Modlitby

Modlitby Archives - Zachej.cz

Home

Zachej.cz

Životopisy svatých

Životopisy svatých Archives - Zachej.cz

Články

Články Archives - Zachej.cz

Slovník pojmů

Slovník pojmů Archives - Zachej.cz

Eucharistie je dílem a darem celé Nejsvětější Trojice, zdůraznil otec Raniero Cantalamessa OFM. Spojuje nás s Kristem, osvobozuje nás od hříchů, dává nám pokoj a sbližuje nás s ostatními lidmi.



Jedna přítelkyně mi vyprávěla, že její otec často pomáhal své ženě v kuchyni a dělal ty nejméně příjemné práce. Například loupal vlašské ořechy, dával je do sáčků a pak je rozděloval přátelům a rodině. Otec mé přítelkyně nedávno zemřel. Několik měsíců po jeho smrti, když moje přítelkyně otevřela skříň s ořechy, protože chtěla upéct dort, našla ve skříni sáček a uvědomila si, že i když její otec zemřel, zanechal jí jídlo v podobě připravených ořechů.



V tu chvíli moje přítelkyně lépe pochopila tajemství Eucharistie. Ježíš věděl, že odejde do nebe, ale pro ty, kteří ho následovali, připravil jídlo na později. Nebyl to obyčejný pokrm, ale jeho tělo a krev.



Někomu na nás záleží. Máme Otce v nebi, který zná všechny naše potřeby a dělá vše pro to, aby je naplnil. Náš denní chléb není jen symbol nebo každodenní jídlo. Je to skutečný duchovní pokrm, skutečné tělo a krev našeho Spasitele, Bohočlověka. Eucharistie je pokrm, který přesahuje rámec rituálu. Jejím dějem a obsahem je sdílení samotné Nejsvětější Trojice.



Zde jsou některé z nejpozoruhodnějších účinků Eucharistie:



<ol>
<li>Jednota s Kristem</li>
</ol>



Přijímání Ježíše v Eucharistii nás doslova začleňuje do Krista. Svatý Cyril Alexandrijský nám nabízí metaforu v podobě roztaveného vosku, který se spojuje s jiným voskem. Cesta křesťana je cestou stávání se Kristem. Je to snaha žít v něm a jeho život v nás. Eucharistie nám to umožňuje.



<ol start="2">
<li>Vymazání všedního hříchu skrze přijímání</li>
</ol>



Svaté přijímání vymazává všední hřích. Eucharistie ničí hřích! Veniální hřích snižuje intenzitu naší lásky. Když přijímáme Eucharistii, spojujeme se se samotnou Láskou, která spaluje všechny zbytky všedního hříchu, očišťuje nás a činí nás znovu ochotnými konat dobro.



<ol start="3">
<li>Ochrana před smrtelným hříchem</li>
</ol>



Svaté přijímání samozřejmě nemůžeme přijímat, když jsme ve stavu smrtelného hříchu. Měli bychom ho však přijímat co nejčastěji, protože nás chrání právě před těžkým hříchem. Síla Eucharistie odnímá všední hřích v naší duši a pokrývá ji „ochrannou vrstvou“, která nás chrání před smrtelným hříchem.



<ol start="4">
<li>Osobní vztah s Ježíšem</li>
</ol>



Mnoho křesťanů poukazuje na důležitost osobního vztahu s Ježíšem. Mají pravdu. Autentický důvěrný vztah s Ježíšem je však možný především v Eucharistii. To říká i Benedikt XVI:



„Dnes musíme znovu objevit, že Ježíš Kristus není jen oblastí soukromého přesvědčení nebo abstraktní doktríny, ale je skutečnou osobou a jeho vstup do dějin je schopen obnovit život všech. Proto je Eucharistie zdrojem a vrcholem života a poslání církve; je třeba ji převést do spirituality &#8211; života podle Ducha („Sacramentum caritatis“).“



<ol start="5">
<li>Eucharistie dává život</li>
</ol>



Podle Katechismu katolické církve „účast na těle Zmrtvýchvstalého Krista, těle ‚oživeném Duchem svatým a oživujícím‘, uchovává, zvětšuje a obnovuje život milosti přijatý ve křtu“. (KKC 1392). Jinými slovy, přijímání svatého přijímání přispívá k růstu našeho života milosti.



<ol start="6">
<li>Jednota s Kristovým tělem</li>
</ol>



Blízkost s Kristem, s níž se setkáváme ve svatém přijímání, nás přivádí do užšího kontaktu s ostatními, kteří přijímají svaté přijímání. Lze říci, že Eucharistie je vztah, který nás spojuje s Ježíšem a s našimi bratry a sestrami v církvi.



<ol start="7">
<li>Citlivost vůči chudým</li>
</ol>



Slova svatého Jana Chryzostoma připomínají mnohým, kteří přistupují k eucharistickému stolu, že se nestarají o Krista v chudých lidech:



„Zakusili jste krev Páně, ale svého bratra neznáte (…). Jsi nehoden Eucharistie, když nepovažuješ za vhodné sdílet pokrm s někým, kdo, ač chudý a potřebný, je hoden Těla Páně (…). Bůh vás osvobodil od všech vašich hříchů a pozval vás sem, a vy jste neprokázali žádné milosrdenství.“



<ol start="8">
<li>Duchovní útěcha</li>
</ol>



Svaté přijímání je předzvěstí radosti v nebi, a proto dává radost z autentického spojení s Bohem. Cítíme-li se zdrceni těžkostmi života, přijímáním svatého přijímání, které je zdrojem naší radosti, prosíme Pána o útěchu v našem trápení a o pokoj.



<ol start="9">
<li>Duchovní pokoj</li>
</ol>



Během synody (2005) o Eucharistii hovořili biskupové mimo jiné o tom, jak přijímat svaté přijímání &#8211; Boží lid se proměnil na místech, která byla dějištěm válek, protože dala podnět k hledání pokoje:



Díky eucharistické slavnosti se národy v konfliktu mohly shromáždit kolem Božího slova, naslouchat prorockému hlásání, smířit se skrze odpuštění, přijmout milost obrácení, která umožňuje přijímání téhož chleba a téhož kalicha (Proposition 49).



<ol start="10">
<li>Eucharistie je středem našeho života</li>
</ol>



Když skutečně pochopíme bohatství Eucharistie, začneme se soustředit na svaté přijímání. Neexistuje důležitější událost v našem životě. Není nic důležitějšího než setkání s lékařem duší. Výše uvedené (a mnohé další) účinky svatého přijímání můžeme zažít již tuto neděli, dnes! Můžete se pokusit navštívit mši svatou každý den v blízkém kostele… Pamatujte však, že rozpoložení během svatého přijímání ovlivní míru otevřenosti vůči jeho ohromujícímu účinku. Přijímejte svaté přijímání s patřičnou úctou, soustředěně, a proste Boha, aby vám udělil všechny milosti obsažené v Eucharistii. Dobrý Otec vás vyslyší.

10 mimořádných skutečností o moci Eucharistie

<h4 class="wp-block-heading">Jubileum Fatimy 1917 &#8211; 2017</h4>



Proč slavit jubileum Fatimy? Proč bychom měli slavit další výročí? Co má pro nás dnes Fatima za význam, když její události se staly před 100 lety?



Mezi moderními zjeveními je Fatima bezpochyby zjevením nejvíce prorockým, to jsou slova kardinála Tarcisio Bertone. A odcitujeme i sv. Jana Pavla II., který řekl doslova, že: „pokud zvítězíme i v universálním rozměru, bude to díky Marii. Kristus zvítězí jejím prostřednictvím, protože chce, aby vítězství církve současného i budoucího světa byla spojována s Ní.“ S Marií!



A když 13.7.1917 v údolí Cova d´ Iria řekla při zjevení Panna Maria ve Fatimě třem malým pasáčkům, že její Neposkvrněné Srdce zvítězí, pak je právě toto důvodem, proč vnímat Fatimu i znamení doby &#8211; 100. výročí Fatimy.



A jestliže od sametové revoluce v naší zemi žije a působí Českomoravská Fatima &#8211; národní centrum ve spojení se Svatým stolcem a světovou Fatimou v Portugalsku, je to velký důvod i velká výzva, nejen pro hnutí samotné, ale pro celou církev i naši zem. Česká biskupská konference projednala a rozhodla, aby jubileum Fatimy v naší zemi bylo připraveno a také realizováno Fatimským centrem z Koclířova.



Hlavní průběh slavení 100. výročí Fatimy byl stanoven a schválen pro všechny diecéze Čech a Moravy a apoštolského exarchátu.



Z šesti hlavních dnů Fatimského jubilea od 13.5. do 13.10. jsme dostali ve světové Fatimě v Portugalsku výjimečný den 100. výročí zjevení 13. září 2017. Přímo z místa zjevení převzala Česká biskupská konference sochu Panny Marie Fatimské, aby přišla do našich katedrál, diecézí a na hlavní mariánská místa v naší zemi a na 1. mariánskou sobotu v říjnu na svátek Panny Marie Růžencové 7.10.2017 jsme vyslovili za sebe a naši zem svěření a zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.



