Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Biřmování, jedna ze sedmi svátostí katolické církve a důležitá součást duchovního života křesťana. Je to svátost, která zdokonaluje křestní milost, pevněji nás zakotvuje v Božím synovství a hlouběji nás vtahuje do Krista. Posiluje naše spojení s církví, zvětšuje v nás dary Ducha svatého a připravuje nás na aktivní účast na apoštolském životě církve.



Biřmování vtiskne do duše nesmazatelné duchovní znamení, „charakter“, který ukazuje, že Ježíš Kristus označil křesťana pečetí svého Ducha. Proto se tato svátost uděluje pouze jednou za život, stejně jako křest. Tři svátosti &#8211; křest, biřmování a eucharistie &#8211; jsou základem křesťanského života a poskytují potřebné milosti pro život podle Ducha.



Obřad biřmování zahrnuje pomazání vonným olejem chrismatu, který symbolizuje dar Ducha svatého.



V latinské církvi je zvykem, že biřmování uděluje biskup, čímž se zdůrazňuje apoštolská jednota a poslání církve. Při biřmování se obnovují křestní sliby, což ukazuje na souvislost se křtem. Biřmovanci by měli mít při biřmování rodiče, kteří jim poskytují duchovní podporu, v ideálním případě stejnou jako při křtu, aby se zdůraznila jednota obou svátostí.



Příprava na biřmování zahrnuje katechezi, která prohlubuje osobní vztah s Kristem a vědomí příslušnosti k církvi. Je důležité, aby biřmovanci chápali svou odpovědnost jako členové církve a byli připraveni šířit a bránit svou víru.



Biřmování je svátost, která spolu se křtem a eucharistií doplňuje zasvěcení do křesťanského života. Je to okamžik, kdy je věřícímu udělena zvláštní moc Ducha svatého šířit a bránit víru. Tato svátost je důležitým krokem v životě křesťana, který ho připravuje na plnou účast na životě církve a jejím poslání ve světě.



Historicky tvořilo biřmování jednu slavnost se křtem. Jak vypráví svatý Cyprián, v prvních staletích se biřmování a křest považovaly za „dvojí svátost“. Postupně však kvůli nárůstu počtu křtů dětí a rozšiřování farností nebylo možné, aby byl biskup přítomen u všech křtů. Západní církev se rozhodla tyto svátosti oddělit, aby biskup mohl být přítomen u biřmování, zatímco ve východní církvi zůstaly tyto svátosti spojeny a biřmování uděluje kněz, který křtí.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Biřmování – co to je?

Apoštolská posloupnost je základním klíčem k pochopení struktury a autority křesťanské církve.



Tento koncept vychází z učení, že autorita a poslání apoštolů, kteří byli přímo vysvěceni Ježíšem Kristem, se předává nepřerušeně vzkládáním rukou při svěcení biskupů. Toto předávání je považováno za nezbytné pro zachování jednoty a kontinuity s apoštolskou vírou a praxí.



Podle učení katolické církve je apoštolská posloupnost neoddělitelná od společenství církve a jejího liturgického života. To znamená, že biskupové jsou nástupci apoštolů, kteří sami zároveň předávají svou autoritu a odpovědnost jiným, a tím je zajištěno trvalé spojení s apoštolským učením a posláním. To se obvykle vyjadřuje jako „successio apostolica“, což není jen historický pojem, ale také svátostný akt, protože se předává svátostí posvátného stavu. Katolická tradice také zdůrazňuje, že apoštolská posloupnost není pouze mechanickým předáváním, ale zajišťuje také duchovní kontinuitu s apoštolskou vírou, která podporuje jednotu a svátostnost církve jako mystického těla Kristova.



V kontextu víry a morálního učení církve se tedy apoštolská posloupnost stává základním pilířem, který zajišťuje zachování a kontinuální předávání autority a poslání Krista a apoštolů napříč generacemi. Tento řetězec posloupnosti není pouhým historickým faktem, ale má hluboký duchovní význam pro celou církev jako společenství věřících sjednocených ve víře a ve svátostech.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org / Wikipedia

Apoštolská posloupnost – co to je?

Antikoncepce &#8211; umělé zabránění početí &#8211; je v kontextu manželského života a sexuality morálně závažným problémem.



Podle učení katolické církve je antikoncepce považována za formu bránění početí, která je v rozporu s přirozenou otevřeností manželské lásky k plození. Tato otevřenost je považována za důležitou v kontextu manželství a souvisí s vnitřní pravdou manželské lásky. Používání umělé antikoncepce vede ke zničení této vnitřní pravdy a ke znehodnocení vzájemného darování se manželů.



Na druhé straně církev připomíná přirozené možnosti plánování rodiny &#8211; podporuje pravidelnou abstinenci manželů a metody regulace početí založené na sebepozorování a využívání plodných a neplodných dnů. Tyto metody jsou v souladu s objektivními kritérii morálky, protože respektují těla manželů, podporují jejich vzájemnou lásku a přispívají k výchově ke skutečné svobodě.



Celkově je antikoncepce vnímána jako zásah do přirozeného cyklu manželské lásky a sexuality, což má hluboké důsledky nejen pro praktickou úroveň plodnosti, ale také pro morální a duchovní aspekty manželského života. Její užívání je interpretováno jako odmítnutí plné a bezpodmínečné otevřenosti životu a může ovlivnit vnímání manželské lásky a jejího duchovního významu.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Antikoncepce – co to je?

Askeze je forma disciplinované duchovní praxe, která se zaměřuje na sebezapření a umrtvování s cílem posílit vůli a dosáhnout duchovní dokonalosti. Tento koncept je v různých náboženských tradicích a filozofiích prezentován jako prostředek k dosažení větší duchovní hloubky a kontroly nad vlastním jednáním.



Člověk je zodpovědný za své činy do té míry, do jaké jsou dobrovolné. Svoboda jednání je spojena se schopností svobodně se rozhodovat a s odpovědností za tato rozhodnutí. Tato svoboda s sebou nese povinnost a odpovědnost za důsledky jednání.



Askeze je také prostředkem k pokroku ve ctnosti. Výchova ke ctnosti a poznání dobra jsou představeny jako způsoby, jak posílit vůli člověka nad jeho jednáním. Asketické praktiky, jako je pokání, umrtvování a sebezápor, jsou chápány jako prostředky podporující větší sebeovládání a dosažení duchovní dokonalosti.



Pro mnohé je askeze nedílnou součástí cesty duchovního rozvoje a hledání vyšších hodnot. Přijmout křížovou cestu askeze znamená přijmout strádání a oběť jako součást duchovního růstu a oddanosti vyššímu cíli. Takto chápaná askeze není pouhým omezením nebo sebezapřením, ale spíše dynamickým procesem sebeobohacování a růstu ducha.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Askeze – co to je?

Archa úmluvy je posvátná schránka, v níž byly uloženy desky Desatera. Tato archa byla umístěna ve svatyni, kde přebýval Bůh a přicházel do ní.



Tímto způsobem byl mezi Bohem a jeho lidem navázán zvláštní vztah, který se projevoval zjevením a vzájemným závazkem. Tento vztah byl symbolizován nejen zákonem a přikázáními, ale také zvláštními liturgickými prvky, jako byla obřízka, pomazání králů a kněží, oběti a zejména velikonoční svátky (Pascha). Tyto prvky smlouvy byly stejně jako Desatero integrovány do života lidu a symbolizovaly jeho závazek a vztah k Bohu.



Ježíš Kristus ve svém životě a učení zdůrazňoval kontinuitu s těmito liturgickými a smluvními prvky Starého zákona. Ve svém učení o Zákoně řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). Kristus potvrdil platnost Zákona a prorockých Písem, které vedou k naplnění Božích záměrů. Ježíš Kristus tak naplňuje Hospodinem přikázanou smlouvu, v níž je uzavřena smlouva mezi Bohem a jeho lidem.



Zdroj: Katechismus / stboniface-lunenburg.org

Archa úmluvy – co to je?

Apoštolát jako součást křesťanského života zahrnuje různé projevy a činnosti, jejichž cílem je šířit Kristovu vládu a přinášet lidem dobro.



V katolickém pojetí se apoštolát neomezuje pouze na kněze a řeholníky, ale je povoláním každého křesťana. Církev je apoštolská, protože je poslána do celého světa, aby přinášela evangelium a Boží království všem lidem. Toto poslání je hluboce spojeno s Kristem, který je jeho původcem a srdcem. Bez živého spojení s Kristem, které čerpáme zejména z eucharistie, je apoštolát neplodný a nemá smysl.



Apoštolát vykonává církev v různých formách podle různých povolání a potřeb doby. Nezáleží na tom, zda se jedná o kněze, řeholníky nebo laiky &#8211; důležité je jejich úzké spojení s Kristem, které je základním předpokladem účinnosti jejich apoštolské činnosti. Ve společenství církve jsou všichni členové pověřeni posláním apoštolátu, aby společně s Kristem pokračovali v jeho díle. Tímto způsobem je církev neustále naplňována Kristovým posláním a pokračuje v uskutečňování jeho díla spásy na zemi.



Apoštolát v církvi je nedílným znakem její jednoty, svatosti, katolicity a apoštolskosti. Její jednota je založena na jediném Pánu a jediné víře, kterou vyznává, její svatost vychází z přítomnosti Krista a jeho Ducha, její katolicita je projevem univerzality a její apoštolskost je zajištěna trvalým spojením s apoštoly, zejména s Petrem, díky němuž je chráněna v pravdě a vedena k plnosti Božího království.



Církev tak jako „Beránkova nevěsta“ v duchu apoštolátu neúnavně pokračuje ve své pouti a směřuje k eschatologickému završení, kdy budou všichni vykoupení shromážděni před Boží tváří jako jediný Boží lid a Boží království se definitivně zjeví ve své slávě.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org

Apoštolát – co to je?

Apoštol je obecný termín používaný v křesťanské teologii pro ty, kteří jsou posláni vydávat svědectví o Ježíši Kristu. Tento pojem zahrnuje nejen dvanáct Ježíšových společníků, ale také všechny ty, kteří jsou v církvi posláni, aby nesli evangelium světu. Termín apoštol lze chápat jako člověka, který je povolán a vyslán stejně jako Ježíš vyslal své učedníky. Tito vyvolení svědkové jsou základem církve a jejich úkolem je hlásat Ježíšovo vzkříšení. Apoštolské poslání je tedy trvalé a zajišťuje kontinuitu Božího poslání od Ježíše přes apoštoly až po současnost prostřednictvím biskupů.



V lidském životě existuje napětí mezi duchem a tělem, které je důsledkem dědictví hříchu. Tento zápas je součástí duchovního života každého člověka a projevuje se v morálních rozhodnutích a chování. Apoštol Pavel připomíná, že jednání člověka je ovlivněno buď poslušností Božímu Duchu, nebo odporem vůči němu. Život v Duchu svatém znamená žít podle Božích příkazů a usilovat o křesťanské ctnosti.



Katechismus katolické církve poukazuje na důležitost přizpůsobení katecheze různým kulturám a životním situacím, aby evangelium mohlo být přijato a pochopeno v každém prostředí. Každý křesťan má povinnost podílet se na evangelizaci, která zahrnuje svědectví životem i slovem. Tento apoštolský úkol je nedílnou součástí křesťanského povolání bez ohledu na konkrétní povolání nebo situaci jednotlivce.



V současné době dochází v církvi k různým formám rozkolů a rozdělení, které ohrožují její jednotu. I když se mohou vyskytovat rozdíly v teologických názorech nebo praktických otázkách, církev stále vyznává jednotu ve víře a lásce ke Kristu. Jednota je hodnota, kterou je třeba chránit a obnovovat, aby bylo možné naplnit Kristův příkaz milovat bližního jako sebe sama.



Boží láska a milost jsou základem křesťanského života a spásy. Kristus svým křížem vykoupil lidstvo z hříchu a přinesl svobodu a smíření s Bohem. Věřící v Krista jsou povoláni žít životem lásky a služby bližním, aby svědčili o Kristově milosrdenství a spáse.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Apoštol – kdo je to?

Apostáze nebo odpadlictví je úplné odmítnutí křesťanské víry.



Nevíra je zanedbávání zjevené pravdy nebo dobrovolné odmítnutí souhlasit s ní. Hereze je tvrdošíjné popírání nějaké pravdy, které je třeba věřit podle božské a katolické víry, po přijetí křtu nebo tvrdošíjné pochybování o ní.



Apostáze je pak odmítnutí křesťanské víry, zatímco schizma je odmítnutí podřídit se římskému papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve, kteří jsou mu podřízeni.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Apostáze – co to je?

Anděl je duchovní, nesmrtelná bytost s inteligencí a svobodnou vůlí. Tyto bytosti neustále oslavují Boha a slouží mu jako poslové jeho vykupitelského plánu. Význam slova „anděl“ je „posel“. V Bibli jsou andělé často popisováni jako nositelé poselství od Boha lidem.



Svatý Augustin o nich říká: „Anděl“ … je název služby, nikoliv povahy. Ptáš-li se na jméno této přirozenosti, je to duch; ptáš-li se na jméno služby, je to anděl: podle toho, čím je, je to duch; podle toho, co dělá, je to anděl.“



Andělé jsou celou svou bytostí Božími služebníky a posly. Neustále hledí na tvář Otce, který je v nebi, naslouchají jeho slovům a plní jeho příkazy.



Andělé jsou přítomni od stvoření a po celou dobu dějin spásy. Vždy zvěstovali spásu a sloužili Božímu plánu při jeho uskutečňování: uzavírali pozemský ráj, chránili Lota, zachránili Hagar a její dítě, zastavili Abrahamovu ruku, svou službou zprostředkovávali Zákon, vedli Boží lid, oznamovali narození a povolání, pomáhali prorokům. Nakonec anděl Gabriel zvěstoval narození Předchůdce a poté narození samotného Ježíše.



Anděl Gabriel je důležitou postavou v dějinách spásy. Oznámil Panně Marii, že porodí Božího Syna. Ve víře přijímá poselství a příslib, věří, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37), a dává svůj souhlas: „Hle, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Anděl Gabriel také Josefovi oznamuje, že dítě, které Maria nosí pod srdcem, je z Ducha svatého.



Andělé jsou tedy nedílnou součástí Božího plánu spásy. Svou službou a poselstvími neustále přispívají k uskutečňování Boží vůle, chrání a vedou lidi na cestě spásy.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / stboniface-lunenburg.org

Anděl – kdo je to?

Anafora, známá také jako eucharistická modlitba, je děkovná a posvěcující modlitba, která je smyslem a vyvrcholením slavení mše svaté.



Během této modlitby církev skrze Krista v Duchu svatém děkuje Otci za všechna jeho díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.



Preface, která je úvodní částí anafory, je okamžikem, kdy se celé společenství připojuje k nepřetržité chvále, kterou nebeská církev, andělé a všichni svatí zpívají trojjedinému Bohu. V této části liturgie věřící spolu s duchovními vůdci projevují svou vděčnost a úctu za všechna Boží díla a prohlubují tak svou jednotu s Kristem a církví.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com

Anafora – co to je?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie