Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Breviář, známý také jako Liturgie hodin, je základní formou veřejné modlitby katolické církve. Tato sbírka modliteb, chvalozpěvů, žalmů a čtení je určena k posvěcení každého dne chválou Boha. Liturgie hodin je považována za rozšíření slavení eucharistie a je určena všem věřícím &#8211; duchovním, řeholníkům i laikům.



Historické a teologické pozadí



Liturgie hodin proniká do každodenního života věřících tajemství Krista, jeho vtělení a Velikonoc. Tímto způsobem se každodenní čas posvěcuje chválou Boha. Toto slavení je věrné apoštolské výzvě „modlete se bez přestání“ a má posvětit celý průběh dne a noci chválou Boha. Když se liturgie hodin slaví způsobem schváleným církví, stává se hlasem církve, která se přimlouvá u Krista a spolu s ním se modlí k Otci.



Účast věřících



Liturgie hodin se má stát modlitbou celého Božího lidu. Kristus prostřednictvím své církve pokračuje v kněžském úřadu a každý se jí účastní podle své role v církvi a podle okolností svého života. Kněží jsou povoláni k vytrvalé modlitbě a službě slova, řeholníci a řeholnice se modlí na základě charismatu svého zasvěceného života a všichni věřící podle svých možností. Duchovní pastýři by měli dbát na to, aby se v kostele společně slavily hlavní posvátné hodiny, zejména nešpory. Laici jsou povzbuzováni, aby se posvátné oficium modlili společně s kněžími nebo sami.



Struktura a obsah



Liturgie hodin se skládá především ze žalmů, které jsou doprovázeny hymny, čteními a dalšími modlitbami a antifonami. Hymny a litanické prosby začleňují modlitbu žalmů do církevního roku a vyjadřují symboliku denní hodiny a liturgického období nebo svátku. Čtení z Božího slova a z Otců a učitelů duchovního života odhalují smysl slaveného tajemství, pomáhají porozumět žalmům a připravují na tichou modlitbu. Lectio divina, při níž se čte a rozjímá Boží slovo, aby se stalo modlitbou, je tedy zakořeněna v liturgickém slavení.



Význam a praxe



Slavení liturgie hodin vyžaduje naladění hlasu na modlící se srdce a získání úplnějšího liturgického a biblického vzdělání, zejména pokud jde o žalmy. Tato praxe nevylučuje různé pobožnosti Božího lidu, ale vyžaduje je jako doplněk, zejména adoraci a kult Nejsvětější svátosti oltářní.



Liturgie hodin, podobně jako mnoho jiných forem kanonických hodin, představuje oficiální soubor modliteb, které „označují hodiny každého dne a posvěcují den modlitbou“. Tento soubor modliteb, který byl promulgován k používání v roce 1971, nahradil předchozí Breviarium Romanum. Spolu se mší svatou tvoří veřejnou modlitbu církve, přičemž křesťané západní i východní tradice slaví kanonické hodiny v různých formách a pod různými názvy.



Breviář je tedy kniha obsahující modlitby, hymny, žalmy a čtení, které tvoří liturgii hodin &#8211; oficiální modlitbu katolické církve, která posvěcuje každý den a prostupuje každodenním životem věřících.



Zdroj: Katechismus / Wikipedia / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Breviář / Liturgie hodin – co to je?

Boží království je ústředním tématem křesťanského učení a představuje Boží vládu a přítomnost mezi lidmi. V Novém zákoně se pojem „Boží království“ používá k popisu různých aspektů Boží vlády a jejího vlivu na svět.



<ol>
<li>Přítomnost a příchod Božího království: Boží království se blíží s příchodem vtěleného Slova &#8211; Ježíše Krista. Je hlásáno v evangeliu a přítomno v Kristově osobě. Jeho příchod byl potvrzen Kristovou smrtí a vzkříšením. Přítomnost Božího království zakoušíme především prostřednictvím eucharistie.</li>



<li>Eschatologický rozměr: Křesťané věří v konečné a slavné zjevení Božího království, až Kristus předá království svému Otci. K tomu dojde na konci časů, kdy bude vše podřízeno Kristu a dojde ke konečnému vítězství nad zlem.</li>



<li>Poslání církve: Církev je považována za zárodek a počátek Božího království na zemi. Kristus pověřil apoštoly hlásáním Božího království a prostřednictvím Ducha svatého formuje svůj lid do kněžského království. Církev shromažďuje lidi kolem Krista a připravuje je na plné zjevení Božího království.</li>



<li>Morální a duchovní rozměr: Boží království je spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. Vstup do tohoto království vyžaduje pokoru, pokání a víru v evangelium. Kristus hlásá blahoslavenství, která zdůrazňují hodnoty, jako je chudoba ducha, milosrdenství a čistota srdce, a slibují odměnu v nebeském království.</li>



<li>Království a duchovní boj: Příchod Božího království znamená porážku satanovy vlády. Ježíšova vymítání a zázraky jsou předzvěstí konečného vítězství nad zlem, které bude definitivně ustanoveno Kristovým křížem.</li>



<li>Úloha křesťanů: Všichni lidé jsou povoláni ke vstupu do Božího království, které přijímá lidi ze všech národů. Křesťané jsou povoláni k tomu, aby hledali Boží království a jeho spravedlnost jako hlavní cíl svého života a důvěřovali Boží prozřetelnosti.</li>
</ol>



Boží království tedy zahrnuje Boží vládu nad světem, přítomnost Boží milosti v životě věřících a konečné vítězství dobra nad zlem. Je to cíl, k němuž křesťané směřují a modlí se, aby přišel a plně se projevil na konci časů.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Boží království – co to je?

Bázeň Boží, nazývaná také bázeň před Pánem, je jedním ze sedmi darů Ducha svatého. Tento dar zajišťuje hlubokou úctu a respekt k Bohu a jeho autoritě. Bázeň před Bohem má v křesťanském životě významné místo, jak je patrné z následujícího:



Dary Ducha svatého



Dar bázně Boží:



Tento dar Ducha svatého pomáhá věřícím rozpoznat Boží majestát a vzbuzuje úctu a respekt. Bázeň Boží není strach v negativním smyslu, ale hluboká úcta a pokora před Boží svatostí a velikostí.



Morální a společenské povinnosti



Podřízení se autoritě:



Křesťané jsou povoláni k tomu, aby byli zodpovědnými občany, což zahrnuje placení daní, využívání volebního práva a obranu své země. Jsou také povoláni k tomu, aby projevovali úctu autoritám, jak je uvedeno v Římanům 13,7: „Dávejte každému, co jste povinni: komu daň, tomu daň; komu povinnost, tomu povinnost; komu úctu, tomu úcta; komu čest, tomu čest.“ Všichni jsou povoláni k úctě k autoritám.



Křesťané žijí ve společnosti jako zodpovědní občané, ale jejich životní styl a morální hodnoty jsou nad rámec běžných zákonů, čímž dávají najevo svou bázeň před Bohem.



Duchovní život a poslední soud



Výzva k obrácení:



Poselství o Posledním soudu vyzývá lidi k obrácení, dokud ještě trvá „čas milosti … den spásy“ (2 Kor 6,2). Tato výzva vzbuzuje svatou bázeň před Bohem a zavazuje věřící ke spravedlnosti a k dalšímu rozvoji Božího království.



Poselství o posledním soudu také přináší „blaženou naději“ na návrat Pána, který přijde, aby byl oslaven ve svých svatých a obdivován ve všech věřících (2Sol 1,10).



Modlitba za úřady:



Apoštol Pavel povzbuzuje křesťany, aby se modlili a děkovali za krále a všechny, kdo vykonávají moc, aby žili klidným a pokojným životem ve vší zbožnosti a mravní čistotě (1Tim 2,2).



Bázeň před Bohem je dar Ducha svatého, který zajišťuje hlubokou úctu a respekt k Bohu. Tento dar ovlivňuje morální a společenský život věřících a podněcuje je k odpovědnému občanství a modlitbě za autoritu. Bázeň Boží také vyzývá k duchovnímu obrácení a přípravě na poslední soud, čímž věřící zavazuje ke spravedlnosti a podporuje jejich naději na Pánův návrat.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Bázeň Boží – co to je?

Beránek Boží je klíčovým pojmem v katolickém chápání Ježíšovy spásné smrti a jejího spojení s eucharistií a židovským svátkem Pesach. Tento pojem symbolizuje vykoupení a spásu, kterou Ježíš přinesl svou obětí.



Historický a teologický kontext



Pascha a velikonoční beránek:



V židovské tradici připomíná svátek Pesach vysvobození Izraelitů z Egypta, kdy krev beránka pokropená na dveřní sloupky chránila jejich domovy před andělem smrti.



V Novém zákoně je Ježíš označován jako Beránek Boží, který snímá hříchy světa, a přebírá tak roli velikonočního beránka. Tato symbolika poukazuje na Ježíšovu oběť za vykoupení lidstva.



Eucharistie:



Katolická eucharistie je slavením nové Paschy, při níž Ježíš svou smrtí a vzkříšením „přechází“ k Otci a předznamenává tak konečnou Paschu církve ve slávě Božího království.



Eucharistická památka je připomínkou Kristovy oběti na kříži, která se stává přítomnou a stále přítomnou při každém slavení oběti kříže.



Ježíš jako Beránek Boží



Křest a začátek misie:



Ježíšův křest byl začátkem jeho poslání. Přijetím křtu se Ježíš počítá mezi hříšníky, předjímá svou krvavou smrt a souhlasí s Božím plánem spásy. Duch svatý sestupující na Ježíše při jeho křtu označuje Ježíše jako zdroj Ducha pro celé lidstvo a předznamenává nové stvoření.



Svědectví Jana Křtitele:



Jan Křtitel rozpoznal v Ježíši při jeho křtu v Jordánu Božího Beránka, který snímá hřích světa. Toto označení poukazuje na Ježíše jako trpícího služebníka a velikonočního Beránka, který obětuje svůj život za vykoupení mnohých.



Liturgické a modlitební aspekty



Liturgie a modlitba:



V katolické liturgii se při lámání chleba vzývá modlitba Beránku Boží, která vyprošuje milosrdenství a pokoj. Toto vzývání zdůrazňuje Ježíšovu oběť a jeho roli v Božím plánu spásy.



V modlitbě církve, obohacené Božím slovem a slavením liturgie, se Ježíš Kristus často vzývá různými tituly, mimo jiné jako Beránek Boží, což vyjadřuje jeho roli Spasitele a Vykupitele.



Nové město a nebeské království:



V Janově Zjevení je Beránek zmíněn jako ten, který stojí na hoře Sion se svými následovníky, kteří mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce. To symbolizuje konečné vítězství a spojení s Bohem v nebeském království.



Beránek Boží je symbolem Ježíšovy oběti a vykoupení, spojeným s historickou Paschou a novou Paschou slavenou v eucharistii. Ježíš je uznáván jako trpící Služebník, který nese hříchy světa a poskytuje lidstvu spásu. Tato symbolika je hluboce zakořeněna v katolické teologii, liturgii a modlitbě a neustále věřícím připomíná Ježíšovu oběť a vykoupení.

Beránek Boží – co nebo kdo to je?

Bludem neboli herezí se v katolické církvi rozumí tvrdošíjné popírání nebo záměrné zpochybňování pravdy, v niž mají věřící po přijetí křtu věřit. Kacířství je tedy vědomé a záměrné odmítání církevních dogmat. K herezi dochází tehdy, když věřící, přestože byl poučen o pravdách víry, tyto pravdy odmítá nebo jim nevěří.



Příklady herezí:



<ul>
<li>Nestoriánská hereze: Tato hereze viděla v Kristu lidskou osobu spojenou s božskou osobou Božího Syna. Proti tomuto bludu se postavil svatý Cyril Alexandrijský a třetí ekumenický koncil shromážděný v Efezu v roce 431. Vyznával: „Slovo tím, že hypostaticky [ve své osobě] spojilo se sebou tělo oživené rozumovou duší … se stalo člověkem.“ Kristova lidská přirozenost nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který tuto přirozenost přijal a učinil ji svou vlastní od svého početí. Efezský koncil tak v roce 431 prohlásil, že Maria se lidským početím Božího Syna (495) ve svém lůně skutečně stala Matkou Boží: „Matkou Boží … ne proto, že přirozenost Slova a jeho božství získalo počátek svého původu od svaté Panny, ale proto, že od ní přijal svaté tělo obdařené rozumovou duší, s níž je Boží Slovo hypostaticky spojeno, a proto se říká, že se narodilo podle těla.“ (436).</li>



<li>Další formy hereze: Kacířství může být také odmítnutí víry v základní pravdy katolického učení, jako je učení o Trojici, svátosti nebo Kristovo vzkříšení.</li>
</ul>



Hereze v kontextu víry a poslušnosti:



Ježíš Kristus nám dal příklad poslušnosti a věrnosti Boží vůli. Cílem věřícího je sjednotit svou vůli s vůlí Boží, což je možné pouze s pomocí Boží milosti a vedení Duchem svatým. Hereze je tedy vážným narušením této jednoty s Bohem a s církví, protože jde proti základním pravdám, které Bůh zjevil a které církev učí.



Další pojmy související s nevírou a rozdělením v církvi:



<ul>
<li>Nevěra: nerespektování zjevené pravdy nebo dobrovolné odmítnutí souhlasu s ní.</li>



<li>Odpadlictví: Úplné odmítnutí křesťanské víry.</li>



<li>Schizma: Odmítnutí podřídit se římskému papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve, kteří jsou papeži podřízeni.</li>
</ul>



Všechny tyto formy odklonu od pravé víry mají vážné důsledky pro jednotu církve a duchovní život jednotlivců. Hereze je jedním z nejzávažnějších narušení víry, protože přímo útočí na základy křesťanského učení a života.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Blud / hereze – co to je?

Blahoslavenství jsou základním prvkem Ježíšova učení v katolické církvi. Jsou to výroky, které Ježíš pronesl během svého horského kázání a které jsou zaznamenány v Matoušově evangeliu (Mt 5,3-12). Tyto výroky obsahují přísliby vnitřního naplnění a duchovní odměny pro ty, kdo následují Boží vůli a praktikují křesťanské ctnosti. Blahoslavenství představují ideál křesťanského života a duchovní dokonalosti.



Zde jsou blahoslavenství podle Matouše 5,3-12:



<ul>
<li>Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.</li>



<li>Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.</li>



<li>Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.</li>



<li>Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.</li>



<li>Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.</li>



<li>Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.</li>



<li>Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.</li>



<li>Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.</li>



<li>Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.&nbsp;</li>
</ul>



Blahoslavenství vyjadřují následující aspekty katolické víry:



<ul>
<li>Tvář Ježíše Krista: Blahoslavenství zobrazují Ježíše a jeho lásku.</li>



<li>Povolání věřících: Ukazují, jak mají věřící následovat Ježíšovu cestu spojenou s jeho utrpením a zmrtvýchvstáním.</li>



<li>Křesťanský život: Vyjadřují charakteristické skutky a postoje, které by věřící měli pěstovat.</li>



<li>Zaslíbení: Obsahují přísliby štěstí a odměny pro ty, kdo následují Ježíšovo učení.</li>



<li>Naděje: Vyzvedávají naději věřících a udržují ji i v dobách zkoušek a soužení.</li>



<li>Odpověď na touhu po štěstí: Blahoslavenství reagují na vrozenou touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce člověka. </li>



<li>Smysl lidské existence: Odhalují smysl lidského konání a Boží výzvu k blahoslavenství.</li>
</ul>



Blahoslavenství zobrazují tvář Ježíše Krista a popisují jeho lásku. Vyjadřují povolání věřících spojené se slávou jeho umučení a zmrtvýchvstání a objasňují charakteristické skutky a postoje křesťanského života. Jsou to paradoxní zaslíbení, která udržují naději v utrpení a zvěstují požehnání a odměny, jichž se učedníkům již tajemně dostává. Začaly se uskutečňovat v životě Marie a všech svatých.



Blahoslavenství odhalují smysl lidské existence a konečný cíl lidského konání &#8211; Bůh nás povolává do své blaženosti. Tímto voláním se obrací ke každému osobně, ale také k celé církvi, novému lidu složenému z těch, kdo přijali zaslíbení a žijí z něj ve víře.



Blahoslavenství nás staví před rozhodující volby týkající se pozemských dober; očišťují naše srdce, aby nás naučila milovat Boha nade vše. Učí nás konečnému cíli, k němuž nás Bůh volá &#8211; je jím Království, vidění Boha, účast na Boží přirozenosti, věčný život, Boží synovství a spočinutí v Bohu.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Blahoslavenství – co to je?

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Biřmování, jedna ze sedmi svátostí katolické církve a důležitá součást duchovního života křesťana. Je to svátost, která zdokonaluje křestní milost, pevněji nás zakotvuje v Božím synovství a hlouběji nás vtahuje do Krista. Posiluje naše spojení s církví, zvětšuje v nás dary Ducha svatého a připravuje nás na aktivní účast na apoštolském životě církve.



Biřmování vtiskne do duše nesmazatelné duchovní znamení, „charakter“, který ukazuje, že Ježíš Kristus označil křesťana pečetí svého Ducha. Proto se tato svátost uděluje pouze jednou za život, stejně jako křest. Tři svátosti &#8211; křest, biřmování a eucharistie &#8211; jsou základem křesťanského života a poskytují potřebné milosti pro život podle Ducha.



Obřad biřmování zahrnuje pomazání vonným olejem chrismatu, který symbolizuje dar Ducha svatého.



V latinské církvi je zvykem, že biřmování uděluje biskup, čímž se zdůrazňuje apoštolská jednota a poslání církve. Při biřmování se obnovují křestní sliby, což ukazuje na souvislost se křtem. Biřmovanci by měli mít při biřmování rodiče, kteří jim poskytují duchovní podporu, v ideálním případě stejnou jako při křtu, aby se zdůraznila jednota obou svátostí.



Příprava na biřmování zahrnuje katechezi, která prohlubuje osobní vztah s Kristem a vědomí příslušnosti k církvi. Je důležité, aby biřmovanci chápali svou odpovědnost jako členové církve a byli připraveni šířit a bránit svou víru.



Biřmování je svátost, která spolu se křtem a eucharistií doplňuje zasvěcení do křesťanského života. Je to okamžik, kdy je věřícímu udělena zvláštní moc Ducha svatého šířit a bránit víru. Tato svátost je důležitým krokem v životě křesťana, který ho připravuje na plnou účast na životě církve a jejím poslání ve světě.



Historicky tvořilo biřmování jednu slavnost se křtem. Jak vypráví svatý Cyprián, v prvních staletích se biřmování a křest považovaly za „dvojí svátost“. Postupně však kvůli nárůstu počtu křtů dětí a rozšiřování farností nebylo možné, aby byl biskup přítomen u všech křtů. Západní církev se rozhodla tyto svátosti oddělit, aby biskup mohl být přítomen u biřmování, zatímco ve východní církvi zůstaly tyto svátosti spojeny a biřmování uděluje kněz, který křtí.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Biřmování – co to je?

Apoštolská posloupnost je základním klíčem k pochopení struktury a autority křesťanské církve.



Tento koncept vychází z učení, že autorita a poslání apoštolů, kteří byli přímo vysvěceni Ježíšem Kristem, se předává nepřerušeně vzkládáním rukou při svěcení biskupů. Toto předávání je považováno za nezbytné pro zachování jednoty a kontinuity s apoštolskou vírou a praxí.



Podle učení katolické církve je apoštolská posloupnost neoddělitelná od společenství církve a jejího liturgického života. To znamená, že biskupové jsou nástupci apoštolů, kteří sami zároveň předávají svou autoritu a odpovědnost jiným, a tím je zajištěno trvalé spojení s apoštolským učením a posláním. To se obvykle vyjadřuje jako „successio apostolica“, což není jen historický pojem, ale také svátostný akt, protože se předává svátostí posvátného stavu. Katolická tradice také zdůrazňuje, že apoštolská posloupnost není pouze mechanickým předáváním, ale zajišťuje také duchovní kontinuitu s apoštolskou vírou, která podporuje jednotu a svátostnost církve jako mystického těla Kristova.



V kontextu víry a morálního učení církve se tedy apoštolská posloupnost stává základním pilířem, který zajišťuje zachování a kontinuální předávání autority a poslání Krista a apoštolů napříč generacemi. Tento řetězec posloupnosti není pouhým historickým faktem, ale má hluboký duchovní význam pro celou církev jako společenství věřících sjednocených ve víře a ve svátostech.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org / Wikipedia

Apoštolská posloupnost – co to je?

Antikoncepce &#8211; umělé zabránění početí &#8211; je v kontextu manželského života a sexuality morálně závažným problémem.



Podle učení katolické církve je antikoncepce považována za formu bránění početí, která je v rozporu s přirozenou otevřeností manželské lásky k plození. Tato otevřenost je považována za důležitou v kontextu manželství a souvisí s vnitřní pravdou manželské lásky. Používání umělé antikoncepce vede ke zničení této vnitřní pravdy a ke znehodnocení vzájemného darování se manželů.



Na druhé straně církev připomíná přirozené možnosti plánování rodiny &#8211; podporuje pravidelnou abstinenci manželů a metody regulace početí založené na sebepozorování a využívání plodných a neplodných dnů. Tyto metody jsou v souladu s objektivními kritérii morálky, protože respektují těla manželů, podporují jejich vzájemnou lásku a přispívají k výchově ke skutečné svobodě.



Celkově je antikoncepce vnímána jako zásah do přirozeného cyklu manželské lásky a sexuality, což má hluboké důsledky nejen pro praktickou úroveň plodnosti, ale také pro morální a duchovní aspekty manželského života. Její užívání je interpretováno jako odmítnutí plné a bezpodmínečné otevřenosti životu a může ovlivnit vnímání manželské lásky a jejího duchovního významu.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Antikoncepce – co to je?

Askeze je forma disciplinované duchovní praxe, která se zaměřuje na sebezapření a umrtvování s cílem posílit vůli a dosáhnout duchovní dokonalosti. Tento koncept je v různých náboženských tradicích a filozofiích prezentován jako prostředek k dosažení větší duchovní hloubky a kontroly nad vlastním jednáním.



Člověk je zodpovědný za své činy do té míry, do jaké jsou dobrovolné. Svoboda jednání je spojena se schopností svobodně se rozhodovat a s odpovědností za tato rozhodnutí. Tato svoboda s sebou nese povinnost a odpovědnost za důsledky jednání.



Askeze je také prostředkem k pokroku ve ctnosti. Výchova ke ctnosti a poznání dobra jsou představeny jako způsoby, jak posílit vůli člověka nad jeho jednáním. Asketické praktiky, jako je pokání, umrtvování a sebezápor, jsou chápány jako prostředky podporující větší sebeovládání a dosažení duchovní dokonalosti.



Pro mnohé je askeze nedílnou součástí cesty duchovního rozvoje a hledání vyšších hodnot. Přijmout křížovou cestu askeze znamená přijmout strádání a oběť jako součást duchovního růstu a oddanosti vyššímu cíli. Takto chápaná askeze není pouhým omezením nebo sebezapřením, ale spíše dynamickým procesem sebeobohacování a růstu ducha.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Askeze – co to je?

Kromě jiných doktrín akceptoval Kalvín katolickou a biblickou víru ve věčné panenství Panny Marie.



Jan Kalvín měl na dějiny pozdějšího protestantismu pravděpodobně ještě větší vliv než jeho zakladatel Martin Luther. Zachoval mnoho tradičních názorů, ať už doslovných, nebo katolických ve své podstatě. Následující citáty byly převzaty (kromě posledních dvou) z jeho díla Instituce učení křesťanského náboženství.



<ol>
<li>Kalvín věřil, že církev má moc exkomunikovat: „Církev zavazuje toho, koho exkomunikuje, ne tím, že ho uvrhne do věčného zoufalství, ale tím, že odsoudí jeho život a jednání. Církev exkomunikovaného napomíná, že pokud nebude činit pokání, bude odsouzen.“ V tomto případě se církev snaží o to, aby byl exkomunikovaný odsouzen. (IV, 11: 2)</li>



<li>Kalvín věřil, že mimo církev není spásy: „Mimo církev nelze očekávat žádné odpuštění hříchů, žádnou spásu…“ (Institutes, IV, 1: 4).</li>



<li>Kalvín věřil, že svaté přijímání jednou týdně je minimum: „Svátost by mohla být slavena nejvznešenějším způsobem, kdyby se v církvi podávala velmi často &#8211; alespoň jednou týdně.“ (IV, 1). (IV, 17:43)</li>



<li>Kalvín věřil v primát svatého Petra jako vůdce apoštolů: „Není senátu bez konzula, není soudní stolice bez předsedy nebo kancléře, není školy bez děkana, není společnosti bez mistra. Nebylo by tedy absurdní připustit, že apoštolové Petrovi právě takové prvenství přiznali.“ (IV, 6,8)</li>



<li>Kalvín uznal nadřazenost římské církve v raných křesťanských dějinách: „Nechci popírat, že první křesťané shodně prokazují římské církvi velkou úctu a mluví o ní s úctou… a pevněji se drží učení, které bylo kdysi vydáno…“ (IV, 6,16).</li>



<li>Kalvín věřil ve věčné trvání církve: „Stále věřím, že v církvi pravda nikdy nezanikne…“ (IV, 9,13).</li>



<li>Kalvín nenáviděl denominace a sektářství: „Proto se církev nazývá katolická nebo všeobecná (Augustin, 48), protože dva nebo tři nemohou vzniknout, aniž by se Kristus rozdělil. A to je nemožné. Všichni Boží vyvolení jsou v Kristu tak sjednoceni, že jsou závislí na jedné hlavě…“ (IV, 1: 2).</li>



<li>Kalvín se domníval, že svátosti vyvolávají skutečné, blahodárné účinky: „Tím, že jsou jimi poznamenány, udržují, živí, potvrzují a posilují naši víru.“ (IV, 14,7). „Svatým přijímáním těla a krve do nás Kristus přenáší svůj život a proniká do našich kostí a morku…“ (IV, 17, 10).</li>



<li>Kalvín učil, že existuje něco jako svaté, posvátné místo: „Bůh … sestupuje, aby se nám přiblížil. Nemění své místo a nepůsobí na nás pozemskými prostředky, ale spíše nás pozvedá ke své nebeské slávě…“ (IV, 1,5).</li>



<li>Kalvín věřil, že člověk může být prostředníkem či zprostředkovatelem spásy: „Svatý Pavel si na několika místech připisuje titul Božího spolupracovníka (1 Kor 3,9)“ (IV, 1: 6).</li>



<li>Zdá se, že Kalvín přijal pojem křestního znovuzrození: „…odpuštění, kterého se nám při prvním znovuzrození dostává pouze křtem. Naše hříchy byly vyběleny Kristovou krví“. (IV, 15: 4)</li>



<li>Kalvín schvaloval umrtvování těla jako duchovně prospěšné: „Tak jako se dříve obvinění měli ve zvyku pokořovat, nosit hrubé a drsné oděvy, truchlit a postit se, tak nepochybně tyto úkony patří stejně i do naší doby, kdykoli to stav našich věcí vyžaduje.“ (IV, 4). (IV, 12,17)</li>



<li>Kalvín věřil, že mezi svatou eucharistií a spásou existuje hluboká příčinná souvislost: „Samo tělo, v němž žije, nám dává život, abychom měli podíl na nesmrtelnosti. Tímto pokrmem jsou věřící vzkříšeni k věčnému životu“. (IV, 17, 8); … pokrm věčného života.“ (IV, 17, 19); … eucharistie zajišťuje nesmrtelnost našich těl. (IV, 17, 32)</li>



<li>Kalvín věřil, že antikoncepce je velkým hříchem: „Je hrozné promarnit život bez pohlavního styku mezi mužem a ženou. Úmyslné vyhýbání se čistému a úplnému pohlavnímu styku je dvojnásob hrozné. Takovým činem muž zmaří naděje své rodiny a zabije dceru nebo syna, kterého mohl očekávat. Tato hříšnost je velmi závažná a Duchem svatým odsouzená.</li>



<li>Kalvín přijal katolickou a biblickou víru o Mariině věčném panenství: „[Mt 1,25:] Závěr, který Helvidius (autor díla napsaného před rokem 383 proti víře v Mariino věčné panenství) vyvodil z verše Mt 1,25, byl, že Maria zůstala pannou až do svého prvního porodu a že pak měla se svým mužem další děti. Podle Kalvína však z těchto slov nelze vyvodit žádný správný a dobře zdůvodněný závěr. Co se stalo po narození Krista? Je nazýván „prvorozeným“, ale toto označení slouží pouze k tomu, aby nás informovalo, že se narodil z panny. O tom, co se stalo potom, nás Helvidius již neinformuje.</li>
</ol>

Kalvín a jeho 15 překvapivých názorů na katolickou církev

Chvála a díky ti, Pane, že ses nad námi smiloval a navštívil nás v naší bídě. Chvála a díky tobě, Ježíši Kriste, věčný Synu Boží, náš Vykupiteli a Spasiteli, že jsi přišel na svět jako dítě v betlémské noci a stal ses nám podobným v naší bídě a ve všem kromě hříchu. Chválím tě, děkuji ti a klaním se ti. Andělé ti zpívají chválu a hlásají nám požehnaný pokoj, který jsi přinesl z nebe na zem. Buď zdráv, milostivé dítě, vznešený Bože, Kníže pokoje, Světlo národů, vytoužený Spasiteli.



Přijď do našich srdcí, osviť temnoty naší mysli, řiď všechna hnutí našich srdcí, vládni a kraluj v nás, neboť ty jsi náš Pán a náš Král. Obdivuhodná je pokora nejvyššího Pána nebe a země a nezměrná vznešenost jednorozeného Syna nebeského Otce! 



Ježíši Kriste, padám na kolena před tvými jeslemi, a přestože zde vidím dítě, věřím, že jsi Bůh nekonečného majestátu. S pokorným a vroucím srdcem se ti klaním a děkuji ti, jak jen mohu, že ses tak hluboce ponížil pro mou spásu, když ses narodil ve stáji.



Děkuji ti za tvou chudobu a pokoru, za tvou nezměrnou lásku a s upřímnou láskou tě přijímám do svého srdce.



Přál bych si, abych ti mohl projevit alespoň část náklonnosti, s jakou si tě k srdci přivinula tvá panenská matka. Přál bych si, abych tě mohl milovat alespoň zlomkem lásky, kterou tě milovala ona. Přál bych si, abych tě mohl chválit s takovým jásotem, s jakým ti zpívali andělé. Přál bych si, abych tě mohl ctít s takovou pokorou, s jakou tě ctili nábožní pastýři. Amen.

Vánoční modlitba

Otec John A. Hardon, SJ vypráví o svém životním zázraku…



Jedním z nejsilnějších zážitků, které jsem kdy zažil, byl zážitek se zázračnou medailí! Ten mi zcela změnil život.



Na podzim roku 1948, rok po svém kněžském svěcení, jsem byl třetím rokem v noviciátu před složením věčných slibů. V říjnu téhož roku přišel jeden vincentinský kněz, aby nám mladým jezuitským kněžím přednášel. Povzbuzoval nás, abychom byli oprávněni zapisovat lidi do Bratrstva zázračné medaile Panny Marie. Mimo jiné řekl: „Otcové, Zázračná medaile opravdu funguje. Panna Maria skrze tuto Zázračnou medaili také koná zázraky.“ Všichni bratři, kteří se na ní podíleli, byli velmi spokojeni. To, co tento kněz říkal, na mě příliš velký dojem neudělalo. Nikdy jsem nebyl člověk, který by nosil medailku, a rozhodně jsem žádnou neměl. Ale říkal jsem si, že bych za ni nic nedal. Přihlásil jsem se tedy do bratrstva a dostal jsem čtyřstránkovou brožurku s originálním latinským textem o požehnání zázračných medailí a o zápisu lidí do bratrstva. Uplynuly dva týdny od chvíle, kdy jsem tu brožurku dostal, a já ji jen tak někde v kanceláři ztratil a zapomněl na ni.



V únoru následujícího roku jsem byl vyslán jako kaplan do nemocnice sv. Alexise v Clevelandu ve státě Ohio. Měl jsem tam pomáhat dva týdny. Každé ráno jsem dostával seznam všech pacientů, kteří byli ten den do nemocnice přijati. Bylo jich tolik, že nebylo v mých silách přijmout je hned, jak přišli. Mezi přijatými pacienty byl však i malý chlapec, kterému bylo asi devět let. Sáňkoval z kopce, ztratil kontrolu nad svými sáňkami a narazil do stromu. Rozbil si lebku a rentgenový snímek ukázal, že utrpěl vážné poškození mozku. Když jsem konečně vstoupil do jeho nemocničního pokoje, byl už desátý den v kómatu, nemluvil a nehýbal se. Jeho stav byl takový, že jedinou otázkou bylo, zda přežije. Nebylo vůbec jasné, zda se uzdraví, protože mu bylo diagnostikováno trvalé a nevratné poškození mozku.



Po chlapcově požehnání jsem trochu utěšil jeho rodiče a chystal se hned opustit nemocniční pokoj. Pak mi ale přišla na mysl myšlenka: „Ten vincentinský kněz říkal, že zázračná medaile funguje. Tak teď můžu vyzkoušet tu údajnou zázračnou moc!“ Osobně jsem žádnou vlastní zázračnou medaili neměl. A lidé v nemocnici také žádnou neměli. Ale šel jsem si pro svou a nakonec ji jedna ze sester našla.



Zjistil jsem, že medaili musím nejen požehnat, ale také ji musím nosit na řetízku nebo stužce buď na krku, nebo někde na těle. Sestřička našla nějakou modrou stuhu a na tu jsem medaili pověsil. Když jsem sledoval, co všechno s medailí a stuhou dělám, připadal jsem si hloupě.



Požehnal jsem medaili a zasvětil malého do bratrstva. Když jsem se modlil iniciační modlitbu, krátce před jejím koncem jsme všichni zůstali v šoku, když chlapec poprvé otevřel oči. Po dvou týdnech! Když uviděl svou matku, řekl: „Mami, já chci zmrzlinu.“ Tento zážitek změnil můj život.



Chlapec se nejen probudil, ale klidně si se svým otcem a matkou povídal. Po několika minutách ohromeného ticha jsme zavolali lékaře. Ten chlapce vyšetřil a řekl rodičům, že mu mohou dát něco k jídlu. Druhý den lékaři zahájili sérii testů. Rentgenové snímky ukázaly, že poškození mozku je zcela pryč. Následovaly další testy. Po třech dnech, kdy všechny testy ukázaly, že došlo k úplnému uzdravení, byl chlapec propuštěn z nemocnice.



Tato zkušenost mi změnila život natolik, že už to nebyl já. Moje víra v Boha, moje víra v jeho moc konat zázraky, byla neuvěřitelným způsobem posílena. Od té doby jsem samozřejmě pěstoval úctu k Panně Marii a síle její zázračné medaile. Zázraky, které koná, samozřejmě za předpokladu, že věříme, jsou mimořádné.

Zázračná medaile změnila můj život

Můj Bože, miluji Tě celým svým srdcem, a proto je mi velmi líto, že jsem Tě urazil svými hříchy. Opravdu se chci polepšit a chránit před hříchem. Otče, odpusť mi pro Kristovu krev. Amen.

Modlitba při zpovědi

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj: mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj.



Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám.



A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen.

Kategorie