeského království, dej, ať následujeme její příklad v našem životě. Pomoz nám, abychom zůstali vytrvalí v modlitbě a plní naděje v našich zápasech a důvěřovali tvému milosrdenství pro sebe i své blízké. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svaté Monice

Svatá Monika, narozená roku 331 n. l. v Tagaste (dnešní Alžírsko), byla zbožná křesťanka známá svou pevnou vírou a rolí matky svatého Augustina z Hippo. Monika, provdaná za nekřesťana jménem Patricius, čelila v domácím životě mnoha výzvám, včetně manželských potíží a morálních nedostatků svého manžela. Navzdory těmto těžkostem zůstala majákem víry a ctnosti.



Moničiným nejvýznamnějším bojem byla svéhlavost jejího syna. Augustin vedl bouřlivý život, zkoumal různé filozofie a žil životním stylem, který byl v rozporu s křesťanským učením. Během těchto zkoušek Moničina víra nikdy neochabla. Věnovala se neustálým modlitbám a půstům a svěřovala Augustina Božímu milosrdenství.



Její vytrvalost přinesla ovoce, když v roce 387 n. l. Augustin prožil hluboké obrácení a nechal se pokřtít svatým Ambrožem. Moničiny modlitby a neochvějná naděje sehrály zásadní roli na duchovní cestě jejího syna, který se díky nim stal jedním z nejvlivnějších teologů a světců v dějinách křesťanství.



Svatá Monika zemřela krátce po Augustinově křtu, 27. srpna 387 v Ostii v Itálii. Její život zůstává svědectvím o síle modlitby a ctnosti vytrvalosti a naděje.



Praktické lekce:



Lekce 1: Síla vytrvalé modlitby: Monika nás učí, jak důležitá je vytrvalá a vroucí modlitba. Její příklad nás povzbuzuje k tomu, abychom pokračovali v modlitbách za své blízké, i když se situace zdá být bezútěšná, a věřili, že Boží milost může proměnit srdce a životy.



Lekce 2: Trvalá víra v nesnázích: Moničina schopnost udržet si víru uprostřed osobních a rodinných těžkostí ukazuje sílu vytrvalé víry. Její život je pro nás výzvou, abychom zůstali pevní ve své vlastní víře, i když čelíme zkouškám nebo když se výsledky zdají nejisté.

Svatá Monika – životopis

„Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s Církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení“ (KKC, 1422). Ve svátosti smíření vítězí nad našimi hříchy Kristus. Ale co když je hanba za naše hříchy tak velká, že lidi od zpovědi odrazuje?



Známý španělský teolog otec José Antonio Fortea se tímto jevem a jeho praktickým řešením zabýval v příspěvku na svém blogu. Za normálních okolností by měl k získání Kristova odpuštění a uzdravení našich duší stačit pocit Kristova milosrdenství, díky němuž můžeme překonat stud za vlastní hříchy a zanechat je ve svátosti smíření. V některých případech však fr. Fortea uznává, že lidé jsou svými hříchy natolik zahlceni, že se tento stud stává „zdí“, která je odděluje a odrazuje od smíření. „Raději absolvují stokilometrovou pouť, než aby museli tváří v tvář přiznat některé věci, které udělali a které jsou pro ně strašně ponižující,“ řekl. Otec Fortea vyprávěl o úzkostech, kterým čelí někteří kajícníci, kteří se snaží přistoupit ke svátosti smíření.



Nejprve poukázal na to, jak je důležité, aby kněží nabízeli otcovský soucit těm, kteří se potýkají s tíhou svědomí. Je důležité poskytnout skutečně anonymní zpověď. Na každém místě by podle něj měla být alespoň jedna zpovědnice, kde je mezi zpovědníkem a zpovídaným neprůhledná mřížka s malými otvory, aby nebylo možné vidět člověka přicházejícího ke smíření. Zpovídající se osoba by neměla být knězi viditelná ani při příchodu, ani při odchodu. Pokud je na dveřích kněze okno, nemělo by být průhledné. „Těmito opatřeními může velká většina věřících vyřešit problém studu,“ dodal otec Fortea. Pro „opravdu velmi vzácné“ případy, kdy je stud velmi velkou překážkou, lze podniknout určité kroky.



V těchto případech extrémního studu může člověk anonymně zavolat knězi a říci mu o svém problému. Samotnou zpověď nelze provést telefonicky, ale „v mnoha případech je telefonický rozhovor užitečný, aby kajícník získal důvěru a mohl se zavázat ke smíření. Pokud se však kajícník přesto stydí o svých hříších mluvit, může se s knězem domluvit na písemné zpovědi. Fr. Fortea uvedl, že v několika zpovědnicích ve španělském městě Alcalá de Henares je možné, aby kajícník otevřel okno mezi sebou a knězem a předal mu list papíru se svými hříchy.“ Dodal také pokyny pro taková písemná vyznání: neměla by být delší než jedna stránka a hříchy by měly být napsány „jasně a stručně“. Kněz kajícníkovi poradí, udělí mu pokání a rozhřešení, aniž by se ho musel na cokoli ptát. V tomto případě by kladení otázek bylo kontraproduktivní,“ dodal. „I když obecně platí, že zpověď by měla být učiněna ústně, v některých případech ji lze učinit i písemně,“ uvedl kněz. Poznamenal, že neslyšící nebo němí měli vždy právo přistoupit k písemné verzi svátosti smíření. „V případě nepřekonatelného studu by to bylo také oprávněné,“ dodal. „Taková neschopnost vyplývající z psychologie a psychiky jednotlivce může být stejně reálná jako fyzická.“

Co dělat, když se stydíte jít ke zpovědi?

Pane Ježíši, tys zpečetil naši lásku svátostí manželství. Slíbili jsme si, že si budeme věrní až do smrti. Požehnej nám oběma, abychom v tomto svatém svazku vytrvali. Buď stále s námi v našem rodinném kruhu. Chraň nás před nebezpečím nevěry, před slabostí v lásce, před netrpělivostí a sobectvím. Zachovej nás ve své milosti po všechny dny našeho společného života.



Dej, abychom s láskou přijímali naše děti jako Tvůj dar a abychom jim byli prvními svědky víry. Dej, abychom si navzájem pomáhali na cestě ke svatosti a skrze manželskou lásku jednoho dne došli k Tobě, nejvyšší a věčné Lásce, spolu s našimi dětmi a chválili Tě na věky věků. Amen.

Modlitba manželů

Ó, Ježíši, nejlaskavější Spasiteli, Ty jsi sestoupil z nebe a osvítil jsi svět svým učením a příkladem. Největší část svého pozemského života jsi strávil v chudém domě v Nazaretě, poslušný svatému Josefovi a Panně Marii. Tím si posvětil tu rodinu, kterou mají mít za vzor všechny křesťanské rodiny. Přijmi milostivě pod svou ochranu i naši rodinu, která se Ti nyní s důvěrou obětuje a zasvěcuje. Chraň ji a posiluj ji neustále v bázni vůči Tobě. Zachovávej v ní obětavou lásku a domácí mír, aby se takto vždy více podobala svatému vzoru nazaretské Rodiny, aby z naší rodiny nikdo nezahynul, ale každý dosáhl věčný život. 



Blahoslavená Panno Maria, nejlaskavější Matko Ježíše Krista a naše Matko, dobrotivě nám vypros, aby Pán Ježíš laskavě přijal toto naše pokorné a důvěryplné zasvěcení a žehnal naši rodinu, zasvěcenou Svaté rodině. 



Svatý Josefe, hlavo Svaté rodiny, ochránce Ježíše a Marie, pomáhej nám ve všech našich potřebách. Nauč nás v rodině společně se modlit, svědomitě pracovat, trpělivě snášet těžkosti a kříže a to vše pro Boha a pro spásu našich duší. Takto máme naději jednou s Tebou a s Pannou Marií v nebi věčně chválit svého Božského Vykupitele, Ježíše Krista. Amen.

Modlitba ke Svaté rodině

Abulie je emoční porucha, která se projevuje slabostí vůle a výrazným snížením schopnosti rozhodovat se. V katolické morálce je považována za stav, který člověku zcela nebo částečně brání v rozhodování. Osoba postižená abulií si je vědoma své slabosti, ale není schopna ji překonat, což vede k nesouladné osobnosti. Charakteristickým projevem je nedostatek podnětů, které by člověka motivovaly k jednání. Tento stav může být spojen s duševními poruchami, jako je deprese (melancholie), a může postihnout osoby s různými chorobnými sklony, včetně závislostí nebo promiskuity.



Zdroj: knihydominikani.sk / catholicculture.org

Abulie – co to je?

Pane Ježíši, prameni štěstí a života, ty jsi stvořil člověka z lásky a neustále ho voláš na cestu lásky, abys mu dal podíl na věčné lásce. Posíláš mi vstříc mou snoubenku (mého snoubence), abych spojil svůj život s jejím (jeho) a abychom oba v posvátné lásce zpřítomnili tajemství tvé lásky k tvé svaté Církvi. Požehnej nám a posilni nás milostí, abychom se svědomitě a s čistým srdcem připravili na svátost manželství. Chraň nás před pokušeními, prohlubuj v nás pravou lásku a připravuj nás na onu velkou chvíli, kdy ty sám svátostně zpečetíš naši lásku, abychom byli vždy tvoji, nyní i na věky věků. Amen.

Modlitba pro snoubence

Bože, od něhož pochází každé otcovství na nebi i na zemi! Otče, který jsi Láska a život, učiň, aby se každá lidská rodina na zemi stala skrze tvého Syna Ježíše Krista zrozeného z ženy a skrze Ducha Svatého pramenem Boží lásky, skutečným chrámem života a lásky pro generace, které se neustále obnovují.



Učiň, aby tvá milost vedla myšlenky i skutky manželů k dobru jejich rodin i všech rodin na celém světě. Učiň, aby mladé generace nalezly v rodině silnou podporu pro své lidství a růst v pravdě a lásce. Učiň, aby láska, posílená milostí svátosti manželství, byla silnější než každá slabost a každá krize, kterými někdy naše rodiny procházejí. 



A konečně, na přímluvu Svaté rodiny z Nazareta, dej, aby církev v rodině a prostřednictvím rodiny mohla plodně naplnit své poslání uprostřed všech národů země. Skrze Krista, našeho Pána, který je Cesta, Pravda a Život na věky věků. Amen.

Modlitba svatého Jana Pavla II. za rodinu

Bože, který jsi povolal svatého Josefa Kalasanského, aby sloužil tvé církvi zakládáním zbožných škol a poskytováním vzdělání chudým, dej, ať na jeho přímluvu následujeme jeho příklad obětavosti a dobročinnosti. Pomoz nám podporovat vzdělání a duchovní formaci a sloužit druhým se stejnou láskou a nasazením. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Modlitba ke svatému Josefovi Kalasanskému

Svatý Josef Kalasanský, narozený 11. září 1557 v Peralta de la Sal ve Španělsku, byl významný pedagog a náboženský reformátor. Od mládí projevoval Josef hlubokou oddanost církvi a touhu sloužit druhým. Studoval práva a teologii a nakonec byl v roce 1583 vysvěcen na kněze.



Na počátku 16. století se Josef přestěhoval do Říma, kde ho stále více znepokojoval nedostatek vzdělávacích příležitostí pro chudé děti. V reakci na tuto potřebu založil v roce 1617 zbožné školy (piaristé), řeholní institut, který se věnoval poskytování bezplatného vzdělání znevýhodněným. Jeho vizí bylo nabízet kvalitní vzdělání založené na křesťanských hodnotách a usilovat o povznesení intelektu i morálního charakteru mladých studentů.



Josefova vzdělávací činnost čelila mnoha výzvám, včetně odporu těch, kteří byli skeptičtí k jeho metodám, a finančních potíží spojených s provozem jeho škol. Navzdory těmto překážkám vytrval ve svém poslání, protože pevně věřil v proměňující sílu vzdělání a v důležitost formování mladých lidí ve víře a ctnostech.



Jeho inovativní přístup ke vzdělávání kladl důraz nejen na akademické učení, ale také na rozvoj morálního charakteru, což odráželo jeho hluboké pochopení celostní povahy lidského růstu. Dílo svatého Josefa Kalasanského položilo základy moderních vzdělávacích postupů, zejména pokud jde o význam dostupného a holistického vzdělávání pro všechny.



Zemřel 25. srpna 1648 a v roce 1767 byl kanonizován. Jeho odkaz pokračuje prostřednictvím piaristických škol a jeho přínosu pro vzdělávání a náboženský život.



Praktické lekce:



Lekce 1: Závazek ke vzdělávání pro všechny. Josef Kalasanský, který se zasazoval o bezplatné vzdělání chudých dětí, nás učí, jak je důležité zajistit, aby všichni jedinci měli přístup ke kvalitnímu vzdělání. Jeho příklad nás povzbuzuje k podpoře vzdělávacích iniciativ a k prosazování příležitostí, které podporují rozvoj všech členů společnosti.



Lekce 2: Propojení víry a vzdělávání. Přístup Josefa Kalasanského ke vzdělávání, který spojoval akademickou výuku s morálním a duchovním rozvojem, nám připomíná hodnotu integrace víry s naším každodenním životem. Jeho odkaz je pro nás výzvou, abychom usilovali o vědomosti způsobem, který zároveň podporuje náš duchovní a etický růst.

Svatý Josef Kalasanský – životopis

Malé náboženské předměty, ale duchovně s velkou silou a rozměrem, který může ochránit vaši rodinu.



Používání svátostek je jednou z nejsrozumitelnějších praktik katolické církve. Jsou součástí života církve od samého počátku, ale někdy jsou běžně považovány za jakousi pověru.



To je do značné míry způsobeno tím, že mnoho katolíků v průběhu staletí používalo svátosti jako pověru, protože nebyli naučeni, jak je správně používat. Místo aby je používali s vírou, používali je někteří katolíci jako magické předměty, a nikoli jako nástroje milosti.



To je nešťastné řešení, protože svátosti mají náš duchovní život obohacovat, ne mu bránit. Církev je ustanovila, aby nás vtáhly do hlubšího vztahu s Kristem, a jejich cílem je posvěcovat každou část našeho života. Svátosti jsou rozšířením sedmi svátostí a vnášejí Boží milost do všeho, co děláme.



Jedním z míst, kde svátosti působí obzvlášť mocně, je náš domov. Jsou-li svátosti používány v duchu víry, mohou nás chránit před duchovní újmou nebo nás inspirovat ke svatému životu zasvěcenému Bohu.



Tři svátosti, které, jsou-li správně používány, mohou poskytnout duchovní posilu našemu domovu a také udržet na uzdě duchovní nepřátele, kteří číhají ve stínech.



<ol>
<li>Svěcená voda</li>
</ol>



Svěcená voda má dvojí význam, připomíná nám náš křest a zároveň je symbolem duchovní očisty. Svěcená voda má velkou moc nad ďáblem, protože ďábel tuto „čistou“ vodu nemůže snést, protože je po celou věčnost zcela nečistý. Je připomínkou vody, která vytékala z Kristova boku, což je symbol křtu, a připomíná den ďáblovy porážky (Kristovo ukřižování).



Je starobylým zvykem mít na stěnách domu tzv. nádobu na svěcenou vodu nebo „pramen svěcené vody“. Jedná se o složitější nebo jednodušší nádoby, které obsahují svěcenou vodu, jež pak může být použita k požehnání člověka během celého dne. Zvláště užitečné je mít je u dveří, které vedou ven z domu, a také v ložnicích členů rodiny. Tímto způsobem se můžeme soustředit na Krista a připomínat si, že máme zůstat čistí. Také je vhodné mít ve zvyku uchovávat svěcenou vodu v jiné nádobě a v případě potřeby ji použít k odvrácení jakéhokoli vlivu Zlého.



<ol start="2">
<li>Požehnaná sůl</li>
</ol>



Pokud je to možné, je také dobré mít doma malou nádobku s požehnanou solí. O její poskytnutí budete muset výslovně požádat svého faráře, ale je pravděpodobné, že váš farář s tím nebude mít zkušenosti. Jedná se o jednu ze svatých nádob, která je často opomíjena a ve farnostech se obvykle nepoužívá. Je to však mocná zbraň proti zlu, jak dokazuje následující část požehnání, které se nachází v římském rituálu a které přednáší kněz.



„Všemohoucí a věčný Bože, pokorně tě prosíme, ve svém velkém milosrdenství a lásce požehnej (+) této soli, kterou jsi stvořil a dal k užívání lidstvu, aby se stala zdrojem zdraví pro mysl a tělo všech, kdo ji užívají. Kéž je vše, čeho se dotkne nebo čím se posype, zbaveno veškeré nečistoty a kéž nás ochrání před každým útokem zlých duchů. Skrze Krista, našeho Pána.“



<ol start="3">
<li>Kříž</li>
</ol>



Další velmi mocnou svatou věcí, která se obvykle nachází v našich domovech, je kříž. Kříž nám nejen připomíná velkou lásku, kterou k nám Bůh choval, ale je také mocným odstrašujícím prostředkem pro duchovní nepřátele. Kříž je prokletím Satana a je znamením všeho, čím pohrdá. Je prospěšné mít krucifix ve všech místnostech svého domu (nebo bytu), abyste mohli často rozjímat o velké oběti lásky Pána Ježíše a měli obraz, který vám bude připomínat, na co se zaměřit ve chvílích pokušení.

3 silné svátostiny, které máte ve svém domě

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie