Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Archa úmluvy je posvátná schránka, v níž byly uloženy desky Desatera. Tato archa byla umístěna ve svatyni, kde přebýval Bůh a přicházel do ní.



Tímto způsobem byl mezi Bohem a jeho lidem navázán zvláštní vztah, který se projevoval zjevením a vzájemným závazkem. Tento vztah byl symbolizován nejen zákonem a přikázáními, ale také zvláštními liturgickými prvky, jako byla obřízka, pomazání králů a kněží, oběti a zejména velikonoční svátky (Pascha). Tyto prvky smlouvy byly stejně jako Desatero integrovány do života lidu a symbolizovaly jeho závazek a vztah k Bohu.



Ježíš Kristus ve svém životě a učení zdůrazňoval kontinuitu s těmito liturgickými a smluvními prvky Starého zákona. Ve svém učení o Zákoně řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). Kristus potvrdil platnost Zákona a prorockých Písem, které vedou k naplnění Božích záměrů. Ježíš Kristus tak naplňuje Hospodinem přikázanou smlouvu, v níž je uzavřena smlouva mezi Bohem a jeho lidem.



Zdroj: Katechismus / stboniface-lunenburg.org

Archa úmluvy – co to je?

Apoštolát jako součást křesťanského života zahrnuje různé projevy a činnosti, jejichž cílem je šířit Kristovu vládu a přinášet lidem dobro.



V katolickém pojetí se apoštolát neomezuje pouze na kněze a řeholníky, ale je povoláním každého křesťana. Církev je apoštolská, protože je poslána do celého světa, aby přinášela evangelium a Boží království všem lidem. Toto poslání je hluboce spojeno s Kristem, který je jeho původcem a srdcem. Bez živého spojení s Kristem, které čerpáme zejména z eucharistie, je apoštolát neplodný a nemá smysl.



Apoštolát vykonává církev v různých formách podle různých povolání a potřeb doby. Nezáleží na tom, zda se jedná o kněze, řeholníky nebo laiky &#8211; důležité je jejich úzké spojení s Kristem, které je základním předpokladem účinnosti jejich apoštolské činnosti. Ve společenství církve jsou všichni členové pověřeni posláním apoštolátu, aby společně s Kristem pokračovali v jeho díle. Tímto způsobem je církev neustále naplňována Kristovým posláním a pokračuje v uskutečňování jeho díla spásy na zemi.



Apoštolát v církvi je nedílným znakem její jednoty, svatosti, katolicity a apoštolskosti. Její jednota je založena na jediném Pánu a jediné víře, kterou vyznává, její svatost vychází z přítomnosti Krista a jeho Ducha, její katolicita je projevem univerzality a její apoštolskost je zajištěna trvalým spojením s apoštoly, zejména s Petrem, díky němuž je chráněna v pravdě a vedena k plnosti Božího království.



Církev tak jako „Beránkova nevěsta“ v duchu apoštolátu neúnavně pokračuje ve své pouti a směřuje k eschatologickému završení, kdy budou všichni vykoupení shromážděni před Boží tváří jako jediný Boží lid a Boží království se definitivně zjeví ve své slávě.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Apoštolát – co to je?

Apoštol je obecný termín používaný v křesťanské teologii pro ty, kteří jsou posláni vydávat svědectví o Ježíši Kristu. Tento pojem zahrnuje nejen dvanáct Ježíšových společníků, ale také všechny ty, kteří jsou v církvi posláni, aby nesli evangelium světu. Termín apoštol lze chápat jako člověka, který je povolán a vyslán stejně jako Ježíš vyslal své učedníky. Tito vyvolení svědkové jsou základem církve a jejich úkolem je hlásat Ježíšovo vzkříšení. Apoštolské poslání je tedy trvalé a zajišťuje kontinuitu Božího poslání od Ježíše přes apoštoly až po současnost prostřednictvím biskupů.



V lidském životě existuje napětí mezi duchem a tělem, které je důsledkem dědictví hříchu. Tento zápas je součástí duchovního života každého člověka a projevuje se v morálních rozhodnutích a chování. Apoštol Pavel připomíná, že jednání člověka je ovlivněno buď poslušností Božímu Duchu, nebo odporem vůči němu. Život v Duchu svatém znamená žít podle Božích příkazů a usilovat o křesťanské ctnosti.



Katechismus katolické církve poukazuje na důležitost přizpůsobení katecheze různým kulturám a životním situacím, aby evangelium mohlo být přijato a pochopeno v každém prostředí. Každý křesťan má povinnost podílet se na evangelizaci, která zahrnuje svědectví životem i slovem. Tento apoštolský úkol je nedílnou součástí křesťanského povolání bez ohledu na konkrétní povolání nebo situaci jednotlivce.



V současné době dochází v církvi k různým formám rozkolů a rozdělení, které ohrožují její jednotu. I když se mohou vyskytovat rozdíly v teologických názorech nebo praktických otázkách, církev stále vyznává jednotu ve víře a lásce ke Kristu. Jednota je hodnota, kterou je třeba chránit a obnovovat, aby bylo možné naplnit Kristův příkaz milovat bližního jako sebe sama.



Boží láska a milost jsou základem křesťanského života a spásy. Kristus svým křížem vykoupil lidstvo z hříchu a přinesl svobodu a smíření s Bohem. Věřící v Krista jsou povoláni žít životem lásky a služby bližním, aby svědčili o Kristově milosrdenství a spáse.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Apoštol – kdo je to?

Apostáze nebo odpadlictví je úplné odmítnutí křesťanské víry.



Nevíra je zanedbávání zjevené pravdy nebo dobrovolné odmítnutí souhlasit s ní. Hereze je tvrdošíjné popírání nějaké pravdy, které je třeba věřit podle božské a katolické víry, po přijetí křtu nebo tvrdošíjné pochybování o ní.



Apostáze je pak odmítnutí křesťanské víry, zatímco schizma je odmítnutí podřídit se římskému papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve, kteří jsou mu podřízeni.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Apostáze – co to je?

Anděl je duchovní, nesmrtelná bytost s inteligencí a svobodnou vůlí. Tyto bytosti neustále oslavují Boha a slouží mu jako poslové jeho vykupitelského plánu. Význam slova „anděl“ je „posel“. V Bibli jsou andělé často popisováni jako nositelé poselství od Boha lidem.



Svatý Augustin o nich říká: „Anděl“ … je název služby, nikoliv povahy. Ptáš-li se na jméno této přirozenosti, je to duch; ptáš-li se na jméno služby, je to anděl: podle toho, čím je, je to duch; podle toho, co dělá, je to anděl.“



Andělé jsou celou svou bytostí Božími služebníky a posly. Neustále hledí na tvář Otce, který je v nebi, naslouchají jeho slovům a plní jeho příkazy.



Andělé jsou přítomni od stvoření a po celou dobu dějin spásy. Vždy zvěstovali spásu a sloužili Božímu plánu při jeho uskutečňování: uzavírali pozemský ráj, chránili Lota, zachránili Hagar a její dítě, zastavili Abrahamovu ruku, svou službou zprostředkovávali Zákon, vedli Boží lid, oznamovali narození a povolání, pomáhali prorokům. Nakonec anděl Gabriel zvěstoval narození Předchůdce a poté narození samotného Ježíše.



Anděl Gabriel je důležitou postavou v dějinách spásy. Oznámil Panně Marii, že porodí Božího Syna. Ve víře přijímá poselství a příslib, věří, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37), a dává svůj souhlas: „Hle, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Anděl Gabriel také Josefovi oznamuje, že dítě, které Maria nosí pod srdcem, je z Ducha svatého.



Andělé jsou tedy nedílnou součástí Božího plánu spásy. Svou službou a poselstvími neustále přispívají k uskutečňování Boží vůle, chrání a vedou lidi na cestě spásy.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Anděl – kdo je to?

Anafora, známá také jako eucharistická modlitba, je děkovná a posvěcující modlitba, která je smyslem a vyvrcholením slavení mše svaté.



Během této modlitby církev skrze Krista v Duchu svatém děkuje Otci za všechna jeho díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.



Preface, která je úvodní částí anafory, je okamžikem, kdy se celé společenství připojuje k nepřetržité chvále, kterou nebeská církev, andělé a všichni svatí zpívají trojjedinému Bohu. V této části liturgie věřící spolu s duchovními vůdci projevují svou vděčnost a úctu za všechna Boží díla a prohlubují tak svou jednotu s Kristem a církví.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Anafora – co to je?

„Amen“ je hebrejské slovo, které znamená ‚ať se tak stane‘ nebo ‚ať je to pravda‘. Používá se k vyjádření souhlasu a potvrzení pravdivosti toho, co bylo řečeno. Modlitby Nového zákona, liturgie církve a vyznání víry často končí slovem „Amen“, kterým věřící vyjadřují svůj souhlas s prosbami a chválami. Sám Ježíš Kristus předesílal své výroky slovem „Amen“, čímž zdůrazňoval jejich věrohodnost a autoritu.



V knize Zjevení je Ježíš nazván „Amen“ (Zj 3,14), což znamená, že je definitivním „Amen“ Otcovy lásky k nám. Všechna Boží zaslíbení se naplňují v něm, a proto naše „Amen“ k Boží slávě je skrze něj (2 Kor 1,20).



V křesťanské tradici se „Amen“ nachází na konci modliteb jako potvrzení víry a důvěry v Boží slova, zaslíbení a příkazy. Slovem „amen“ končí také vyznání víry/kréda, které symbolizuje souhlas a potvrzení víry v to, co bylo vyznáváno. Tento závěrečný souhlas opakuje a potvrzuje první slovo vyznání víry &#8211; „věřím“.



Slovo „amen“ v hebrejštině pochází ze stejného kořene jako slovo „věřím“, které vyjadřuje stálost, věrnost a pravdivost. Slovo „amen“ tedy může znamenat Boží věrnost vůči nám a naši důvěru v něj.



V liturgickém kontextu se „amen“ používá také při eucharistii, kde věřící svým „amen“ vyjadřují souhlas s přijetím Kristova těla a krve a potvrzují svou jednotu s Kristem a církví.



Každodenní křesťanský život by tedy měl být neustálým „amen“ &#8211; živým souhlasem s vírou vyznávanou ve křtu a potvrzovanou v každodenní modlitbě a činnosti. „Amen“ tedy není jen slovo, ale také vyjádření životního postoje věrnosti a důvěry v Boha.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Amen – co to je?

Oltář je ústředním bodem kostela, kde se během mše svaté připomíná Kristova oběť na kříži.



U Izraelitů sloužil oltář jako místo oběti Bohu. V křesťanské tradici představuje oltář dva aspekty eucharistie:



<ul>
<li>Obětní oltář, kde se Kristus obětuje za naše hříchy,</li>



<li>stůl Páně, kde se nám Kristus dává jako nebeský pokrm.</li>
</ul>



Oltář je často dřevěný nebo kamenný stůl posvěcený k posvátnému užívání a umístěný uprostřed svatyně. Na něm se přináší oběť mše svaté, kdy se chléb a víno proměňují v tělo a krev Kristovu. Uvnitř oltáře se často nachází relikvie světce.



Při slavení eucharistie je oltář středem shromáždění církve a symbolizuje Krista přítomného mezi věřícími jako oběť a nebeský pokrm. Svatý Ambrož se ptá: „Co je Kristův oltář, když ne obraz Kristova těla?“. Oltář také symbolizuje Pánův kříž, z něhož vycházejí svátosti velikonočního tajemství. V některých východních liturgiích je oltář také symbolem Kristova hrobu, který připomíná jeho smrt a vzkříšení.



Předávání darů na oltáři, často doprovázené procesím, je úkonem, který Kristus vykonal při Poslední večeři, když „vzal chléb a kalich“. Tímto úkonem se dary Stvořitele svěřují do rukou Krista, který je ve své oběti přivádí k dokonalosti. Svatí učitelé, jako například svatý Řehoř Naziánský, zdůrazňují potřebu osobního očištění a obrácení před přinesením oběti na oltář. Oltář je tedy místem, kde se setkávají víra, oběť a přijetí Božích milostí.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Oltář – co to je?

Almužna je dobrovolné darování peněz nebo hmotných statků člověku v nouzi a může být aktem pokání nebo křesťanské lásky. Spolu s modlitbou a postem se tradičně doporučuje podporovat stav vnitřního pokání.



V liturgickém roce jsou pro praxi almužny zvláště významná kající období a dny, jako je postní doba a každý pátek na památku smrti Páně.



Tato období jsou vhodná pro duchovní cvičení, kající liturgické pobožnosti, kající poutě a dobrovolná odříkání, která zahrnují půst a almužnu, jakož i bratrské sdílení prostřednictvím skutků charity a misie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Almužna – co to je?

Cizoložství znamená manželskou nevěru. Když se dva partneři, z nichž alespoň jeden je ženatý nebo vdaná, dopouštějí pohlavního styku, a to i na okamžik, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i z pouhé žádostivosti. Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství absolutně zakazují. Proroci poukazují na jeho závažnost a vidí v něm obraz hříchu modloslužby.



Cizoložství je určitou nespravedlností. Kdo se jí dopustí, nedodržuje své závazky, porušuje smluvní znamení manželského svazku, porušuje právo manžela a ohrožuje instituci manželství. Ohrožuje dobro lidského plození a dobro dětí, které potřebují trvalý svazek rodičů.



Cizoložství, rozvod, polygamie a volný svazek (volná láska) jsou závažnými prohřešky proti důstojnosti manželství.



Každý přímo chtěný čin je přičitatelný tomu, kdo jej vykonal. Čin může být nepřímo chtěný, pokud je způsoben v důsledku nedbalosti osoby o tom, co by měla vědět nebo dělat &#8211; například nehoda způsobená neznalostí dopravních předpisů.



Je nesprávné posuzovat mravnost lidských činů pouze podle úmyslu nebo okolností. Některé činy, jako je proklínání, křivá přísaha, vražda a cizoložství, jsou vždy závažně protiprávní vzhledem ke svému cíli. Není přípustné páchat zlo, aby vzniklo dobro.



Smrtelný hřích útočí na životně důležitý princip v nás, kterým je láska. Je zapotřebí nové iniciativy Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti pokání. Pokud je vůle zaměřena na něco, co je samo o sobě v rozporu s láskou, jedná se o smrtelný hřích, ať už jde o rouhání, křivou přísahu, vraždu nebo cizoložství. Někdy je však vůle zaměřena k něčemu, co obsahuje určitou neuspořádanost, ale není v rozporu s láskou k Bohu a bližnímu, jako jsou plané řeči, zbytečný smích a podobně. To jsou všední hříchy.



Zdroj: katechismus / thesacredheart.com

Cizoložství – co to je?

Adorace (poklona) je hlavním úkonem ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznávat ho jako Boha, Stvořitele a Spasitele, jako Pána a vládce nad vším, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku: „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš a cituje Pátou knihu Mojžíšovu.



Uctívat Boha znamená s úctou a naprostou podřízeností uznat „nicotu stvoření“, které existuje jen díky Bohu. Klanět se Bohu znamená: podobně jako Maria v Magnificat ho chválit, oslavovat a pokořovat se a s vděčností vyznávat, že učinil velké věci a že jeho jméno je svaté. Klanění jedinému Bohu osvobozuje člověka od uzavření se do sebe, od otroctví hříchu a modlářství světa.



Klanění je vnějším vyjádřením úcty k nějaké věci nebo osobě. V katolické víře je adorace vyhrazena pouze Bohu a Ježíši přítomnému v konsekrované eucharistii.



Sakrální umění je pravdivé a krásné, když připomíná a oslavuje transcendentní tajemství Boha ve víře a adoraci. Pravé sakrální umění přivádí člověka k adoraci, k modlitbě a k lásce k Bohu, Stvořiteli a Spasiteli. Adorace tak vyjadřuje základní dynamiku křesťanské modlitby jako setkání Boha s člověkem.



Od vtělení až po nanebevstoupení je život Vtěleného Slova obklopen adorací a službou andělů, kteří nepřestávají oslavovat Krista a hlásat radostnou zvěst o jeho vtělení a zmrtvýchvstání. Andělé Ježíše poslouchají a budou ho poslouchat i při jeho návratu a soudu.



Zdroj: katechismus / bostocatholic.org

Adorace – co to je?

Kromě jiných doktrín akceptoval Kalvín katolickou a biblickou víru ve věčné panenství Panny Marie.



Jan Kalvín měl na dějiny pozdějšího protestantismu pravděpodobně ještě větší vliv než jeho zakladatel Martin Luther. Zachoval mnoho tradičních názorů, ať už doslovných, nebo katolických ve své podstatě. Následující citáty byly převzaty (kromě posledních dvou) z jeho díla Instituce učení křesťanského náboženství.



<ol>
<li>Kalvín věřil, že církev má moc exkomunikovat: „Církev zavazuje toho, koho exkomunikuje, ne tím, že ho uvrhne do věčného zoufalství, ale tím, že odsoudí jeho život a jednání. Církev exkomunikovaného napomíná, že pokud nebude činit pokání, bude odsouzen.“ V tomto případě se církev snaží o to, aby byl exkomunikovaný odsouzen. (IV, 11: 2)</li>



<li>Kalvín věřil, že mimo církev není spásy: „Mimo církev nelze očekávat žádné odpuštění hříchů, žádnou spásu…“ (Institutes, IV, 1: 4).</li>



<li>Kalvín věřil, že svaté přijímání jednou týdně je minimum: „Svátost by mohla být slavena nejvznešenějším způsobem, kdyby se v církvi podávala velmi často &#8211; alespoň jednou týdně.“ (IV, 1). (IV, 17:43)</li>



<li>Kalvín věřil v primát svatého Petra jako vůdce apoštolů: „Není senátu bez konzula, není soudní stolice bez předsedy nebo kancléře, není školy bez děkana, není společnosti bez mistra. Nebylo by tedy absurdní připustit, že apoštolové Petrovi právě takové prvenství přiznali.“ (IV, 6,8)</li>



<li>Kalvín uznal nadřazenost římské církve v raných křesťanských dějinách: „Nechci popírat, že první křesťané shodně prokazují římské církvi velkou úctu a mluví o ní s úctou… a pevněji se drží učení, které bylo kdysi vydáno…“ (IV, 6,16).</li>



<li>Kalvín věřil ve věčné trvání církve: „Stále věřím, že v církvi pravda nikdy nezanikne…“ (IV, 9,13).</li>



<li>Kalvín nenáviděl denominace a sektářství: „Proto se církev nazývá katolická nebo všeobecná (Augustin, 48), protože dva nebo tři nemohou vzniknout, aniž by se Kristus rozdělil. A to je nemožné. Všichni Boží vyvolení jsou v Kristu tak sjednoceni, že jsou závislí na jedné hlavě…“ (IV, 1: 2).</li>



<li>Kalvín se domníval, že svátosti vyvolávají skutečné, blahodárné účinky: „Tím, že jsou jimi poznamenány, udržují, živí, potvrzují a posilují naši víru.“ (IV, 14,7). „Svatým přijímáním těla a krve do nás Kristus přenáší svůj život a proniká do našich kostí a morku…“ (IV, 17, 10).</li>



<li>Kalvín učil, že existuje něco jako svaté, posvátné místo: „Bůh … sestupuje, aby se nám přiblížil. Nemění své místo a nepůsobí na nás pozemskými prostředky, ale spíše nás pozvedá ke své nebeské slávě…“ (IV, 1,5).</li>



<li>Kalvín věřil, že člověk může být prostředníkem či zprostředkovatelem spásy: „Svatý Pavel si na několika místech připisuje titul Božího spolupracovníka (1 Kor 3,9)“ (IV, 1: 6).</li>



<li>Zdá se, že Kalvín přijal pojem křestního znovuzrození: „…odpuštění, kterého se nám při prvním znovuzrození dostává pouze křtem. Naše hříchy byly vyběleny Kristovou krví“. (IV, 15: 4)</li>



<li>Kalvín schvaloval umrtvování těla jako duchovně prospěšné: „Tak jako se dříve obvinění měli ve zvyku pokořovat, nosit hrubé a drsné oděvy, truchlit a postit se, tak nepochybně tyto úkony patří stejně i do naší doby, kdykoli to stav našich věcí vyžaduje.“ (IV, 4). (IV, 12,17)</li>



<li>Kalvín věřil, že mezi svatou eucharistií a spásou existuje hluboká příčinná souvislost: „Samo tělo, v němž žije, nám dává život, abychom měli podíl na nesmrtelnosti. Tímto pokrmem jsou věřící vzkříšeni k věčnému životu“. (IV, 17, 8); … pokrm věčného života.“ (IV, 17, 19); … eucharistie zajišťuje nesmrtelnost našich těl. (IV, 17, 32)</li>



<li>Kalvín věřil, že antikoncepce je velkým hříchem: „Je hrozné promarnit život bez pohlavního styku mezi mužem a ženou. Úmyslné vyhýbání se čistému a úplnému pohlavnímu styku je dvojnásob hrozné. Takovým činem muž zmaří naděje své rodiny a zabije dceru nebo syna, kterého mohl očekávat. Tato hříšnost je velmi závažná a Duchem svatým odsouzená.</li>



<li>Kalvín přijal katolickou a biblickou víru o Mariině věčném panenství: „[Mt 1,25:] Závěr, který Helvidius (autor díla napsaného před rokem 383 proti víře v Mariino věčné panenství) vyvodil z verše Mt 1,25, byl, že Maria zůstala pannou až do svého prvního porodu a že pak měla se svým mužem další děti. Podle Kalvína však z těchto slov nelze vyvodit žádný správný a dobře zdůvodněný závěr. Co se stalo po narození Krista? Je nazýván „prvorozeným“, ale toto označení slouží pouze k tomu, aby nás informovalo, že se narodil z panny. O tom, co se stalo potom, nás Helvidius již neinformuje.</li>
</ol>

Kalvín a jeho 15 překvapivých názorů na katolickou církev

Chvála a díky ti, Pane, že ses nad námi smiloval a navštívil nás v naší bídě. Chvála a díky tobě, Ježíši Kriste, věčný Synu Boží, náš Vykupiteli a Spasiteli, že jsi přišel na svět jako dítě v betlémské noci a stal ses nám podobným v naší bídě a ve všem kromě hříchu. Chválím tě, děkuji ti a klaním se ti. Andělé ti zpívají chválu a hlásají nám požehnaný pokoj, který jsi přinesl z nebe na zem. Buď zdráv, milostivé dítě, vznešený Bože, Kníže pokoje, Světlo národů, vytoužený Spasiteli.



Přijď do našich srdcí, osviť temnoty naší mysli, řiď všechna hnutí našich srdcí, vládni a kraluj v nás, neboť ty jsi náš Pán a náš Král. Obdivuhodná je pokora nejvyššího Pána nebe a země a nezměrná vznešenost jednorozeného Syna nebeského Otce! 



Ježíši Kriste, padám na kolena před tvými jeslemi, a přestože zde vidím dítě, věřím, že jsi Bůh nekonečného majestátu. S pokorným a vroucím srdcem se ti klaním a děkuji ti, jak jen mohu, že ses tak hluboce ponížil pro mou spásu, když ses narodil ve stáji.



Děkuji ti za tvou chudobu a pokoru, za tvou nezměrnou lásku a s upřímnou láskou tě přijímám do svého srdce.



Přál bych si, abych ti mohl projevit alespoň část náklonnosti, s jakou si tě k srdci přivinula tvá panenská matka. Přál bych si, abych tě mohl milovat alespoň zlomkem lásky, kterou tě milovala ona. Přál bych si, abych tě mohl chválit s takovým jásotem, s jakým ti zpívali andělé. Přál bych si, abych tě mohl ctít s takovou pokorou, s jakou tě ctili nábožní pastýři. Amen.

Vánoční modlitba

Otec John A. Hardon, SJ vypráví o svém životním zázraku…



Jedním z nejsilnějších zážitků, které jsem kdy zažil, byl zážitek se zázračnou medailí! Ten mi zcela změnil život.



Na podzim roku 1948, rok po svém kněžském svěcení, jsem byl třetím rokem v noviciátu před složením věčných slibů. V říjnu téhož roku přišel jeden vincentinský kněz, aby nám mladým jezuitským kněžím přednášel. Povzbuzoval nás, abychom byli oprávněni zapisovat lidi do Bratrstva zázračné medaile Panny Marie. Mimo jiné řekl: „Otcové, Zázračná medaile opravdu funguje. Panna Maria skrze tuto Zázračnou medaili také koná zázraky.“ Všichni bratři, kteří se na ní podíleli, byli velmi spokojeni. To, co tento kněz říkal, na mě příliš velký dojem neudělalo. Nikdy jsem nebyl člověk, který by nosil medailku, a rozhodně jsem žádnou neměl. Ale říkal jsem si, že bych za ni nic nedal. Přihlásil jsem se tedy do bratrstva a dostal jsem čtyřstránkovou brožurku s originálním latinským textem o požehnání zázračných medailí a o zápisu lidí do bratrstva. Uplynuly dva týdny od chvíle, kdy jsem tu brožurku dostal, a já ji jen tak někde v kanceláři ztratil a zapomněl na ni.



V únoru následujícího roku jsem byl vyslán jako kaplan do nemocnice sv. Alexise v Clevelandu ve státě Ohio. Měl jsem tam pomáhat dva týdny. Každé ráno jsem dostával seznam všech pacientů, kteří byli ten den do nemocnice přijati. Bylo jich tolik, že nebylo v mých silách přijmout je hned, jak přišli. Mezi přijatými pacienty byl však i malý chlapec, kterému bylo asi devět let. Sáňkoval z kopce, ztratil kontrolu nad svými sáňkami a narazil do stromu. Rozbil si lebku a rentgenový snímek ukázal, že utrpěl vážné poškození mozku. Když jsem konečně vstoupil do jeho nemocničního pokoje, byl už desátý den v kómatu, nemluvil a nehýbal se. Jeho stav byl takový, že jedinou otázkou bylo, zda přežije. Nebylo vůbec jasné, zda se uzdraví, protože mu bylo diagnostikováno trvalé a nevratné poškození mozku.



Po chlapcově požehnání jsem trochu utěšil jeho rodiče a chystal se hned opustit nemocniční pokoj. Pak mi ale přišla na mysl myšlenka: „Ten vincentinský kněz říkal, že zázračná medaile funguje. Tak teď můžu vyzkoušet tu údajnou zázračnou moc!“ Osobně jsem žádnou vlastní zázračnou medaili neměl. A lidé v nemocnici také žádnou neměli. Ale šel jsem si pro svou a nakonec ji jedna ze sester našla.



Zjistil jsem, že medaili musím nejen požehnat, ale také ji musím nosit na řetízku nebo stužce buď na krku, nebo někde na těle. Sestřička našla nějakou modrou stuhu a na tu jsem medaili pověsil. Když jsem sledoval, co všechno s medailí a stuhou dělám, připadal jsem si hloupě.



Požehnal jsem medaili a zasvětil malého do bratrstva. Když jsem se modlil iniciační modlitbu, krátce před jejím koncem jsme všichni zůstali v šoku, když chlapec poprvé otevřel oči. Po dvou týdnech! Když uviděl svou matku, řekl: „Mami, já chci zmrzlinu.“ Tento zážitek změnil můj život.



Chlapec se nejen probudil, ale klidně si se svým otcem a matkou povídal. Po několika minutách ohromeného ticha jsme zavolali lékaře. Ten chlapce vyšetřil a řekl rodičům, že mu mohou dát něco k jídlu. Druhý den lékaři zahájili sérii testů. Rentgenové snímky ukázaly, že poškození mozku je zcela pryč. Následovaly další testy. Po třech dnech, kdy všechny testy ukázaly, že došlo k úplnému uzdravení, byl chlapec propuštěn z nemocnice.



Tato zkušenost mi změnila život natolik, že už to nebyl já. Moje víra v Boha, moje víra v jeho moc konat zázraky, byla neuvěřitelným způsobem posílena. Od té doby jsem samozřejmě pěstoval úctu k Panně Marii a síle její zázračné medaile. Zázraky, které koná, samozřejmě za předpokladu, že věříme, jsou mimořádné.

Zázračná medaile změnila můj život

Můj Bože, miluji Tě celým svým srdcem, a proto je mi velmi líto, že jsem Tě urazil svými hříchy. Opravdu se chci polepšit a chránit před hříchem. Otče, odpusť mi pro Kristovu krev. Amen.

Modlitba při zpovědi

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj: mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj.



Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám.



A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen.

Kategorie