Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Akolyta je liturgický služebník určený k asistenci při liturgických slavnostech. Kněží a jáhni tuto službu přijímají před vysvěcením. Laici mohou být trvale vysvěceni do služby akolyty prostřednictvím obřadu instalace a požehnání. Akolyta pomáhá celebrantovi při bohoslužbě nebo v průvodu, například zapaluje oltářní svíce. V některých křesťanských denominacích je akolyta každý, kdo vykonává obřadní povinnosti; v jiných je to osoba uvedená do určité liturgické služby, i když tyto povinnosti nevykonává. Pokud v této službě slouží mladí lidé, často se jim říká ministranti.



Zdroj: Wikipedia / thesacredheart.com

Akolyta – kdo je to?

Abulie je emoční porucha, která se projevuje slabostí vůle a výrazným snížením schopnosti rozhodovat se. V katolické morálce je považována za stav, který člověku zcela nebo částečně brání v rozhodování. Osoba postižená abulií si je vědoma své slabosti, ale není schopna ji překonat, což vede k nesouladné osobnosti. Charakteristickým projevem je nedostatek podnětů, které by člověka motivovaly k jednání. Tento stav může být spojen s duševními poruchami, jako je deprese (melancholie), a může postihnout osoby s různými chorobnými sklony, včetně závislostí nebo promiskuity.



Zdroj: knihydominikani.sk / catholicculture.org

Abulie – co to je?

Abstinence neboli půst je zdržení se určitých druhů jídla nebo pití jako akt sebezapření, obvykle zdržení se konzumace masa. Pro katolíky jsou oficiálními dny zdržení se masa Popeleční středa a Velký pátek.



Vnitřní pokání křesťana se však může projevovat nejrůznějšími způsoby. Písmo a církevní otcové zdůrazňují zejména tři formy:



<ul>
<li>půst,</li>



<li>modlitba,</li>



<li>almužna,</li>
</ul>



které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým.



Kromě úplného očištění, které přináší křest nebo mučednictví, uvádějí jako prostředky odpuštění hříchů snahu o smíření s bližním, slzy lítosti, starost o spásu bližních, přímluvu svatých a činnou lásku, která „přikrývá množství hříchů“ (1 Pt 4,8).



Kající období a dny v liturgickém roce, jako je postní doba a každý pátek na památku Pánovy smrti, jsou významnými momenty kající praxe církve. Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kající liturgické pobožnosti, poutě na znamení pokání, dobrovolné odříkání, jako je půst a almužna, a bratrské sdílení prostřednictvím skutků charity a misie.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Abstinence / půst – co to je?

Součástí svátosti pokání je formální prohlášení kněze, že hříchy kajícníka jsou odpuštěny &#8211; tzv. rozhřešení.



Svátosti Nového zákona ustanovil Ježíš Kristus. Je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, svátostný stav a manželství. Tyto svátosti se týkají všech etap a všech důležitých okamžiků křesťanského života: dávají vznik a růst, uzdravení a poslání životu víry křesťanů. V tom je jistá podobnost mezi etapami přirozeného života a etapami života duchovního. Od chvíle, kdy Kristus svěřil službu smíření svým apoštolům, biskupové, jejich nástupci a kněží, spolupracovníci biskupů, tuto službu vykonávají i nadále. Biskupové a kněží mají na základě svátosti svěcení moc odpouštět všechny hříchy „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.



Odpuštění hříchů smiřuje věřící s Bohem, ale také s církví. Biskup, viditelná hlava partikulární církve, je tedy od pradávna právem považován za toho, kdo má především moc a službu smíření: je správcem kázně pokání. Kněţí, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto sluţbu v té míře, v jaké získali pravomoc (facultas) od svého biskupa (nebo od řeholního představeného) nebo od papeţe na základě církevního práva.



Navzdory těmto změnám, kterými disciplína a slavení této svátosti v průběhu staletí prošly, lze v nich rozeznat stejnou základní strukturu. Obsahuje dva stejně podstatné prvky:



<ul>
<li>Na jedné straně jsou to úkony osoby, která se pod vlivem Ducha svatého obrací (lítost, vyznání hříchů a zadostiučinění),</li>



<li>na druhé straně Boží působení skrze službu církve, která prostřednictvím biskupa a jeho kněží uděluje odpuštění hříchů ve jménu Ježíše Krista a určuje způsob zadostiučinění, modlí se také za hříšníka a činí s ním pokání.</li>
</ul>



Tímto způsobem je hříšník uzdraven a plně navrácen do církevního společenství.



Svátost pokání je stejně jako všechny svátosti liturgickým slavením (actio liturgica). Obvyklými součástmi slavení jsou:



<ul>
<li>pozdravení kněze a kněžské požehnání;</li>



<li>čtení Božího slova k osvícení svědomí a vzbuzení lítosti;</li>



<li>povzbuzení k lítosti;</li>



<li>zpověď, při níž se knězi přiznávají a vyznávají hříchy;</li>



<li>uložení a přijetí pokání;</li>



<li>kněžské rozhřešení (absoluce) &#8211; kněz ve jménu Krista a církve uděluje odpuštění hříchů prostřednictvím rozhřešení. Kněz vyslovuje slova: „Bůh, Otec milosrdenství, který smířil svět se sebou smrtí a vzkříšením svého Syna a poslal Ducha svatého na odpuštění hříchů, ať vám na přímluvu církve udělí odpuštění a pokoj. A já tě zbavuji tvých hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“</li>



<li>děkovná modlitba a propuštění s kněžským požehnáním.</li>
</ul>



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Rozhřešení – co to je?

Interrupce nebo potrat je úmyslné ukončení těhotenství usmrcením nenarozeného dítěte. Takový přímý potrat, prováděný buď jako cíl, nebo jako prostředek, je v příkrém rozporu s morálním zákonem. Církev již od prvního století učí, že každý uměle vyvolaný potrat je morálním zlem. Toto učení se nezměnilo a zůstává nezměněno. Přímý potrat, ať už je zamýšlen jako cíl nebo jako prostředek, je v závažném rozporu s mravním zákonem:



„Nezabiješ plod potratem, ani neusmrtíš novorozené dítě.“ To je v rozporu s morálním kodexem. „Bůh, Pán života, svěřil lidem vznešený úkol chránit život, který má být vykonáván způsobem hodným člověka. Život je proto třeba chránit s největší péčí již od početí; potrat a vražda novorozeného dítěte jsou odporné zločiny.“



Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn od okamžiku početí. Lidské bytosti musí být od prvního okamžiku její existence přiznána práva osoby, mezi něž patří i nedotknutelné právo každé nevinné bytosti na život. Formální spolupráce na potratu je těžkým hříchem a církev tento zločin proti lidskému životu trestá kanonickým trestem exkomunikace.



„Kdo způsobí potrat, k němuž skutečně dojde, upadá do exkomunikace uložené předchozím rozsudkem [excommunicatio latae sententiae],“ a to již samotným spácháním deliktu a za podmínek stanovených zákonem. Církev nemá v úmyslu zužovat oblast milosrdenství, ale zdůrazňuje závažnost spáchaného zločinu a nenapravitelnou škodu způsobenou nevinnému usmrcenému člověku, jeho rodičům a celé společnosti.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Potrat – co to je?

Je to stůl Božího slova. Z ní totiž zaznívají slova života – Boží slovo. Je to místo, odkud čteme mešní čtení, společné modlitby věřících při liturgii a kněz odtud pronáší homilii/kázání.



Z ambony by se neměla číst oznámení a jiné přímluvy. Ambona obvykle stojí v blízkosti oltáře. Při čtení nasloucháme Božímu slovu, mluví k nám sám Bůh.



V minulosti byla ambona nebo ambon vyvýšená řečnická plošina, často s ozdobnou čelní stěnou a řečnickým pultem. Historicky se z ambony vyvinula kazatelna.



Zdroj: Farnost Oslany

Ambona – co to je?

Kromě jiných doktrín akceptoval Kalvín katolickou a biblickou víru ve věčné panenství Panny Marie.



Jan Kalvín měl na dějiny pozdějšího protestantismu pravděpodobně ještě větší vliv než jeho zakladatel Martin Luther. Zachoval mnoho tradičních názorů, ať už doslovných, nebo katolických ve své podstatě. Následující citáty byly převzaty (kromě posledních dvou) z jeho díla Instituce učení křesťanského náboženství.



<ol>
<li>Kalvín věřil, že církev má moc exkomunikovat: „Církev zavazuje toho, koho exkomunikuje, ne tím, že ho uvrhne do věčného zoufalství, ale tím, že odsoudí jeho život a jednání. Církev exkomunikovaného napomíná, že pokud nebude činit pokání, bude odsouzen.“ V tomto případě se církev snaží o to, aby byl exkomunikovaný odsouzen. (IV, 11: 2)</li>



<li>Kalvín věřil, že mimo církev není spásy: „Mimo církev nelze očekávat žádné odpuštění hříchů, žádnou spásu…“ (Institutes, IV, 1: 4).</li>



<li>Kalvín věřil, že svaté přijímání jednou týdně je minimum: „Svátost by mohla být slavena nejvznešenějším způsobem, kdyby se v církvi podávala velmi často &#8211; alespoň jednou týdně.“ (IV, 1). (IV, 17:43)</li>



<li>Kalvín věřil v primát svatého Petra jako vůdce apoštolů: „Není senátu bez konzula, není soudní stolice bez předsedy nebo kancléře, není školy bez děkana, není společnosti bez mistra. Nebylo by tedy absurdní připustit, že apoštolové Petrovi právě takové prvenství přiznali.“ (IV, 6,8)</li>



<li>Kalvín uznal nadřazenost římské církve v raných křesťanských dějinách: „Nechci popírat, že první křesťané shodně prokazují římské církvi velkou úctu a mluví o ní s úctou… a pevněji se drží učení, které bylo kdysi vydáno…“ (IV, 6,16).</li>



<li>Kalvín věřil ve věčné trvání církve: „Stále věřím, že v církvi pravda nikdy nezanikne…“ (IV, 9,13).</li>



<li>Kalvín nenáviděl denominace a sektářství: „Proto se církev nazývá katolická nebo všeobecná (Augustin, 48), protože dva nebo tři nemohou vzniknout, aniž by se Kristus rozdělil. A to je nemožné. Všichni Boží vyvolení jsou v Kristu tak sjednoceni, že jsou závislí na jedné hlavě…“ (IV, 1: 2).</li>



<li>Kalvín se domníval, že svátosti vyvolávají skutečné, blahodárné účinky: „Tím, že jsou jimi poznamenány, udržují, živí, potvrzují a posilují naši víru.“ (IV, 14,7). „Svatým přijímáním těla a krve do nás Kristus přenáší svůj život a proniká do našich kostí a morku…“ (IV, 17, 10).</li>



<li>Kalvín učil, že existuje něco jako svaté, posvátné místo: „Bůh … sestupuje, aby se nám přiblížil. Nemění své místo a nepůsobí na nás pozemskými prostředky, ale spíše nás pozvedá ke své nebeské slávě…“ (IV, 1,5).</li>



<li>Kalvín věřil, že člověk může být prostředníkem či zprostředkovatelem spásy: „Svatý Pavel si na několika místech připisuje titul Božího spolupracovníka (1 Kor 3,9)“ (IV, 1: 6).</li>



<li>Zdá se, že Kalvín přijal pojem křestního znovuzrození: „…odpuštění, kterého se nám při prvním znovuzrození dostává pouze křtem. Naše hříchy byly vyběleny Kristovou krví“. (IV, 15: 4)</li>



<li>Kalvín schvaloval umrtvování těla jako duchovně prospěšné: „Tak jako se dříve obvinění měli ve zvyku pokořovat, nosit hrubé a drsné oděvy, truchlit a postit se, tak nepochybně tyto úkony patří stejně i do naší doby, kdykoli to stav našich věcí vyžaduje.“ (IV, 4). (IV, 12,17)</li>



<li>Kalvín věřil, že mezi svatou eucharistií a spásou existuje hluboká příčinná souvislost: „Samo tělo, v němž žije, nám dává život, abychom měli podíl na nesmrtelnosti. Tímto pokrmem jsou věřící vzkříšeni k věčnému životu“. (IV, 17, 8); … pokrm věčného života.“ (IV, 17, 19); … eucharistie zajišťuje nesmrtelnost našich těl. (IV, 17, 32)</li>



<li>Kalvín věřil, že antikoncepce je velkým hříchem: „Je hrozné promarnit život bez pohlavního styku mezi mužem a ženou. Úmyslné vyhýbání se čistému a úplnému pohlavnímu styku je dvojnásob hrozné. Takovým činem muž zmaří naděje své rodiny a zabije dceru nebo syna, kterého mohl očekávat. Tato hříšnost je velmi závažná a Duchem svatým odsouzená.</li>



<li>Kalvín přijal katolickou a biblickou víru o Mariině věčném panenství: „[Mt 1,25:] Závěr, který Helvidius (autor díla napsaného před rokem 383 proti víře v Mariino věčné panenství) vyvodil z verše Mt 1,25, byl, že Maria zůstala pannou až do svého prvního porodu a že pak měla se svým mužem další děti. Podle Kalvína však z těchto slov nelze vyvodit žádný správný a dobře zdůvodněný závěr. Co se stalo po narození Krista? Je nazýván „prvorozeným“, ale toto označení slouží pouze k tomu, aby nás informovalo, že se narodil z panny. O tom, co se stalo potom, nás Helvidius již neinformuje.</li>
</ol>

Kalvín a jeho 15 překvapivých názorů na katolickou církev

Chvála a díky ti, Pane, že ses nad námi smiloval a navštívil nás v naší bídě. Chvála a díky tobě, Ježíši Kriste, věčný Synu Boží, náš Vykupiteli a Spasiteli, že jsi přišel na svět jako dítě v betlémské noci a stal ses nám podobným v naší bídě a ve všem kromě hříchu. Chválím tě, děkuji ti a klaním se ti. Andělé ti zpívají chválu a hlásají nám požehnaný pokoj, který jsi přinesl z nebe na zem. Buď zdráv, milostivé dítě, vznešený Bože, Kníže pokoje, Světlo národů, vytoužený Spasiteli.



Přijď do našich srdcí, osviť temnoty naší mysli, řiď všechna hnutí našich srdcí, vládni a kraluj v nás, neboť ty jsi náš Pán a náš Král. Obdivuhodná je pokora nejvyššího Pána nebe a země a nezměrná vznešenost jednorozeného Syna nebeského Otce! 



Ježíši Kriste, padám na kolena před tvými jeslemi, a přestože zde vidím dítě, věřím, že jsi Bůh nekonečného majestátu. S pokorným a vroucím srdcem se ti klaním a děkuji ti, jak jen mohu, že ses tak hluboce ponížil pro mou spásu, když ses narodil ve stáji.



Děkuji ti za tvou chudobu a pokoru, za tvou nezměrnou lásku a s upřímnou láskou tě přijímám do svého srdce.



Přál bych si, abych ti mohl projevit alespoň část náklonnosti, s jakou si tě k srdci přivinula tvá panenská matka. Přál bych si, abych tě mohl milovat alespoň zlomkem lásky, kterou tě milovala ona. Přál bych si, abych tě mohl chválit s takovým jásotem, s jakým ti zpívali andělé. Přál bych si, abych tě mohl ctít s takovou pokorou, s jakou tě ctili nábožní pastýři. Amen.

Vánoční modlitba

Otec John A. Hardon, SJ vypráví o svém životním zázraku…



Jedním z nejsilnějších zážitků, které jsem kdy zažil, byl zážitek se zázračnou medailí! Ten mi zcela změnil život.



Na podzim roku 1948, rok po svém kněžském svěcení, jsem byl třetím rokem v noviciátu před složením věčných slibů. V říjnu téhož roku přišel jeden vincentinský kněz, aby nám mladým jezuitským kněžím přednášel. Povzbuzoval nás, abychom byli oprávněni zapisovat lidi do Bratrstva zázračné medaile Panny Marie. Mimo jiné řekl: „Otcové, Zázračná medaile opravdu funguje. Panna Maria skrze tuto Zázračnou medaili také koná zázraky.“ Všichni bratři, kteří se na ní podíleli, byli velmi spokojeni. To, co tento kněz říkal, na mě příliš velký dojem neudělalo. Nikdy jsem nebyl člověk, který by nosil medailku, a rozhodně jsem žádnou neměl. Ale říkal jsem si, že bych za ni nic nedal. Přihlásil jsem se tedy do bratrstva a dostal jsem čtyřstránkovou brožurku s originálním latinským textem o požehnání zázračných medailí a o zápisu lidí do bratrstva. Uplynuly dva týdny od chvíle, kdy jsem tu brožurku dostal, a já ji jen tak někde v kanceláři ztratil a zapomněl na ni.



V únoru následujícího roku jsem byl vyslán jako kaplan do nemocnice sv. Alexise v Clevelandu ve státě Ohio. Měl jsem tam pomáhat dva týdny. Každé ráno jsem dostával seznam všech pacientů, kteří byli ten den do nemocnice přijati. Bylo jich tolik, že nebylo v mých silách přijmout je hned, jak přišli. Mezi přijatými pacienty byl však i malý chlapec, kterému bylo asi devět let. Sáňkoval z kopce, ztratil kontrolu nad svými sáňkami a narazil do stromu. Rozbil si lebku a rentgenový snímek ukázal, že utrpěl vážné poškození mozku. Když jsem konečně vstoupil do jeho nemocničního pokoje, byl už desátý den v kómatu, nemluvil a nehýbal se. Jeho stav byl takový, že jedinou otázkou bylo, zda přežije. Nebylo vůbec jasné, zda se uzdraví, protože mu bylo diagnostikováno trvalé a nevratné poškození mozku.



Po chlapcově požehnání jsem trochu utěšil jeho rodiče a chystal se hned opustit nemocniční pokoj. Pak mi ale přišla na mysl myšlenka: „Ten vincentinský kněz říkal, že zázračná medaile funguje. Tak teď můžu vyzkoušet tu údajnou zázračnou moc!“ Osobně jsem žádnou vlastní zázračnou medaili neměl. A lidé v nemocnici také žádnou neměli. Ale šel jsem si pro svou a nakonec ji jedna ze sester našla.



Zjistil jsem, že medaili musím nejen požehnat, ale také ji musím nosit na řetízku nebo stužce buď na krku, nebo někde na těle. Sestřička našla nějakou modrou stuhu a na tu jsem medaili pověsil. Když jsem sledoval, co všechno s medailí a stuhou dělám, připadal jsem si hloupě.



Požehnal jsem medaili a zasvětil malého do bratrstva. Když jsem se modlil iniciační modlitbu, krátce před jejím koncem jsme všichni zůstali v šoku, když chlapec poprvé otevřel oči. Po dvou týdnech! Když uviděl svou matku, řekl: „Mami, já chci zmrzlinu.“ Tento zážitek změnil můj život.



Chlapec se nejen probudil, ale klidně si se svým otcem a matkou povídal. Po několika minutách ohromeného ticha jsme zavolali lékaře. Ten chlapce vyšetřil a řekl rodičům, že mu mohou dát něco k jídlu. Druhý den lékaři zahájili sérii testů. Rentgenové snímky ukázaly, že poškození mozku je zcela pryč. Následovaly další testy. Po třech dnech, kdy všechny testy ukázaly, že došlo k úplnému uzdravení, byl chlapec propuštěn z nemocnice.



Tato zkušenost mi změnila život natolik, že už to nebyl já. Moje víra v Boha, moje víra v jeho moc konat zázraky, byla neuvěřitelným způsobem posílena. Od té doby jsem samozřejmě pěstoval úctu k Panně Marii a síle její zázračné medaile. Zázraky, které koná, samozřejmě za předpokladu, že věříme, jsou mimořádné.

Zázračná medaile změnila můj život

Můj Bože, miluji Tě celým svým srdcem, a proto je mi velmi líto, že jsem Tě urazil svými hříchy. Opravdu se chci polepšit a chránit před hříchem. Otče, odpusť mi pro Kristovu krev. Amen.

Modlitba při zpovědi

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj: mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj.



Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám.



A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen.

Kategorie