Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Pane Ježíši, děkuji Ti za každé požehnání a za všechny dobré věci, které jsem zdědil po svých předcích. Prosím Tě, abys je přikryl svou krví. Ve Tvém jménu propouštím všechny zemřelé příbuzné, ke kterým jsem byl citově vázán, a svěřuji je do Tvých milosrdných rukou.



Odpouštím generacím přede mnou za všechno zlo, které jsem po nich zdědil. Jejich jménem Ti odpouštím všechny hříchy, kterých se dopustili, a prosím Tě za ně: „Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšníky. Důvěřujeme Ti a vyznáváme: Ježíši, Ty jsi náš Pán a Spasitel.“



Prosím Tě, Ježíši, přikryj je svou Krví, kterou jsi prolil za všechny naše hříchy; kéž mě Tvá svatá Krev ochrání před jakýmkoli zlým vlivem mých předků. Ve Tvém jménu, Pane Ježíši, se zříkám každého prokletí a ruším každé pouto zla z jejich strany. Ve Tvém jménu jim žehnám, aby se s Tebou smířili a dosáhli tak věčné spásy ve Tvém království. V této radostné naději jim v Duchu svatém říkám: „Ježíš vás miluje a já s ním.“ Amen.

Modlitba za osvobození

Apoštol je obecný termín používaný v křesťanské teologii pro ty, kteří jsou posláni vydávat svědectví o Ježíši Kristu. Tento pojem zahrnuje nejen dvanáct Ježíšových společníků, ale také všechny ty, kteří jsou v církvi posláni, aby nesli evangelium světu. Termín apoštol lze chápat jako člověka, který je povolán a vyslán stejně jako Ježíš vyslal své učedníky. Tito vyvolení svědkové jsou základem církve a jejich úkolem je hlásat Ježíšovo vzkříšení. Apoštolské poslání je tedy trvalé a zajišťuje kontinuitu Božího poslání od Ježíše přes apoštoly až po současnost prostřednictvím biskupů.



V lidském životě existuje napětí mezi duchem a tělem, které je důsledkem dědictví hříchu. Tento zápas je součástí duchovního života každého člověka a projevuje se v morálních rozhodnutích a chování. Apoštol Pavel připomíná, že jednání člověka je ovlivněno buď poslušností Božímu Duchu, nebo odporem vůči němu. Život v Duchu svatém znamená žít podle Božích příkazů a usilovat o křesťanské ctnosti.



Katechismus katolické církve poukazuje na důležitost přizpůsobení katecheze různým kulturám a životním situacím, aby evangelium mohlo být přijato a pochopeno v každém prostředí. Každý křesťan má povinnost podílet se na evangelizaci, která zahrnuje svědectví životem i slovem. Tento apoštolský úkol je nedílnou součástí křesťanského povolání bez ohledu na konkrétní povolání nebo situaci jednotlivce.



V současné době dochází v církvi k různým formám rozkolů a rozdělení, které ohrožují její jednotu. I když se mohou vyskytovat rozdíly v teologických názorech nebo praktických otázkách, církev stále vyznává jednotu ve víře a lásce ke Kristu. Jednota je hodnota, kterou je třeba chránit a obnovovat, aby bylo možné naplnit Kristův příkaz milovat bližního jako sebe sama.



Boží láska a milost jsou základem křesťanského života a spásy. Kristus svým křížem vykoupil lidstvo z hříchu a přinesl svobodu a smíření s Bohem. Věřící v Krista jsou povoláni žít životem lásky a služby bližním, aby svědčili o Kristově milosrdenství a spáse.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Apoštol – kdo je to?

Svatý Josefe, buď nám otcem, ve svém srdci lásky vždycky dej prostor našim modlitbám, ochraňuj nás v každé době. Uděl našemu domu milost, stálou jednotu v každé době, ať jsme Bohu vždy věrní v lásce a pokoji. Ať ctnost nás tu vždy zdobí, ať každý okamžik nás k nebi vede, to je naše dnešní modlitba, kterou k tobě vroucně vznášíme.



Zůstaň zde mezi námi, pak bude ráj vždy s námi. Klíče od domu ti dáváme, u brány našeho domu stůj. Chraň vždy s péčí, co by duši škodilo. Skryj naše drahé i nás v srdci Páně za všech okolností, ať žijeme v zemi pozemské jako ty v domě nazaretském, ať tě chválíme navěky a přebýváme s tebou v nebi. Amen.

Modlitba ke svatému Josefovi

Pane, procházíme těžkým obdobím. Prosíme tě, abys nám odpustil naše chování, náš lhostejný postoj ke zlu, to, že si ubližujeme a nestavíme tě na první místo.



Smiluj se nad námi hříšníky, přijmi naše skutky pokání z našich zpovědí, ale i ty, které přidáme dobrovolně. Smiluj se nad námi, ale také nad námi všemi; i nad těmi, kteří nechtějí ve svém životě nic změnit.



Otevři nám oči, jako jsi je otevřel slepci. Otevři nám oči, abychom se dobře viděli, jak se díváme; otevři nám oči, abychom viděli tebe.



Uzdrav nás, Pane, od sobectví, od vzájemného obviňování, od posměchu, od ponižování; uzdrav naše duše, abychom milovali především tebe a kvůli tobě i bližního &#8211; i nepřítele nebo nesympatického.



Pane, božský Lékaři, uzdrav nás na těle i na duši. Ukonči zkoušku, která nás tíží; dotkni se našich srdcí, aby tě poznala. Odevzdáváme ti naše Česko, zvláště naši farnost se všemi rodinami, věřícími i vlažnými či nevěřícími.



Zasvěcujeme se tvému milosrdnému Srdci, s důvěrou se vkládáme do tvé náruče. Bože, smiluj se nad námi! Amen.

Modlitba v těžké chvíli

Synu, mluvím s tebou, zatímco spíš s malou ručičkou pod tváří a chlupatými vlasy na vlhkém čele. Vplížil jsem se do tvého pokoje. Ještě před chvílí, když jsem si v pracovně četl noviny, mě přepadly výčitky svědomí. Omámeně jsem přistoupila k tvé posteli.



Vím, synu, že jsem se k tobě choval bezcitně. Vyčítal jsem ti, že sis jen otřel obličej mokrým ručníkem, když ses ráno chystal do školy. Vyjel jsem na tebe, že sis neočistil boty. Křičela jsem na tebe vztekle, když jsi něco upustil. I u snídaně jsem na tobě hledala chyby. Že kazíš věci. Že okusuješ jídlo. Že se opíráš lokty o stůl. Že si mažeš máslo na chleba. A když sis šla hrát a já odcházel do práce, otočila ses na mě a zavolala: „Sbohem, tati! „ Ale já jsem se zamračil a napomenul tě: „Nehrb se!“.



Večer jsem se do toho pustil znovu. Když jsem šel domů, přistihl jsem tě, jak klečíš a hraješ si v písku. Na teplácích jsi měl díry. Ponížil jsem tě před tvými kamarády, když jsem tě poslal domů. „Tepláky jsou drahé, a kdyby sis je musel kupovat, dával by sis větší pozor!“ ‚A co ty?‘ zeptal jsem se. Takhle se k tobě choval tvůj vlastní otec! Vzpomínáš si, jak jsi pak nesměle a s nejistým pohledem vešel do pracovny, kde jsem si četl noviny? Zlobil jsem se na tebe, že mě vyrušuješ, a viděl jsem tě nerozhodně stát ve dveřích. „Co tady chceš?“ vykřikl jsem. Neřekl jsi ani slovo, ale skočil jsi po mně. Vzal jsi mě kolem krku, políbil jsi mě a putoval jsi ke mně se zápalem, který ti Bůh vložil do srdce a který ani moje nepozornost nezchladila. A pak jsi vyběhla po schodech nahoru.



A pak mi, synu, v okamžiku vypadly noviny z ruky a mě přepadla strašná úzkost. Na co jsem si to zvykl? Nevidět nic než chyby, kázání. Tak se ti odměňuji za to, že jsi malý kluk. Ne že bych tě neměl rád, to ne, ale chtěl jsem toho po malém chlapci příliš mnoho. Měřil jsem to mírou svých let. Zatímco ve tvé povaze je tolik dobroty, milosti a přirozenosti. Tvé srdíčko je jako časné svítání na horách. Prokázal jsi to tím, že jsi ke mně sám od sebe přiběhl a dal mi pusu na dobrou noc. To mi stačilo. Přistoupil jsem k tvé postýlce a zahanbeně u ní poklekl. Je to ubohé pokání. Vím, že bys to pochopil, kdybych ti to řekl během dne. Ale zítra budu opravdový táta, budu s tebou blbnout.



Napsal: Livingstone Larnet



Tento článek s názvem: „Otec zapomíná“ vyšel jako úvodník v časopise People&#8217;s Home Journal. Od svého vydání byl opakovaně otiskován v novinách a časopisech po celých Spojených státech a v mnoha překladech po celém světě.

Kritizovat, nebo nekritizovat děti?

Věřím, Pane, že jsi přítomen ve Svátosti oltářní jako Bůh a člověk s probodeným srdcem, ale již oslavený. A nemusím se tě dotýkat, ty se dotýkáš mě, mého těla a mé duše, celé mé bytosti. Ty jsi ve mně a já jsem v tobě. Jaká radost, jaká radost, jaké štěstí! Věřím, Pane, ale kéž bych věřil ještě pevněji. Doufám, Pane, ale kéž doufám ještě pevněji. Miluji, ale kéž miluji ještě vroucněji. Amen.

Modlitba po svatém přijímání

Pane Ježíši, ty jsi můj Bůh a Pán. Jsi můj Spasitel a Vykupitel. Jsi můj nejlepší přítel. Věřím, že jsi přítomen ve Svátosti oltářní jako Bůh a člověk. Věřím, že jsi skryt v nebeském chlebu a chceš být pokrmem mé duše. Věřím ne proto, že tomu rozumím, ani proto, že jsem to viděl a ochutnal, ale věřím díky Tvému slovu. Ty jsi Ženich mé duše. Miluji Tě celým svým srdcem a tolik po Tobě toužím. Přijď, Pane Ježíši. Posvěť mou duši i tělo a ochraňuj mě, abych s Tebou byla šťastná navždy. Amen.

Modlitba před svatým přijímáním

Bože, který jsi svatého Jana Zlatoústého obdařil darem výmluvnosti a odvahou říkat pravdu, dej nám na jeho přímluvu schopnost žít čestně a nezištně sloužit druhým. Pomoz nám následovat jeho příkladu v hlásání spravedlnosti a v péči o potřeby chudých. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Janu Zlatoústému

Svatý Jan Zlatoústý, který se narodil kolem roku 349 n. l. v Antiochii, byl významným raným církevním otcem známým svými výmluvnými kázáními a hlubokým nasazením pro křesťanský život. Byl vzdělán v rétorice a teologii, v roce 386 n. l. byl vysvěcen na kněze a později se v roce 397 n. l. stal konstantinopolským arcibiskupem.



Pro své mimořádné řečnické schopnosti si Jan vysloužil přezdívku „Chrysostom“, což znamená „Zlatoústý“. Ve svých kázáních a spisech se zabýval různými aspekty křesťanského života, včetně důležitosti ctnostného života a péče o chudé. Byl také reformátorem, který se zasazoval o sociální spravedlnost a církevní kázeň.



Navzdory své popularitě vedly jeho reformní snahy a otevřená kritika bohatých a zkorumpovaných lidí ke konfliktům s politickými i církevními autoritami. To nakonec vyústilo v jeho vyhnanství. Svatý Jan Zlatoústý zemřel v roce 407 n. l. během nucené cesty do vyhnanství. Jeho učení je stále vlivné, zejména jeho důraz na morální a sociální odpovědnost křesťanů.



Praktické lekce:



Lekce 1: Mluvte čestně a cíleně: Jan Zlatoústý byl odhodlán kázat pravdu a spravedlnost, a to i za cenu osobního rizika, a učí nás, jak je důležité mluvit v našich životech čestně a přesvědčivě. Ať už v osobních rozhovorech nebo v profesním prostředí, snažte se komunikovat čestně a cílevědomě a prosazovat to, co je správné a spravedlivé.



Lekce 2: Aktivně pečujte o ty, kteří to potřebují: Chrysostomovo zaměření na sociální spravedlnost a péči o chudé nám připomíná, abychom se aktivně zapojovali do charitativních činů a podporovali ty, kteří měli méně štěstí. V každodenním životě to může znamenat věnovat čas dobrovolnictví, přispívat na dobročinné účely nebo si prostě všímat potřeb lidí kolem nás.

Svatý Jan Zlatoústý – životopis

Apostáze nebo odpadlictví je úplné odmítnutí křesťanské víry.



Nevíra je zanedbávání zjevené pravdy nebo dobrovolné odmítnutí souhlasit s ní. Hereze je tvrdošíjné popírání nějaké pravdy, které je třeba věřit podle božské a katolické víry, po přijetí křtu nebo tvrdošíjné pochybování o ní.



Apostáze je pak odmítnutí křesťanské víry, zatímco schizma je odmítnutí podřídit se římskému papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve, kteří jsou mu podřízeni.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Apostáze – co to je?

Ježíši, klaním se ti a omlouvám se, jestliže jsem svými hříchy svedl mnohé na cestě k tobě. Chci tě chválit za to, že jsi mi dovolil vidět tě takového, jaký jsem, a že jen díky tvé milosti se stále miluji a dávám svým bližním to, co jsem od tebe zakusil v každé svaté zpovědi, v eucharistii a ve tvém slově.



Děkuji ti, že jsem pochopil, že mé hříchy nejsou k mé hanbě, ale k poznání, jak jsem zranitelný, a hlavně, jak jsem na tobě závislý. Chválím tě za to, že jsi mi dal milost důvěřovat ti víc než svým hříchům, abych si uvědomil, že bych si neměl zbytečně špinit srdce slabostmi druhých lidí. Naopak, že mám žehnat a přitahovat mnohé k tobě, dokonce i když mluvím o svých vlastních pádech, jimiž jsi se oslavil, když jsi ukázal svou moc nad smrtí.



Děkuji ti, že jsi mě tak úžasně stvořil a že jsi mi dal přátele, v nichž mohu nalézt tebe, svého Pána a Spasitele. Amen.

Modlitba za přátelství

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie