Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Všemohoucí Bože, který jsi dal svatým Kosmovi a Damiánovi dar uzdravování a ducha lásky, dej, ať následujeme jejich příkladu a sloužíme druhým s velkorysostí a soucitem. Pomoz nám spojit naše profesionální dovednosti s hlubokou péčí o ty, kterým sloužíme. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svatým Kosmovi a Damiánovi

Svatí Kosma a Damián byli bratři-dvojčata, kteří se narodili ve 3. století v Arábii a byli známí svými výjimečnými lékařskými schopnostmi. Lékařskou praxi vykonávali bezplatně, vedeni hlubokou křesťanskou vírou a odhodláním sloužit druhým. Jejich soucit a oddanost léčení z nich učinily oblíbené osobnosti v jejich komunitě.



V období pronásledování pokračovali ve své lékařské práci navzdory rizikům, která s tím byla spojena. Jejich nezištná služba a odmítání přijmout plat si vysloužily obdiv mnoha lidí a nakonec byli pro svou víru umučeni. Díky jejich odkazu uzdravování a štědrosti se stali svatými patrony lékařů a lékárníků.



Praktické lekce:



Lekce 1: Štědře sloužte druhým: Kosma a Damián nás svým odhodláním poskytovat lékařskou péči, aniž by za své služby vybírali poplatky, učí, jak důležitá je velkorysost v každodenním styku. V praxi to může znamenat, že nabídneme své dovednosti a čas na pomoc druhým, aniž bychom za to něco očekávali, například dobrovolně poskytneme své odborné znalosti nebo pomůžeme potřebným v našich komunitách.



Lekce 2: Vyvažujte profesionalitu a soucit: Příklad bratrů nám připomíná, abychom do svého profesního života začlenili soucit. Ať už pracujeme ve zdravotnictví nebo v jakémkoli jiném oboru, můžeme se snažit přistupovat ke své práci s empatií a porozuměním a zajistit, aby naše jednání odráželo péči a úctu k druhým.

Svatí Kosma a Damián – životopis

Bože, Stvořiteli a Ochránce lidského rodu, tys stvořil člověka ke svému obrazu a svou křestní milostí jsi mu obdivuhodně navrátil jeho důstojnost. Shlédni na mě, svého služebníka, a vyslyš mé prosby. Prosím tě, dej, ať ve mně zazáří jas tvé slávy, abych tě po překonání všeho útlaku, strachu a hrůzy mohl s pokojem mysli i ducha chválit spolu se svými bratry ve tvé Církvi. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Prosebná modlitba k Bohu Otci

Otče všeho milosrdenství, prameni veškeré dobroty, prosím Tě s pokorou o Nejsvětější a milující Srdce Ježíše, Tvého milovaného Syna, našeho Pána a Vykupitele, v němž máš zalíbení: Uděl mi milost živé víry, pevné naděje a vroucí lásky k Tobě i k bližním, ale především milost opravdové lítosti nad všemi mými hříchy a pevného rozhodnutí Tě už nikdy neurážet, abych vždy žil podle Tvé svaté vůle, ve všem ji plnil z celého srdce a ochotně a setrvával v Tvé lásce až do konce svého života. Amen.



Jednorozený Synu Boží, věčné Slovo, nauč mě hluboce a upřímně milovat Tvého Otce, k němuž jsi na této zemi pozvedl své oči láskou, jíž není schopen celý náš svět. Do jeho rukou jsi svěřil svůj svatý život a do jeho rukou jsi svěřil svou duši, když jsi na dřevě kříže dokončil dílo našeho vykoupení. Nauč mě milovat Tebe, abych uměl opravdově milovat i Tvého Otce. Amen.



Bože, Duchu svatý, osvěť mou mysl a vlej svou lásku do mého srdce. Ty pocházíš od Otce a Syna a jsi Láska, jsi světlo věčné pravdy a radost věčného života. Bez Tvé moci se nemůžeme přiblížit milosti a pravdě. Nauč mě Boží lásce!



Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku, tak ať je nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.



Úcta, čest a sláva Nejsvětější, Nerozlučitelné Trojici na věky věků! Amen.

Modlitba k Nejsvětější Trojici

Askeze je forma disciplinované duchovní praxe, která se zaměřuje na sebezapření a umrtvování s cílem posílit vůli a dosáhnout duchovní dokonalosti. Tento koncept je v různých náboženských tradicích a filozofiích prezentován jako prostředek k dosažení větší duchovní hloubky a kontroly nad vlastním jednáním.



Člověk je zodpovědný za své činy do té míry, do jaké jsou dobrovolné. Svoboda jednání je spojena se schopností svobodně se rozhodovat a s odpovědností za tato rozhodnutí. Tato svoboda s sebou nese povinnost a odpovědnost za důsledky jednání.



Askeze je také prostředkem k pokroku ve ctnosti. Výchova ke ctnosti a poznání dobra jsou představeny jako způsoby, jak posílit vůli člověka nad jeho jednáním. Asketické praktiky, jako je pokání, umrtvování a sebezápor, jsou chápány jako prostředky podporující větší sebeovládání a dosažení duchovní dokonalosti.



Pro mnohé je askeze nedílnou součástí cesty duchovního rozvoje a hledání vyšších hodnot. Přijmout křížovou cestu askeze znamená přijmout strádání a oběť jako součást duchovního růstu a oddanosti vyššímu cíli. Takto chápaná askeze není pouhým omezením nebo sebezapřením, ale spíše dynamickým procesem sebeobohacování a růstu ducha.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Askeze – co to je?

Taizé setkání jsou setkáními ztišení a rozjímání. Jsou to setkání, kde se člověk přibližuje Bohu a tím nalézá i sám sebe. Pouť důvěry je nepopsatelný zážitek, který se navždy vryje do srdce.



Komunita Taizé toto setkání (29. prosince 2014 do 2. ledna 2015) připravila ve spolupráci s křesťanskými společenstvími Prahy a jejího okolí. Program se skládal z několika velmi jednoduchých prvků: sdílení myšlenek a zážitků v mezinárodních skupinkách, společné modlitby, tematických setkání a sdílení společného času s hostitelskými rodinami.



Mezi dalšími místy, která evropská setkání už hostila, byla města Řím, Berlín, Londýn, Paříž, Brusel, Varšava, Vídeň, Budapešť, Barcelona, Ženeva a Lisabon. V roce 1990 desetitisíce mladých lidí přijely sdílet svou víru a radost s obyvateli Prahy.

Taizé Praha 2014 – Evropské setkání mladých

Archa úmluvy je posvátná schránka, v níž byly uloženy desky Desatera. Tato archa byla umístěna ve svatyni, kde přebýval Bůh a přicházel do ní.



Tímto způsobem byl mezi Bohem a jeho lidem navázán zvláštní vztah, který se projevoval zjevením a vzájemným závazkem. Tento vztah byl symbolizován nejen zákonem a přikázáními, ale také zvláštními liturgickými prvky, jako byla obřízka, pomazání králů a kněží, oběti a zejména velikonoční svátky (Pascha). Tyto prvky smlouvy byly stejně jako Desatero integrovány do života lidu a symbolizovaly jeho závazek a vztah k Bohu.



Ježíš Kristus ve svém životě a učení zdůrazňoval kontinuitu s těmito liturgickými a smluvními prvky Starého zákona. Ve svém učení o Zákoně řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). Kristus potvrdil platnost Zákona a prorockých Písem, které vedou k naplnění Božích záměrů. Ježíš Kristus tak naplňuje Hospodinem přikázanou smlouvu, v níž je uzavřena smlouva mezi Bohem a jeho lidem.



Zdroj: Katechismus / stboniface-lunenburg.org

Archa úmluvy – co to je?

Bože, který jsi obdařil svatého Roberta Bellarmina pozoruhodnými znalostmi a horlivostí pro pravdu, dej, ať na jeho přímluvu rosteme v chápání tvého slova a zavazujeme se k jasné a uctivé komunikaci. Pomoz nám následovat jeho příklad oddanosti učení a vyučování. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Krátká modlitba ke svatému Robertu Bellarminovi

Svatý Robert Bellarmin se narodil 4. prosince 1542 v Montepulcianu v Itálii. Jako jezuitský kněz a významný teolog sehrál Bellarmin klíčovou roli v období protireformace, kdy hájil katolickou víru proti protestantským výzvám. Po studiích na jezuitské koleji v Římě proslul hlubokým porozuměním církevní nauce a schopností řešit složité teologické otázky.



V roce 1592 byl Bellarmin jmenován arcibiskupem v Capui a později se stal kardinálem. Byl známý svou angažovaností ve vzdělávání a snahou o reformu kléru. Jeho nejslavnější dílo „Disputace proti kacířům“ poskytlo komplexní obhajobu katolického učení a zabývalo se klíčovými otázkami reformace.



Oddanost svatého Roberta Bellarmina jasné a odůvodněné argumentaci, jeho oddanost poslání církve a jeho úsilí o vzdělávání ostatních zanechaly trvalý dopad. Za svůj přínos katolické teologii a vzdělání byl v roce 1930 kanonizován a prohlášen doktorem církve.



Praktické lekce:



Lekce 1: Upřednostněte jasnou komunikaci: Bellarminův úspěch při obhajobě víry pramenil z jeho schopnosti jasně a účinně sdělovat složité myšlenky. V každodenním životě to můžeme uplatnit tak, že se budeme snažit sdělovat své myšlenky a přesvědčení jasně a s respektem, ať už v osobních rozhovorech nebo v profesním prostředí. Tím zajistíme, že naše sdělení budou pochopena, a podpoříme konstruktivní dialog.



Lekce 2: Závazek k neustálému vzdělávání: Robert Bellarmin si cenil vzdělání a vědomostí a zasvětil svůj život studiu a vyučování. Můžeme ho napodobit tím, že si zvykneme na neustálé učení a osobní růst. To může zahrnovat četbu, kurzy nebo vyhledávání mentorů v oblastech našich zájmů nebo profesních oborech, čímž se zdokonalíme ve svých dovednostech a rozšíříme své znalosti.

Svatý Robert Bellarmin – životopis

Nejdůstojnější kníže andělských sborů, udatný bojovník nejvyššího Boha, horlivý milovník Pánovy slávy, postrach vzpurných andělů, láska a potěšení všech dobrých andělů, svatý archanděl Michael! Chci být jedním z tvých ctitelů, proto se ti dnes obětuji a odevzdávám se ti. Tvé pečlivé ochraně zasvěcuji sebe, svou rodinu a přátele, svou práci a vše, co mi patří. Jak pokorný je to dar, uvážíme-li, že jsem jen ubohý hříšník. Tobě však patří láska mého srdce. Pamatuj tedy, že ode dneška jsem pod tvou ochranou, a proto se za mě musíš přimlouvat po celý můj život. Dej mi odpuštění mých mnoha a těžkých hříchů a milost milovat z celého srdce Boha, Ježíše Krista, mého nejdražšího Spasitele, nejsladší Pannu Marii a všechny lidi, mé bratry, které můj nebeský Otec miluje a které Syn Boží vykoupil. Požehnej mi veškerou pomoc potřebnou k dosažení koruny věčné slávy. Vždy mě, zvláště v posledních chvílích mého života, chraň před nepřáteli mé duše. Přijď, slavný archanděli, posilni mě v boji a odvrať ode mě propast pekla, toho vzpurného a pyšného anděla, kterého jsi kdysi přemohl a svrhl z nebe. Svatý archanděli Michaeli, veď mě před Boží trůn, abych mohl s tebou a se všemi anděly zpívat k chvále, cti a slávě toho, který kraluje na věky věků. Amen.

Modlitba zasvěcení svatému archandělu Michaelovi

Buď zdráv, svatý Michaeli, náš ochránce a obránce, který posiluje naši víru v trojjediného Boha &#8211; Otce, Syna a Ducha svatého! Buď zdráv, kníže andělů a ochránce církve, který posiluješ naději, kterou nám dal Syn Boží a Syn člověka, náš Vykupitel! Buď zdráv, archanděli, milovníku Stvořitele světa, posiluj naši lásku k Bohu, kterou ve smrti a vzkříšení projevil Ježíš Kristus, Syn Boží! Buď zdráv, spolupracovníku archanděla Gabriela, který Marii oznámil početí a narození Ježíše. Posiluj v nás lásku k Matce Boží, abychom jí byli oddáni a přišli do domu našeho Otce v nebi. Amen.

Pozdravení svatému Michaelovi

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie