Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

„Amen“ je hebrejské slovo, které znamená ‚ať se tak stane‘ nebo ‚ať je to pravda‘. Používá se k vyjádření souhlasu a potvrzení pravdivosti toho, co bylo řečeno. Modlitby Nového zákona, liturgie církve a vyznání víry často končí slovem „Amen“, kterým věřící vyjadřují svůj souhlas s prosbami a chválami. Sám Ježíš Kristus předesílal své výroky slovem „Amen“, čímž zdůrazňoval jejich věrohodnost a autoritu.



V knize Zjevení je Ježíš nazván „Amen“ (Zj 3,14), což znamená, že je definitivním „Amen“ Otcovy lásky k nám. Všechna Boží zaslíbení se naplňují v něm, a proto naše „Amen“ k Boží slávě je skrze něj (2 Kor 1,20).



V křesťanské tradici se „Amen“ nachází na konci modliteb jako potvrzení víry a důvěry v Boží slova, zaslíbení a příkazy. Slovem „amen“ končí také vyznání víry/kréda, které symbolizuje souhlas a potvrzení víry v to, co bylo vyznáváno. Tento závěrečný souhlas opakuje a potvrzuje první slovo vyznání víry &#8211; „věřím“.



Slovo „amen“ v hebrejštině pochází ze stejného kořene jako slovo „věřím“, které vyjadřuje stálost, věrnost a pravdivost. Slovo „amen“ tedy může znamenat Boží věrnost vůči nám a naši důvěru v něj.



V liturgickém kontextu se „amen“ používá také při eucharistii, kde věřící svým „amen“ vyjadřují souhlas s přijetím Kristova těla a krve a potvrzují svou jednotu s Kristem a církví.



Každodenní křesťanský život by tedy měl být neustálým „amen“ &#8211; živým souhlasem s vírou vyznávanou ve křtu a potvrzovanou v každodenní modlitbě a činnosti. „Amen“ tedy není jen slovo, ale také vyjádření životního postoje věrnosti a důvěry v Boha.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Amen – co to je?

Oltář je ústředním bodem kostela, kde se během mše svaté připomíná Kristova oběť na kříži.



U Izraelitů sloužil oltář jako místo oběti Bohu. V křesťanské tradici představuje oltář dva aspekty eucharistie:



<ul>
<li>Obětní oltář, kde se Kristus obětuje za naše hříchy,</li>



<li>stůl Páně, kde se nám Kristus dává jako nebeský pokrm.</li>
</ul>



Oltář je často dřevěný nebo kamenný stůl posvěcený k posvátnému užívání a umístěný uprostřed svatyně. Na něm se přináší oběť mše svaté, kdy se chléb a víno proměňují v tělo a krev Kristovu. Uvnitř oltáře se často nachází relikvie světce.



Při slavení eucharistie je oltář středem shromáždění církve a symbolizuje Krista přítomného mezi věřícími jako oběť a nebeský pokrm. Svatý Ambrož se ptá: „Co je Kristův oltář, když ne obraz Kristova těla?“. Oltář také symbolizuje Pánův kříž, z něhož vycházejí svátosti velikonočního tajemství. V některých východních liturgiích je oltář také symbolem Kristova hrobu, který připomíná jeho smrt a vzkříšení.



Předávání darů na oltáři, často doprovázené procesím, je úkonem, který Kristus vykonal při Poslední večeři, když „vzal chléb a kalich“. Tímto úkonem se dary Stvořitele svěřují do rukou Krista, který je ve své oběti přivádí k dokonalosti. Svatí učitelé, jako například svatý Řehoř Naziánský, zdůrazňují potřebu osobního očištění a obrácení před přinesením oběti na oltář. Oltář je tedy místem, kde se setkávají víra, oběť a přijetí Božích milostí.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Oltář – co to je?

Almužna je dobrovolné darování peněz nebo hmotných statků člověku v nouzi a může být aktem pokání nebo křesťanské lásky. Spolu s modlitbou a postem se tradičně doporučuje podporovat stav vnitřního pokání.



V liturgickém roce jsou pro praxi almužny zvláště významná kající období a dny, jako je postní doba a každý pátek na památku smrti Páně.



Tato období jsou vhodná pro duchovní cvičení, kající liturgické pobožnosti, kající poutě a dobrovolná odříkání, která zahrnují půst a almužnu, jakož i bratrské sdílení prostřednictvím skutků charity a misie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Almužna – co to je?

Cizoložství znamená manželskou nevěru. Když se dva partneři, z nichž alespoň jeden je ženatý nebo vdaná, dopouštějí pohlavního styku, a to i na okamžik, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i z pouhé žádostivosti. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství absolutně zakazují. Proroci poukazují na jeho závažnost a vidí v něm obraz hříchu modloslužby.



Cizoložství je určitou nespravedlností. Kdo se jí dopustí, nedodržuje své závazky, porušuje smluvní znamení manželského svazku, porušuje právo manžela a ohrožuje instituci manželství. Ohrožuje dobro lidského plození a dobro dětí, které potřebují trvalý svazek rodičů.



Cizoložství, rozvod, polygamie a volný svazek (volná láska) jsou závažnými prohřešky proti důstojnosti manželství.



Každý přímo chtěný čin je přičitatelný tomu, kdo jej vykonal. Čin může být nepřímo chtěný, pokud je způsoben v důsledku nedbalosti osoby o tom, co by měla vědět nebo dělat &#8211; například nehoda způsobená neznalostí dopravních předpisů.



Je nesprávné posuzovat mravnost lidských činů pouze podle úmyslu nebo okolností. Některé činy, jako je proklínání, křivá přísaha, vražda a cizoložství, jsou vždy závažně protiprávní vzhledem ke svému cíli. Není přípustné páchat zlo, aby vzniklo dobro.



Smrtelný hřích útočí na životně důležitý princip v nás, kterým je láska. Je zapotřebí nové iniciativy Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti pokání. Pokud je vůle zaměřena na něco, co je samo o sobě v rozporu s láskou, jedná se o smrtelný hřích, ať už jde o rouhání, křivou přísahu, vraždu nebo cizoložství. Někdy je však vůle zaměřena k něčemu, co obsahuje určitou neuspořádanost, ale není v rozporu s láskou k Bohu a bližnímu, jako jsou plané řeči, zbytečný smích a podobně. To jsou všední hříchy.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Cizoložství – co to je?

Adorace (poklona) je hlavním úkonem ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznávat ho jako Boha, Stvořitele a Spasitele, jako Pána a vládce nad vším, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku: „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš a cituje Pátou knihu Mojžíšovu.



Uctívat Boha znamená s úctou a naprostou podřízeností uznat „nicotu stvoření“, které existuje jen díky Bohu. Klanět se Bohu znamená: podobně jako Maria v Magnificat ho chválit, oslavovat a pokořovat se a s vděčností vyznávat, že učinil velké věci a že jeho jméno je svaté. Klanění jedinému Bohu osvobozuje člověka od uzavření se do sebe, od otroctví hříchu a modlářství světa.



Klanění je vnějším vyjádřením úcty k nějaké věci nebo osobě. V katolické víře je adorace vyhrazena pouze Bohu a Ježíši přítomnému v konsekrované eucharistii.



Sakrální umění je pravdivé a krásné, když připomíná a oslavuje transcendentní tajemství Boha ve víře a adoraci. Pravé sakrální umění přivádí člověka k adoraci, k modlitbě a k lásce k Bohu, Stvořiteli a Spasiteli. Adorace tak vyjadřuje základní dynamiku křesťanské modlitby jako setkání Boha s člověkem.



Od vtělení až po nanebevstoupení je život Vtěleného Slova obklopen adorací a službou andělů, kteří nepřestávají oslavovat Krista a hlásat radostnou zvěst o jeho vtělení a zmrtvýchvstání. Andělé Ježíše poslouchají a budou ho poslouchat i při jeho návratu a soudu.



Zdroj: katechismus / bostocatholic.org

Adorace – co to je?

Akolyta je liturgický služebník určený k asistenci při liturgických slavnostech. Kněží a jáhni tuto službu přijímají před vysvěcením. Laici mohou být trvale vysvěceni do služby akolyty prostřednictvím obřadu instalace a požehnání. Akolyta pomáhá celebrantovi při bohoslužbě nebo v průvodu, například zapaluje oltářní svíce. V některých křesťanských denominacích je akolyta každý, kdo vykonává obřadní povinnosti; v jiných je to osoba uvedená do určité liturgické služby, i když tyto povinnosti nevykonává. Pokud v této službě slouží mladí lidé, často se jim říká ministranti.



Zdroj: Wikipedia / thesacredheart.com

Akolyta – kdo je to?

Abulie je emoční porucha, která se projevuje slabostí vůle a výrazným snížením schopnosti rozhodovat se. V katolické morálce je považována za stav, který člověku zcela nebo částečně brání v rozhodování. Osoba postižená abulií si je vědoma své slabosti, ale není schopna ji překonat, což vede k nesouladné osobnosti. Charakteristickým projevem je nedostatek podnětů, které by člověka motivovaly k jednání. Tento stav může být spojen s duševními poruchami, jako je deprese (melancholie), a může postihnout osoby s různými chorobnými sklony, včetně závislostí nebo promiskuity.



Zdroj: knihydominikani.sk / catholicculture.org

Abulie – co to je?

Abstinence neboli půst je zdržení se určitých druhů jídla nebo pití jako akt sebezapření, obvykle zdržení se konzumace masa. Pro katolíky jsou oficiálními dny zdržení se masa Popeleční středa a Velký pátek.



Vnitřní pokání křesťana se však může projevovat nejrůznějšími způsoby. Písmo a církevní otcové zdůrazňují zejména tři formy:



<ul>
<li>půst,</li>



<li>modlitba,</li>



<li>almužna,</li>
</ul>



které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým.



Kromě úplného očištění, které přináší křest nebo mučednictví, uvádějí jako prostředky odpuštění hříchů snahu o smíření s bližním, slzy lítosti, starost o spásu bližních, přímluvu svatých a činnou lásku, která „přikrývá množství hříchů“ (1 Pt 4,8).



Kající období a dny v liturgickém roce, jako je postní doba a každý pátek na památku Pánovy smrti, jsou významnými momenty kající praxe církve. Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kající liturgické pobožnosti, poutě na znamení pokání, dobrovolné odříkání, jako je půst a almužna, a bratrské sdílení prostřednictvím skutků charity a misie.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Abstinence / půst – co to je?

Součástí svátosti pokání je formální prohlášení kněze, že hříchy kajícníka jsou odpuštěny &#8211; tzv. rozhřešení.



Svátosti Nového zákona ustanovil Ježíš Kristus. Je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, svátostný stav a manželství. Tyto svátosti se týkají všech etap a všech důležitých okamžiků křesťanského života: dávají vznik a růst, uzdravení a poslání životu víry křesťanů. V tom je jistá podobnost mezi etapami přirozeného života a etapami života duchovního. Od chvíle, kdy Kristus svěřil službu smíření svým apoštolům, biskupové, jejich nástupci a kněží, spolupracovníci biskupů, tuto službu vykonávají i nadále. Biskupové a kněží mají na základě svátosti svěcení moc odpouštět všechny hříchy „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.



Odpuštění hříchů smiřuje věřící s Bohem, ale také s církví. Biskup, viditelná hlava partikulární církve, je tedy od pradávna právem považován za toho, kdo má především moc a službu smíření: je správcem kázně pokání. Kněţí, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto sluţbu v té míře, v jaké získali pravomoc (facultas) od svého biskupa (nebo od řeholního představeného) nebo od papeţe na základě církevního práva.



Navzdory těmto změnám, kterými disciplína a slavení této svátosti v průběhu staletí prošly, lze v nich rozeznat stejnou základní strukturu. Obsahuje dva stejně podstatné prvky:



<ul>
<li>Na jedné straně jsou to úkony osoby, která se pod vlivem Ducha svatého obrací (lítost, vyznání hříchů a zadostiučinění),</li>



<li>na druhé straně Boží působení skrze službu církve, která prostřednictvím biskupa a jeho kněží uděluje odpuštění hříchů ve jménu Ježíše Krista a určuje způsob zadostiučinění, modlí se také za hříšníka a činí s ním pokání.</li>
</ul>



Tímto způsobem je hříšník uzdraven a plně navrácen do církevního společenství.



Svátost pokání je stejně jako všechny svátosti liturgickým slavením (actio liturgica). Obvyklými součástmi slavení jsou:



<ul>
<li>pozdravení kněze a kněžské požehnání;</li>



<li>čtení Božího slova k osvícení svědomí a vzbuzení lítosti;</li>



<li>povzbuzení k lítosti;</li>



<li>zpověď, při níž se knězi přiznávají a vyznávají hříchy;</li>



<li>uložení a přijetí pokání;</li>



<li>kněžské rozhřešení (absoluce) &#8211; kněz ve jménu Krista a církve uděluje odpuštění hříchů prostřednictvím rozhřešení. Kněz vyslovuje slova: „Bůh, Otec milosrdenství, který smířil svět se sebou smrtí a vzkříšením svého Syna a poslal Ducha svatého na odpuštění hříchů, ať vám na přímluvu církve udělí odpuštění a pokoj. A já tě zbavuji tvých hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“</li>



<li>děkovná modlitba a propuštění s kněžským požehnáním.</li>
</ul>



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Rozhřešení – co to je?

Interrupce nebo potrat je úmyslné ukončení těhotenství usmrcením nenarozeného dítěte. Takový přímý potrat, prováděný buď jako cíl, nebo jako prostředek, je v příkrém rozporu s morálním zákonem. Církev již od prvního století učí, že každý uměle vyvolaný potrat je morálním zlem. Toto učení se nezměnilo a zůstává nezměněno. Přímý potrat, ať už je zamýšlen jako cíl nebo jako prostředek, je v závažném rozporu s mravním zákonem:



„Nezabiješ plod potratem, ani neusmrtíš novorozené dítě.“ To je v rozporu s morálním kodexem. „Bůh, Pán života, svěřil lidem vznešený úkol chránit život, který má být vykonáván způsobem hodným člověka. Život je proto třeba chránit s největší péčí již od početí; potrat a vražda novorozeného dítěte jsou odporné zločiny.“



Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn od okamžiku početí. Lidské bytosti musí být od prvního okamžiku její existence přiznána práva osoby, mezi něž patří i nedotknutelné právo každé nevinné bytosti na život. Formální spolupráce na potratu je těžkým hříchem a církev tento zločin proti lidskému životu trestá kanonickým trestem exkomunikace.



„Kdo způsobí potrat, k němuž skutečně dojde, upadá do exkomunikace uložené předchozím rozsudkem [excommunicatio latae sententiae],“ a to již samotným spácháním deliktu a za podmínek stanovených zákonem. Církev nemá v úmyslu zužovat oblast milosrdenství, ale zdůrazňuje závažnost spáchaného zločinu a nenapravitelnou škodu způsobenou nevinnému usmrcenému člověku, jeho rodičům a celé společnosti.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Potrat – co to je?

Je to stůl Božího slova. Z ní totiž zaznívají slova života – Boží slovo. Je to místo, odkud čteme mešní čtení, společné modlitby věřících při liturgii a kněz odtud pronáší homilii/kázání.



Z ambony by se neměla číst oznámení a jiné přímluvy. Ambona obvykle stojí v blízkosti oltáře. Při čtení nasloucháme Božímu slovu, mluví k nám sám Bůh.



V minulosti byla ambona nebo ambon vyvýšená řečnická plošina, často s ozdobnou čelní stěnou a řečnickým pultem. Historicky se z ambony vyvinula kazatelna.



Zdroj: Farnost Oslany

Ambona – co to je?

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie