Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Eucharistie je dílem a darem celé Nejsvětější Trojice, zdůraznil otec Raniero Cantalamessa OFM. Spojuje nás s Kristem, osvobozuje nás od hříchů, dává nám pokoj a sbližuje nás s ostatními lidmi.



Jedna přítelkyně mi vyprávěla, že její otec často pomáhal své ženě v kuchyni a dělal ty nejméně příjemné práce. Například loupal vlašské ořechy, dával je do sáčků a pak je rozděloval přátelům a rodině. Otec mé přítelkyně nedávno zemřel. Několik měsíců po jeho smrti, když moje přítelkyně otevřela skříň s ořechy, protože chtěla upéct dort, našla ve skříni sáček a uvědomila si, že i když její otec zemřel, zanechal jí jídlo v podobě připravených ořechů.



V tu chvíli moje přítelkyně lépe pochopila tajemství Eucharistie. Ježíš věděl, že odejde do nebe, ale pro ty, kteří ho následovali, připravil jídlo na později. Nebyl to obyčejný pokrm, ale jeho tělo a krev.



Někomu na nás záleží. Máme Otce v nebi, který zná všechny naše potřeby a dělá vše pro to, aby je naplnil. Náš denní chléb není jen symbol nebo každodenní jídlo. Je to skutečný duchovní pokrm, skutečné tělo a krev našeho Spasitele, Bohočlověka. Eucharistie je pokrm, který přesahuje rámec rituálu. Jejím dějem a obsahem je sdílení samotné Nejsvětější Trojice.



Zde jsou některé z nejpozoruhodnějších účinků Eucharistie:



<ol>
<li>Jednota s Kristem</li>
</ol>



Přijímání Ježíše v Eucharistii nás doslova začleňuje do Krista. Svatý Cyril Alexandrijský nám nabízí metaforu v podobě roztaveného vosku, který se spojuje s jiným voskem. Cesta křesťana je cestou stávání se Kristem. Je to snaha žít v něm a jeho život v nás. Eucharistie nám to umožňuje.



<ol start="2">
<li>Vymazání všedního hříchu skrze přijímání</li>
</ol>



Svaté přijímání vymazává všední hřích. Eucharistie ničí hřích! Veniální hřích snižuje intenzitu naší lásky. Když přijímáme Eucharistii, spojujeme se se samotnou Láskou, která spaluje všechny zbytky všedního hříchu, očišťuje nás a činí nás znovu ochotnými konat dobro.



<ol start="3">
<li>Ochrana před smrtelným hříchem</li>
</ol>



Svaté přijímání samozřejmě nemůžeme přijímat, když jsme ve stavu smrtelného hříchu. Měli bychom ho však přijímat co nejčastěji, protože nás chrání právě před těžkým hříchem. Síla Eucharistie odnímá všední hřích v naší duši a pokrývá ji „ochrannou vrstvou“, která nás chrání před smrtelným hříchem.



<ol start="4">
<li>Osobní vztah s Ježíšem</li>
</ol>



Mnoho křesťanů poukazuje na důležitost osobního vztahu s Ježíšem. Mají pravdu. Autentický důvěrný vztah s Ježíšem je však možný především v Eucharistii. To říká i Benedikt XVI:



„Dnes musíme znovu objevit, že Ježíš Kristus není jen oblastí soukromého přesvědčení nebo abstraktní doktríny, ale je skutečnou osobou a jeho vstup do dějin je schopen obnovit život všech. Proto je Eucharistie zdrojem a vrcholem života a poslání církve; je třeba ji převést do spirituality &#8211; života podle Ducha („Sacramentum caritatis“).“



<ol start="5">
<li>Eucharistie dává život</li>
</ol>



Podle Katechismu katolické církve „účast na těle Zmrtvýchvstalého Krista, těle ‚oživeném Duchem svatým a oživujícím‘, uchovává, zvětšuje a obnovuje život milosti přijatý ve křtu“. (KKC 1392). Jinými slovy, přijímání svatého přijímání přispívá k růstu našeho života milosti.



<ol start="6">
<li>Jednota s Kristovým tělem</li>
</ol>



Blízkost s Kristem, s níž se setkáváme ve svatém přijímání, nás přivádí do užšího kontaktu s ostatními, kteří přijímají svaté přijímání. Lze říci, že Eucharistie je vztah, který nás spojuje s Ježíšem a s našimi bratry a sestrami v církvi.



<ol start="7">
<li>Citlivost vůči chudým</li>
</ol>



Slova svatého Jana Chryzostoma připomínají mnohým, kteří přistupují k eucharistickému stolu, že se nestarají o Krista v chudých lidech:



„Zakusili jste krev Páně, ale svého bratra neznáte (…). Jsi nehoden Eucharistie, když nepovažuješ za vhodné sdílet pokrm s někým, kdo, ač chudý a potřebný, je hoden Těla Páně (…). Bůh vás osvobodil od všech vašich hříchů a pozval vás sem, a vy jste neprokázali žádné milosrdenství.“



<ol start="8">
<li>Duchovní útěcha</li>
</ol>



Svaté přijímání je předzvěstí radosti v nebi, a proto dává radost z autentického spojení s Bohem. Cítíme-li se zdrceni těžkostmi života, přijímáním svatého přijímání, které je zdrojem naší radosti, prosíme Pána o útěchu v našem trápení a o pokoj.



<ol start="9">
<li>Duchovní pokoj</li>
</ol>



Během synody (2005) o Eucharistii hovořili biskupové mimo jiné o tom, jak přijímat svaté přijímání &#8211; Boží lid se proměnil na místech, která byla dějištěm válek, protože dala podnět k hledání pokoje:



Díky eucharistické slavnosti se národy v konfliktu mohly shromáždit kolem Božího slova, naslouchat prorockému hlásání, smířit se skrze odpuštění, přijmout milost obrácení, která umožňuje přijímání téhož chleba a téhož kalicha (Proposition 49).



<ol start="10">
<li>Eucharistie je středem našeho života</li>
</ol>



Když skutečně pochopíme bohatství Eucharistie, začneme se soustředit na svaté přijímání. Neexistuje důležitější událost v našem životě. Není nic důležitějšího než setkání s lékařem duší. Výše uvedené (a mnohé další) účinky svatého přijímání můžeme zažít již tuto neděli, dnes! Můžete se pokusit navštívit mši svatou každý den v blízkém kostele… Pamatujte však, že rozpoložení během svatého přijímání ovlivní míru otevřenosti vůči jeho ohromujícímu účinku. Přijímejte svaté přijímání s patřičnou úctou, soustředěně, a proste Boha, aby vám udělil všechny milosti obsažené v Eucharistii. Dobrý Otec vás vyslyší.

10 mimořádných skutečností o moci Eucharistie

<h4 class="wp-block-heading">Jubileum Fatimy 1917 &#8211; 2017</h4>



Proč slavit jubileum Fatimy? Proč bychom měli slavit další výročí? Co má pro nás dnes Fatima za význam, když její události se staly před 100 lety?



Mezi moderními zjeveními je Fatima bezpochyby zjevením nejvíce prorockým, to jsou slova kardinála Tarcisio Bertone. A odcitujeme i sv. Jana Pavla II., který řekl doslova, že: „pokud zvítězíme i v universálním rozměru, bude to díky Marii. Kristus zvítězí jejím prostřednictvím, protože chce, aby vítězství církve současného i budoucího světa byla spojována s Ní.“ S Marií!



A když 13.7.1917 v údolí Cova d´ Iria řekla při zjevení Panna Maria ve Fatimě třem malým pasáčkům, že její Neposkvrněné Srdce zvítězí, pak je právě toto důvodem, proč vnímat Fatimu i znamení doby &#8211; 100. výročí Fatimy.



A jestliže od sametové revoluce v naší zemi žije a působí Českomoravská Fatima &#8211; národní centrum ve spojení se Svatým stolcem a světovou Fatimou v Portugalsku, je to velký důvod i velká výzva, nejen pro hnutí samotné, ale pro celou církev i naši zem. Česká biskupská konference projednala a rozhodla, aby jubileum Fatimy v naší zemi bylo připraveno a také realizováno Fatimským centrem z Koclířova.



Hlavní průběh slavení 100. výročí Fatimy byl stanoven a schválen pro všechny diecéze Čech a Moravy a apoštolského exarchátu.



Z šesti hlavních dnů Fatimského jubilea od 13.5. do 13.10. jsme dostali ve světové Fatimě v Portugalsku výjimečný den 100. výročí zjevení 13. září 2017. Přímo z místa zjevení převzala Česká biskupská konference sochu Panny Marie Fatimské, aby přišla do našich katedrál, diecézí a na hlavní mariánská místa v naší zemi a na 1. mariánskou sobotu v říjnu na svátek Panny Marie Růžencové 7.10.2017 jsme vyslovili za sebe a naši zem svěření a zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.



Proto se ozývali jednotlivé farnosti, aby modlitbou i pastoračními aktivitami se mohli na toto zasvěcení připravit.

100 let od zjevení Panny Marie ve Fatimě

Tento problém obvykle vzniká při zpovědi před vyznáním hříchů. „Od mé poslední zpovědi, která byla před rokem, jsem se dopustil…“



„Zpověď je, obrazně řečeno, duchovní sprcha.“ Podívám se na kajícníka, co to s ním udělalo. Souhlasně přikývne.



„Dovedete si představit, že byste se sprchoval jednou za rok?“ Vytřeští oči a já se raději ani nesnažím přijít na to, co ho napadlo. Jakékoli přirovnání kulhá, ale v tomhle případě stačí, aby šokovalo.



Jak často se vlastně máme zpovídat? Odpověď na tuto otázku komplikují sami zpovědníci, kteří v této otázce nejsou jednotní. Zkušenosti ze zahraničí, kde se věřící katolíci zpovídají méně často než v Česku, inspirují některé naše kněze. Na opačné straně stojí zastánci pravidelného přístupu ke svátosti smíření. Pro ně jsou příkladem svatí, kteří se zpovídali každý týden.



Zde bych rád nabídl citát z římského rituálu Ordo paenitentiae. Je velmi užitečné přistupovat k této svátosti často a svědomitě i v případě všedních hříchů. Nejde totiž o pouhé opakování obřadu ani o jakési duševní cvičení, ale o stálé úsilí o zdokonalení křestní milosti (OP b. 7). Zmínka o všedních hříších je určena těm, kteří tvrdí, že stačí přistoupit ke svátosti smíření, máme-li těžké hříchy. A co znamená „často“? Lze ho chápat různě, ale vždy v protikladu k „občas“ nebo „zřídka“. Jak jej však vykládat ve vztahu k minimalistickému požadavku formulovanému v pěti přikázáních církve zpovídat se a přijímat svátost oltářní alespoň jednou ročně? V tom se musíme zaměřit na výraz „alespoň“. U zpovědi si to vysvětluji jako nutnost, která je nezbytná k tomu, aby duchovní život vůbec mohl doutnat.

Jak často se zpovídat

&#8222;Téměř týden po zpovědi jsem se držel velmi dobře. Bylo snadné se modlit, byl jsem šťastný, život měl smysl. Pak ale opět přišla má tradiční pokušení, chvíli jsem s tím bojoval, ale nezvládl jsem to a nakonec jsem podlehl&#8220;.



Možná vás velmi zajímá, jakému pokušení tento konkrétní člověk podlehl, ale to vůbec není podstatné. Všichni máme &#8222;své&#8220; oblasti, ve kterých pravidelně selháváme. Stejnou špínu, které se nemůžeme a nechceme zbavit. Kajícník však pokračuje dál:



&#8222;Velmi mě mrzelo, že jsem se opět namočil a musel jsem jít ke zpovědi a znovu se z tohoto hříchu vyzpovídat. Ach, jak to nenávidím, jak se za to nenávidím. A jak se stydím. Ale pak jsem to udělal znovu a pak už jsem to ani nepočítal. Začalo mi to být jedno. Cítil jsem se velmi špatně, vlastně tak špatně, že jsem se neodvážil modlit a přestal jsem chodit do kostela.&#8220;



&#8222;Proč ses přestal modlit?&#8220;



&#8222;Tehdy to nemělo smysl, po všech těch hříších. Tolik urážek Boha, že jsem neměl odvahu na modlitbu ani pomyslet, natož sloužit mši svatou.&#8220;



&#8222;Copak jsi po všech těch hříších ani necítil výčitky svědomí?&#8220;



&#8222;Vždyť ti vysvětluji, že to nemá smysl. Bůh musí být ze mě znechucený.&#8220;



&#8222;Jsi si jistý, že je Bůh znechucený tebou? Není to spíš tak, že jsi znechucený sám sebou?&#8220;



&#8222;Záleží na tom? Vždyť v takových chvílích na tom nezáleží.&#8220;



&#8222;Právě že na tom záleží. A jak jsi přišel ke svaté zpovědi?&#8220;



&#8222;Začínalo mi být tak těžko, že jsem to sám se sebou nemohl vydržet. Několik dní jsem se odhodlával, až jsem nakonec přišel.&#8220;



&#8222;Jak jsi přišel na to, že když se dopustíš těžkého hříchu, Bůh se na tebe zlobí?&#8220;



&#8222;Co já vím… Vždyť je to logické, za co by mě měl chválit?&#8220;



&#8222;Chválit určitě ne, ale jestli si myslíš, že se na tebe v takové chvíli zlobí, snížil jsi ho na úroveň nás lidí. Když urazíš člověka, bude se na tebe zlobit, ale Bůh není člověk. Hříchy nás odvádějí od Boha a přibližují nás k pokušiteli, takže právě tehdy, když hřešíme, nám Bůh věnuje zvláštní milosrdnou pozornost, abychom se mohli co nejdříve vrátit k Dobru.&#8220;



&#8222;Proč mám tedy nesnesitelný pocit, že mě Bůh zavrhl, že si nezasloužím jeho přízeň?&#8220; 



&#8222;To je pravděpodobně způsobeno výchovou, které se ti dostalo, ale také tvou duchovní formací. Navíc tento stav umocňuje i pokušení. Ďábel chytře využije pro své cíle tvé vlastnosti, sklony, záliby a zápory, vše, co o tobě ví, aby tě postavil do pozice, která je pro něj nejvýhodnější. Dokonce i nesnesitelný pocit, že vás Bůh odmítá, je jeho dílem.&#8220;



&#8222;Co mám tedy dělat, když znovu upadnu?&#8220;



&#8222;Vzbuď v sobě co nejdříve dokonalou lítost, a čím více hříchů máš, tím více pros Boha o milost obrácení.&#8220;



&#8222;A to pomůže?&#8220;



&#8222;Budeš žasnout, kolik zvláštních milostí ti Bůh připraví, zvláštních milostí šitých přímo na míru.&#8220;



&#8222;A jak víš, že to tak funguje?&#8220;



&#8222;Z vlastní zkušenosti.&#8220;

Příběh ze zpovědnice: Bůh se na mě zlobí

ActIv8 (čti ektivejt) bylo setkání české a slovenské mládeže, které se uskutečnilo 18. – 20.7. 2008 na Velehradě. Jeho smyslem a cílem byla společná oslava světového dne mladých, protože málokdo se vydá přímo na mezinárodní setkání do Sydney. Světovost, univerzalitu a pestrost církve nám pomohou vytvořit naši nejbližší východní sousedé – Slováci spolu s delegací z Polska a Maďarska.



Spojení s mezinárodními oslavami světových dní zajistí TV Noe telemostem na obrazovky přímo na Velehrad. Kromě benefičního koncertu na podporu Zakarpatské Ukrajiny se připravují české a slovenské katecheze, menší koncerty, křížové cesty, tematické semináře nebo sportovní vyžití. Celé setkání vyvrcholilo sobotní večerní vigilií, která byla zakončena slavnostní jitřní mší svatou.



Nad setkáním převzal záštitu evropský komisař pro vzdělání a kulturu Ján Figeľ, hejtman Zlínského kraje Libor Lukáš a předsedové Slovenské a České biskupské konference Mons. František Tondra a Mons Jan Graubner.



Setkání bylo koncipováno pro mladé lidi zhruba od 14 do 30 let.



Zajímavostí akce bylo, že organizátoři velehradského setkání mladých Activ8 museli navyvyšovat kapacity vlakových spojů, aby se podařilo tisíce účastníků na místo dopravit bez větších problémů. Ze Slovenska dokonce za dva týdny do Starého Města u Uherského Hradiště vyjel zvláštní vlak. Pořadatelé očekávali také poutníky na kolech a upozorňují, že nemusejí nalézt místo v plných vlacích zpět. Příjezd vlastním autem spíše nedoporučují, motoristé rozhodně nemohou čekat parkovací místo přímo na Velehradě, řekl nám Petr Blažek, člen přípravného týmu zajišťujícího dopravu.

ActIv8 – o co šlo?

<h3 class="wp-block-heading">Tradice, která má smysl</h3>



Stejně jako vloni i&nbsp;letos do všech domovů v&nbsp;Česku před Vánoci míří Betlémské světlo. To, že se jedná o&nbsp;novodobou vánoční tradici, ví dnes už každý. Světlo, které se každoročně zapálí v&nbsp;Betlémě a pak putuje do všech domácností napříč Evropou, se znovu dostává i&nbsp;k nám. Doma ho každoročně mají nejen mladí a staří, ale i&nbsp;celé rodiny s&nbsp;dětmi. Symbol Vánoc nemůže chybět u&nbsp;žádné štědrovečerní večeře, u&nbsp;tvoření atmosféry při rozdávání dárků, ani když s&nbsp;dětmi zapalujete svíčky ve skořápkách, které vyplouvají na svou cestu. Mít doma Betlémský plamínek a nenechat ho zhasnout po tak dlouhé cestě, znamená zapojit se do obrovského řetězu a být při tom! Být při tom, co spojuje před Vánoci statisíce lidí…



<h3 class="wp-block-heading"></h3>



Betlémské světlo se stalo novodobým symbolem Vánoc. Myšlenka šířit Betlémské světlo &#8211; plamínek zapálen v místě narození Ježíše Krista, vznikla v roce 1986 v Rakouskem Linci. Světlo každý rok putuje leteckou dopravou z Izraele do Lince, kde se odpaluje a rozosiala do dalších 25 zemí světa.



Do Česka se Betlémské světlo dostalo poprvé v prosinci 1989. Toto první světélko do bývalého Československa přinesli čeští exiloví skauti z Rakouska. Od tohoto roku ho do země a do domácností každý rok přinášejí čeští skauti.



Pro skauty je Betlémské světlo znakem míru, přátelství a klidu, proto tento symbol chtějí každý rok na Vánoce přinášet do domácnosti, aby si lidé v tomto konzumním světě uvědomili, jaký je pravý význam Vánoc.



Úžasnou symbolikou je alespoň několik dní udržovat toto světélko při&nbsp;domácím Betlémě&nbsp;a tímto plamínkem zapálit svíčku na štědrovečerním stole či zapálit oheň v rodinném krbu.

Betlémské světlo

V roce 2008 se uskutečnily&nbsp;Světové dny mládeže&nbsp;v Sydney v Austrálii. Během tohoto charismatického setkání papež Benedikt XVI. nazval mladých &#8222;proroky nové éry&#8222;. Hlavní myšlenka těchto světových dní byla: &#8222;Když na vás sestoupí Duch svatý, dostanete sílu a budete mi svědky&#8220; (Sk 1, 8).



Světové dny mládeže v Sydney bylo první novodobé a multimediální setkání, do kterého byly zapojeny sociální média, kanály YouTube i sociální síť Facebook.



Jen malé procento mládeže si mohlo dovolit vycestovat do vzdálené země, aby se zúčastnilo světových dní mládeže. Z tohoto důvodu vzniklo&nbsp;ActIv8:&nbsp;česko &#8211; slovenské setkání mládeže na Velehradě, které se konalo souběžně se setkáním v Sydney.



Na podporu pastorační činnosti v České republice i na podporu setkání mládeže na Velehradě a v Sydney vznikla sbírka s názvem &#8222;Mozaika 2008&#8222;. Tvořily ji prodejní kartičky v hodnotě 50 Kč, koupí jejichž společenství křesťanů finančně podporovalo křesťanské projekty.



Finanční dar však nebyl jediným způsobem jak přidat svůj &#8222;kamínek&#8220; do Mozaiky 2008. Velkou a potřebnou hodnotou byli i modlitby a oběti, které společenství obětavých křesťanů přinášelo za mládež. Mozaika byla symbolem jednoty křesťanů v celé církvi a zároveň jedinečnosti každého člověka.



Podporovat mladých lidí je třeba i v dnešní době. Stále více se ukazuje jako velmi potřebná a nenahraditelná zejména duchovní a morální podpora mládeže; ukázat jim cestu, která má životodárný smysl.



V tomto hlučném a výdobytky moderní doby přeplněném světě se musí mladí lidé naučit orientovat. Je důležité se za ně modlit, zejména za dar rozlišování, aby do svého nitra nepřijímali vše jako kompostér, ale jak přes jemné sítko přijímali jen to, co prospěje jejich křesťanskému životu a nesmrtelné duši.



Sociální sítě, YouTube, televize, knihy dávají množství podnětů, které mají moc ovlivnit budoucnost mladého člověka, stejně pozitivní i negativní. Eliminování negativních vlivů prostředí na minimum je možné dosáhnout například i čtením dobré náboženské literatury určené zejména mladým , sledováním videí, jejichž obsah je v souladu s křesťanskou morálkou stejně i poslechem hudby a sledováním filmů, jehož děj a myšlenka člověka formuje a inspiruje k lepšímu.



Tento svět nabízí mnoho možností, ale důležité je vybírat si jen ty dobré.

Mozaiky z drobných kamínků přitahují obdivné pohledy mnoha lidí

Biskup je správcem milosti nejvyššího kněžství, která se projevuje především v eucharistii, kterou sám obětuje a zajišťuje její obětování prostřednictvím svých spolukněží. Eucharistie je středem života partikulární církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou, prací, službou slova a slavením svátostí. Jejich posvěcení se uskutečňuje také příkladným životem podle slov apoštola Petra, aby spolu se svěřeným stádem dosáhli věčného života.



Biskup jako Kristův zástupce má pastorační poslání v konkrétní svěřené církvi, ale zároveň kolegiálně, spolu s ostatními biskupy, nese péči o všechny církve. Svěcená služba biskupa, stejně jako služba kněží, zpřítomňuje Krista jako hlavu církve mezi věřícími. Biskup přijímá v plnosti svátost svěcení, která ho začleňuje do biskupského kolegia a činí ho viditelnou hlavou konkrétní církve.



Biskup je řádným celebrantem svátosti biřmování, která vyjadřuje apoštolskou jednotu církve. Svěcení na biskupa zahrnuje plnou moc a odpovědnost za apoštolské poslání církve. Biskupové jsou legitimními nástupci apoštolů a spolu s římským papežem vedou církev. Jejich kolegiální jednota je službou bratrského společenství všech věřících, které odráží společenství božských osob.



Biskup má moc a službu smíření, je správcem kázně pokání a v případě potřeby může udělit rozhřešení i od nejtěžších hříchů. Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup, což naznačuje, že jáhen je při plnění úkolů své služby zvláště vázán na biskupa.



V eucharistii, kterou slaví biskup, se zpřítomňuje Kristus jako dobrý pastýř a hlava své církve. Biskup se stává zodpovědným za eucharistii, i když jí předsedá kněz, což zdůrazňuje jeho roli hlavního kněze diecéze. Spolu se svými spolupracovníky kněžími a jáhny vede církev a poskytuje duchovní péči věřícím.



Katolická církev odvozuje původ biskupského úřadu od apoštolů, kterým Duch svatý o Letnicích udělil charisma a úřad. V katolické církvi se tato charismata a úřad předávají prostřednictvím tzv. apoštolské posloupnosti &#8211; nepřetržité posloupnosti biskupů prostřednictvím vkládání rukou ve svátosti kněžství.



V závislosti na své jurisdikci a zařazení v hierarchii katolické církve může biskup přijímat tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve přibližně 5 600 biskupů.



Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie.



Zdroj: Katechismus / thesacredheart.com / bostoncatholic.org / Wikipedia

Biskup – kdo je to?

Modlím se tuto modlitbu, Pane, za sebe, své blízké, celou rodinu. Prosím Tě, drahý Pane, mé srdce touží po odpuštění. Očisti z mé duše všechnu špínu, neviň z toho mé blízké. 



Když se ohlížím za svým životem,… za všechno si můžu sám. Bože, všechno mi tolik vadí, že ubližuji lidem, kteří mě milují. Proto tě v této hodině prosím, Pane, ochraňuj celou mou rodinu. Jsem tu v této těžké chvíli sám, dej, ať se mým blízkým daří dobře.



Ukaž mi, Pane, pravou cestu života, kde vládne láska a laskavost. Ať můj život někam směřuje. Ať láska zahřeje mé srdce. Ať konám jen dobré skutky. Ať odčiním své chyby. Ať jsou mé myšlenky a činy čisté, prosím tě, Pane Ježíši Kriste.



Proto tě, Pane, prosím, dej mi své požehnání, a drž nade mnou své ruce, aby mě chránily. Můžeš vstoupit do mého srdce, Pane, a odčinit mé hříchy. Vím, že miluješ všechny lidi a svou láskou je chráníš. 



Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl mluvit, vyjádřit své modlitby a své bolesti. Vždyť Ty jsi láska, naděje, spása, Ty jsi Pán. Jsem rád, že mě slyšíš, že nejsem sám. Prosím, Pane, zbav mě všech hříchů z mých ramen, ať jsem čistý, jak nejčistší pramen. Amen.

Modlitba člověka vězněného hříchem

Děkuji ti, Pane, za svou ženu, za naše první setkání, za požehnání manželství, za intimní a důvěrné chvíle, které spolu můžeme sdílet, za všechnu naši lásku.



Děkuji Ti za její tělo, za její duši, za to, že si rozumíme.



Děkuji Ti za zázrak, který nám dovoluješ prožívat, za život, který byl stvořen, za růst a první výkřik našich dětí.



Děkuji Ti za naše křehké štěstí, za to, co je, i za to, co by nemuselo být.



Pane, dej, abychom se milovali bez pokrytectví, abychom se spolu s Tebou skláněli k dobru, abychom hledali dobro druhého více než osobní prospěch.



Pane, dej, ať je naše láska pokorná a laskavá, ať je trpělivá, když není všechno tak, jak bychom si přáli, ať je ohleduplná v nemoci, v obavách, ve skleslé náladě.



Pane, dej, ať jsme k sobě laskaví a milosrdní, ať jsme k sobě velkorysí a shovívaví, ať umíme odpouštět i ty největší chyby a hříchy, ať umíme vždy znovu začít, čekat a doufat.



Pomoz nám, Bože. Zůstaň s námi. Buď v každém z nás. Amen.

Modlitba za mou manželku

Národní konference o eucharistii probíhal v Brně na biskupském gymnáziu ve dnech 15. &#8211; 17. října 2015. Padlo rozhodnutí, že každá diecéze může vyslat na tuto konferenci dvacet účastníků.



Jedná se o jednu z největších církevních událostí novodobých dějin Česka. Již od ledna se v mnohých farnostech obnovuje úcta k Tělu a Krvi Pána Ježíše Krista. Kongresy o Eucharistii podporovali papežové již od 19. století, a to z důvodů prohloubení základního projevu úcty k Eucharistii mimo mši svatou.&nbsp;



Cílem kongresu je, aby si jednotliví věřící více zamilovali Eucharistii, znovu a hlouběji ji prožívali jako Boží dar. Pán Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). A toho, kdo si život věčný zachová, Pán vzkřísí v poslední den. Eucharistie je základním pokrmem, který pro život věčný nezbytně potřebujeme.



Vrcholným dnem NEK ve farnostech byla slavnost Těla a Krve Páně s následnou nedělí 7. června 2015, kdy budou věřící prožívat &#8222;Den eucharistie&#8220; ve své farnosti.

Národní eucharistický kongres 2015

Alžběta Canoro Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Thomase Canoriho a jeho manželky, rozené Primolové. Byla vychována v augustiniánském klášteře v Cascii, kde však strávila pouze dva roky, a proto byly její znalosti pouze částečné. Ve dvanácti letech pak Alžběta složila slib čistoty a zatoužila stát se jeptiškou. Její zbožnost a skromnost umocňovaly její fyzickou krásu.



Když se vrátila domů, byla zasvěcena do světského světa. „Propadla jsem lidským marnostem, ale moje duše zůstala hříchem nedotčena,“ napsala si do svých zápisků. Její rodiče, jejichž jmění se ztenčilo v důsledku četných neštěstí, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta zapomněla na slib, který dala v dětství, a provdala se za mladého právníka Christophera Mora. Manželství však nebylo šťastné. Christopher, který poznal, že Alžběta je čistých mravů a dětsky prostá, ji zpočátku zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidala žárlivost, takže nestrpěl ani její styk s rodiči. Vodil ji do divadla a na koncerty, navštěvovali různé zábavy. Alžběta ho doprovázela, protože si to přál. Oblékali se vkusně a, jak později uvedla, „s jistou marnivostí“. Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Sám její manžel později dosvědčil, že mu nikdy nezavdala sebemenší příčinu k žárlivosti.



Christopher se však náhle změnil; doma se nudil a nadával si, že musí v určitých hodinách opouštět domov. Alžběta se všemožně snažila získat jeho dřívější náklonnost, ale marně. Měla pocit, že Christopher už k ní vůbec nepatří; padl do osidel jisté ženy. Zanedbával také své povolání a zadlužoval se. Neopatrné slovo, neopatrná poznámka prozrazovaly Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že byla zrazena, a pokořila se ve svém nejhlubším a nejušlechtilejším citu. Zdálo se, že její srdce pukne bolestí. Nevyčítala svému manželovi, ale něžně ho prosila, aby jí řekl pravdu, odpustil Bohu a napravil své jednání. Snad byl dojat, snad slíbil, ale nevytrval; nedokázal se vysvobodit z osidel své milenky. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho lákadel a nosila šaty tmavé barvy.



Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky přivedlo Christophera do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a přestěhovat se k rodině jeho tchyně. Tchán, Christopherův otec, byl bohatý lékař. Pro Alžbětu bylo nutné jisté sebezapření, žít takříkajíc pod dohledem početné rodiny. Švagrové se k ní chovaly jako k vetřelci, nepromluvily s ní vlídné slovo, nadávaly jí při každém soustu a vyčítaly jí manželovy chyby. Všechny zkoušky jí však pomáhaly odpoutat se od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchu, ale milosrdný Bůh jí dával sílu trpělivě nést svůj kříž. Vzpomněla si, že porušila slib čistoty, který dala v mládí; o to víc se upnula k Bohu. Litovala, že tento slib nesplnila.



Alžběta měla čtyři děti, ale dvě z nich zemřely hned po narození. Dcery dostaly jména Marianna a Lucina. Dávala je manželovi do náruče, aby se s nimi mazlil: „Podívej,“ říkávala, “proč nemůžeme být šťastní? Co nám chybí?“ Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a od útlého věku je učila sebezapření. Naučila je například, aby jí po večerním zpytování svědomí řekly, kolikrát za den si něco odepřely nebo kolikrát přemohly nějakou náklonnost.



Christopher se o děti nestaral, ztratil veškerý stud. Úpadek způsobený jeho darebáckým chováním se v roce 1804 nezadržitelně blížil. Alžběta klidně snášela celé krupobití výčitek od svých švagrových; svému muži nic nevyčítala; ač zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: nepotřebný nábytek, koně, kočáry. Alžběta přinesla své vybavení, své šperky, ale částka stále nestačila. Christopherovmu otci se o synově tísni neodvážili říct; Christopher měl být podle zákona uvězněn.



Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitoval. Všichni se slitovali, ale jednomu z nich, když přednášela svou prosbu o odpuštění, sálal z očí žár nečisté vášně. Přednesl jí návrh na zrušení manželské věrnosti, a to bez ohledu na jejího manžela. Zděšená Alžběta mu vyčítala, že se jako šlechtic a křesťan stydí nabídnout ženě v nouzi pomoc za tak hanebných podmínek. Svůdce se nakonec zastyděl, požádal o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchyně ušetřili ji i děti toho nejhoršího. Pak přinutili Christophera, aby se zúčastnil exorcismu. Ten poslechl, ale marně. Ke své ženě se choval ještě hůř, trápil ji a bil a chtěl, aby souhlasila s jeho chlípným poměrem s milenkou.



Zpovědník navrhl Alžbětě, aby požádala církevní soud o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nedokázala odhodlat. Pak zemřel její tchán a Christopher byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl již obdržel a promrhal. Alžběta upadla do nouze, ale našli se soucitní lidé, kteří jí z této nouze pomohli. Její pobyt v domě tchyně byl den ode dne trpčí. Alžbětě byl svěřen sklep a slepice, nosila pytle s ovsem, kropila koně. Tyto práce, i když na ně nebyla zvyklá, dělala s pokorou, až se díky nim cizí lidé stali lepšími. Věnovala se také skutkům milosrdné lásky. Se svolením své tchyně nosila chudým jídlo, dřevo a uhlí, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným lůžka a česala jim vlasy.



Zůstala svému muži starostlivou manželkou; nemohla ho považovat za svého muže, a tak ho měla v srdci jako bratra. Pečlivě mu spravovala prádlo, čistila šaty, žehlila košile. Sama sebe umrtvovala. Jednoho dne švagrová Marie onemocněla. Alžběta jí přinesla hrnek polévky &#8211; ochutnala ji a chrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a podávala jí dál. Nedlouho poté se Christopherova rodina přestěhovala do činžáku; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník si u Svatého stolce vymohl, aby se Alžbětina domácí kaple stala soukromou oratoří a mohla se v ní sloužit mše. Církevní úřady na ni tak braly velký ohled. Vyslanému vizitátorovi se podařilo zajistit, aby kaple byla řádně vybavena podle liturgických předpisů.



Alžběta se svolením svého manžela vstoupila do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Johanka Felicia od Nejsvětější Trojice“. Její život se podobal životu jeptišky, aniž by však porušovala své řeholní povinnosti. Udělala velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku oplácel opovržením, ba dokonce trýzněním.



Kromě toho trpěla duševními zápasy, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky spáchané na Bohu. Modlila se: „Bože, prosím tě za spásu duší! Vrhni na mě všechnu svou spravedlivou přísnost! Potrestej mě, ale nad hříšníky se smiluj!“. Vzala na sebe přátelské utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh ji obdařil mimořádnými milostmi a osvícením, k nimž patřilo mimo jiné proroctví a různá vidění.



Lidé si vážili jejích rad; ačkoli byla těžce zkoušená, uměla dobře poradit. Mnohé obdarovala různými milostmi nejen za svého života, ale i po své smrti. Její extatický stav měl na její tělo zničující vliv a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti.



Uvedla přesné datum své smrti. V den své smrti řekla Lucině: „Rychle přines jeptiščí hábit! Sama se do něj převléknu, a až zemřu, nebudeš se mnou mít mnoho společného.“ Zemřela pak pokojnou smrtí 5. února 1825.



Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátů. Christopher se kál, vstoupil do františkánského řádu a stal se také knězem. Proces Alžbětina blahořečení byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace obřadů a blahořečena byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památku si připomínáme 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.



Ze zápisků blahoslavené Alžběty (z díla „Ježíši, zahradníku mé duše“):



Často se mi Pán Ježíš zjevoval jako malý zahradník, který se neustále věnoval obdělávání mé duše, jež se jevila jako malý stromek. Poté, co ho malým rýčem ořezal, přinesl z nedaleké krásné studánky vodu v drahocenné nádobě, ale než ji vylil na stromek, umyl si v ní ruce. Ó, jaký zázrak se tu stal! Ze svatých ran na jeho rukou vytrysklo do vody tolik krve, že voda už nebyla čirá a průhledná, ale rudá jako krev. Pak vzal nádobu, ponořil ji do vody a s velkou láskou stromek zaléval, ale ne tak, jak to dělají lidé, nýbrž ze své trojboké nádoby zaléval nejen listy, ale i plody stromku, přičemž voda kapala na kořeny. A jako by to nestačilo, vylezl na nedaleký pahorek a s velkým zájmem se díval na stromek, který byl nyní potřísněn jeho drahocennou krví. Pak zvedl ruce k nebi a z ran začalo proudit tolik světla, že se jeho záře odrážela na stromku. Síla světla pronikla i ke kořenům. Stromek rostl a splýval se světlem, které ho mocně přitahovalo.

Kategorie