Proto se ozývali jednotlivé farnosti, aby modlitbou i pastoračními aktivitami se mohli na toto zasvěcení připravit.

100 let od zjevení Panny Marie ve Fatimě

Tento problém obvykle vzniká při zpovědi před vyznáním hříchů. „Od mé poslední zpovědi, která byla před rokem, jsem se dopustil…“



„Zpověď je, obrazně řečeno, duchovní sprcha.“ Podívám se na kajícníka, co to s ním udělalo. Souhlasně přikývne.



„Dovedete si představit, že byste se sprchoval jednou za rok?“ Vytřeští oči a já se raději ani nesnažím přijít na to, co ho napadlo. Jakékoli přirovnání kulhá, ale v tomhle případě stačí, aby šokovalo.



Jak často se vlastně máme zpovídat? Odpověď na tuto otázku komplikují sami zpovědníci, kteří v této otázce nejsou jednotní. Zkušenosti ze zahraničí, kde se věřící katolíci zpovídají méně často než v Česku, inspirují některé naše kněze. Na opačné straně stojí zastánci pravidelného přístupu ke svátosti smíření. Pro ně jsou příkladem svatí, kteří se zpovídali každý týden.



Zde bych rád nabídl citát z římského rituálu Ordo paenitentiae. Je velmi užitečné přistupovat k této svátosti často a svědomitě i v případě všedních hříchů. Nejde totiž o pouhé opakování obřadu ani o jakési duševní cvičení, ale o stálé úsilí o zdokonalení křestní milosti (OP b. 7). Zmínka o všedních hříších je určena těm, kteří tvrdí, že stačí přistoupit ke svátosti smíření, máme-li těžké hříchy. A co znamená „často“? Lze ho chápat různě, ale vždy v protikladu k „občas“ nebo „zřídka“. Jak jej však vykládat ve vztahu k minimalistickému požadavku formulovanému v pěti přikázáních církve zpovídat se a přijímat svátost oltářní alespoň jednou ročně? V tom se musíme zaměřit na výraz „alespoň“. U zpovědi si to vysvětluji jako nutnost, která je nezbytná k tomu, aby duchovní život vůbec mohl doutnat.

Jak často se zpovídat

&#8222;Téměř týden po zpovědi jsem se držel velmi dobře. Bylo snadné se modlit, byl jsem šťastný, život měl smysl. Pak ale opět přišla má tradiční pokušení, chvíli jsem s tím bojoval, ale nezvládl jsem to a nakonec jsem podlehl&#8220;.



Možná vás velmi zajímá, jakému pokušení tento konkrétní člověk podlehl, ale to vůbec není podstatné. Všichni máme &#8222;své&#8220; oblasti, ve kterých pravidelně selháváme. Stejnou špínu, které se nemůžeme a nechceme zbavit. Kajícník však pokračuje dál:



&#8222;Velmi mě mrzelo, že jsem se opět namočil a musel jsem jít ke zpovědi a znovu se z tohoto hříchu vyzpovídat. Ach, jak to nenávidím, jak se za to nenávidím. A jak se stydím. Ale pak jsem to udělal znovu a pak už jsem to ani nepočítal. Začalo mi to být jedno. Cítil jsem se velmi špatně, vlastně tak špatně, že jsem se neodvážil modlit a přestal jsem chodit do kostela.&#8220;



&#8222;Proč ses přestal modlit?&#8220;



&#8222;Tehdy to nemělo smysl, po všech těch hříších. Tolik urážek Boha, že jsem neměl odvahu na modlitbu ani pomyslet, natož sloužit mši svatou.&#8220;



&#8222;Copak jsi po všech těch hříších ani necítil výčitky svědomí?&#8220;



&#8222;Vždyť ti vysvětluji, že to nemá smysl. Bůh musí být ze mě znechucený.&#8220;



&#8222;Jsi si jistý, že je Bůh znechucený tebou? Není to spíš tak, že jsi znechucený sám sebou?&#8220;



&#8222;Záleží na tom? Vždyť v takových chvílích na tom nezáleží.&#8220;



&#8222;Právě že na tom záleží. A jak jsi přišel ke svaté zpovědi?&#8220;



&#8222;Začínalo mi být tak těžko, že jsem to sám se sebou nemohl vydržet. Několik dní jsem se odhodlával, až jsem nakonec přišel.&#8220;



&#8222;Jak jsi přišel na to, že když se dopustíš těžkého hříchu, Bůh se na tebe zlobí?&#8220;



&#8222;Co já vím… Vždyť je to logické, za co by mě měl chválit?&#8220;



&#8222;Chválit určitě ne, ale jestli si myslíš, že se na tebe v takové chvíli zlobí, snížil jsi ho na úroveň nás lidí. Když urazíš člověka, bude se na tebe zlobit, ale Bůh není člověk. Hříchy nás odvádějí od Boha a přibližují nás k pokušiteli, takže právě tehdy, když hřešíme, nám Bůh věnuje zvláštní milosrdnou pozornost, abychom se mohli co nejdříve vrátit k Dobru.&#8220;



&#8222;Proč mám tedy nesnesitelný pocit, že mě Bůh zavrhl, že si nezasloužím jeho přízeň?&#8220; 



&#8222;To je pravděpodobně způsobeno výchovou, které se ti dostalo, ale také tvou duchovní formací. Navíc tento stav umocňuje i pokušení. Ďábel chytře využije pro své cíle tvé vlastnosti, sklony, záliby a zápory, vše, co o tobě ví, aby tě postavil do pozice, která je pro něj nejvýhodnější. Dokonce i nesnesitelný pocit, že vás Bůh odmítá, je jeho dílem.&#8220;



&#8222;Co mám tedy dělat, když znovu upadnu?&#8220;



&#8222;Vzbuď v sobě co nejdříve dokonalou lítost, a čím více hříchů máš, tím více pros Boha o milost obrácení.&#8220;



&#8222;A to pomůže?&#8220;



&#8222;Budeš žasnout, kolik zvláštních milostí ti Bůh připraví, zvláštních milostí šitých přímo na míru.&#8220;



&#8222;A jak víš, že to tak funguje?&#8220;



&#8222;Z vlastní zkušenosti.&#8220;

Příběh ze zpovědnice: Bůh se na mě zlobí

ActIv8 (čti ektivejt) bylo setkání české a slovenské mládeže, které se uskutečnilo 18. – 20.7. 2008 na Velehradě. Jeho smyslem a cílem byla společná oslava světového dne mladých, protože málokdo se vydá přímo na mezinárodní setkání do Sydney. Světovost, univerzalitu a pestrost církve nám pomohou vytvořit naši nejbližší východní sousedé – Slováci spolu s delegací z Polska a Maďarska.



Spojení s mezinárodními oslavami světových dní zajistí TV Noe telemostem na obrazovky přímo na Velehrad. Kromě benefičního koncertu na podporu Zakarpatské Ukrajiny se připravují české a slovenské katecheze, menší koncerty, křížové cesty, tematické semináře nebo sportovní vyžití. Celé setkání vyvrcholilo sobotní večerní vigilií, která byla zakončena slavnostní jitřní mší svatou.



Nad setkáním převzal záštitu evropský komisař pro vzdělání a kulturu Ján Figeľ, hejtman Zlínského kraje Libor Lukáš a předsedové Slovenské a České biskupské konference Mons. František Tondra a Mons Jan Graubner.



Setkání bylo koncipováno pro mladé lidi zhruba od 14 do 30 let.



Zajímavostí akce bylo, že organizátoři velehradského setkání mladých Activ8 museli navyvyšovat kapacity vlakových spojů, aby se podařilo tisíce účastníků na místo dopravit bez větších problémů. Ze Slovenska dokonce za dva týdny do Starého Města u Uherského Hradiště vyjel zvláštní vlak. Pořadatelé očekávali také poutníky na kolech a upozorňují, že nemusejí nalézt místo v plných vlacích zpět. Příjezd vlastním autem spíše nedoporučují, motoristé rozhodně nemohou čekat parkovací místo přímo na Velehradě, řekl nám Petr Blažek, člen přípravného týmu zajišťujícího dopravu.

ActIv8 – o co šlo?

<h3 class="wp-block-heading">Tradice, která má smysl</h3>



Stejně jako vloni i&nbsp;letos do všech domovů v&nbsp;Česku před Vánoci míří Betlémské světlo. To, že se jedná o&nbsp;novodobou vánoční tradici, ví dnes už každý. Světlo, které se každoročně zapálí v&nbsp;Betlémě a pak putuje do všech domácností napříč Evropou, se znovu dostává i&nbsp;k nám. Doma ho každoročně mají nejen mladí a staří, ale i&nbsp;celé rodiny s&nbsp;dětmi. Symbol Vánoc nemůže chybět u&nbsp;žádné štědrovečerní večeře, u&nbsp;tvoření atmosféry při rozdávání dárků, ani když s&nbsp;dětmi zapalujete svíčky ve skořápkách, které vyplouvají na svou cestu. Mít doma Betlémský plamínek a nenechat ho zhasnout po tak dlouhé cestě, znamená zapojit se do obrovského řetězu a být při tom! Být při tom, co spojuje před Vánoci statisíce lidí…



<h3 class="wp-block-heading"></h3>



Betlémské světlo se stalo novodobým symbolem Vánoc. Myšlenka šířit Betlémské světlo &#8211; plamínek zapálen v místě narození Ježíše Krista, vznikla v roce 1986 v Rakouskem Linci. Světlo každý rok putuje leteckou dopravou z Izraele do Lince, kde se odpaluje a rozosiala do dalších 25 zemí světa.



Do Česka se Betlémské světlo dostalo poprvé v prosinci 1989. Toto první světélko do bývalého Československa přinesli čeští exiloví skauti z Rakouska. Od tohoto roku ho do země a do domácností každý rok přinášejí čeští skauti.



Pro skauty je Betlémské světlo znakem míru, přátelství a klidu, proto tento symbol chtějí každý rok na Vánoce přinášet do domácnosti, aby si lidé v tomto konzumním světě uvědomili, jaký je pravý význam Vánoc.



Úžasnou symbolikou je alespoň několik dní udržovat toto světélko při&nbsp;domácím Betlémě&nbsp;a tímto plamínkem zapálit svíčku na štědrovečerním stole či zapálit oheň v rodinném krbu.

Betlémské světlo

V roce 2008 se uskutečnily&nbsp;Světové dny mládeže&nbsp;v Sydney v Austrálii. Během tohoto charismatického setkání papež Benedikt XVI. nazval mladých &#8222;proroky nové éry&#8222;. Hlavní myšlenka těchto světových dní byla: &#8222;Když na vás sestoupí Duch svatý, dostanete sílu a budete mi svědky&#8220; (Sk 1, 8).



Světové dny mládeže v Sydney bylo první novodobé a multimediální setkání, do kterého byly zapojeny sociální média, kanály YouTube i sociální síť Facebook.



Jen malé procento mládeže si mohlo dovolit vycestovat do vzdálené země, aby se zúčastnilo světových dní mládeže. Z tohoto důvodu vzniklo&nbsp;ActIv8:&nbsp;česko &#8211; slovenské setkání mládeže na Velehradě, které se konalo souběžně se setkáním v Sydney.



Na podporu pastorační činnosti v České republice i na podporu setkání mládeže na Velehradě a v Sydney vznikla sbírka s názvem &#8222;Mozaika 2008&#8222;. Tvořily ji prodejní kartičky v hodnotě 50 Kč, koupí jejichž společenství křesťanů finančně podporovalo křesťanské projekty.



Finanční dar však nebyl jediným způsobem jak přidat svůj &#8222;kamínek&#8220; do Mozaiky 2008. Velkou a potřebnou hodnotou byli i modlitby a oběti, které společenství obětavých křesťanů přinášelo za mládež. Mozaika byla symbolem jednoty křesťanů v celé církvi a zároveň jedinečnosti každého člověka.



Podporovat mladých lidí je třeba i v dnešní době. Stále více se ukazuje jako velmi potřebná a nenahraditelná zejména duchovní a morální podpora mládeže; ukázat jim cestu, která má životodárný smysl.



V tomto hlučném a výdobytky moderní doby přeplněném světě se musí mladí lidé naučit orientovat. Je důležité se za ně modlit, zejména za dar rozlišování, aby do svého nitra nepřijímali vše jako kompostér, ale jak přes jemné sítko přijímali jen to, co prospěje jejich křesťanskému životu a nesmrtelné duši.



Sociální sítě, YouTube, televize, knihy dávají množství podnětů, které mají moc ovlivnit budoucnost mladého člověka, stejně pozitivní i negativní. Eliminování negativních vlivů prostředí na minimum je možné dosáhnout například i čtením dobré náboženské literatury určené zejména mladým , sledováním videí, jejichž obsah je v souladu s křesťanskou morálkou stejně i poslechem hudby a sledováním filmů, jehož děj a myšlenka člověka formuje a inspiruje k lepšímu.



Tento svět nabízí mnoho možností, ale důležité je vybírat si jen ty dobré.

Mozaiky z drobných kamínků přitahují obdivné pohledy mnoha lidí

Pane, dej mi pevnou ruku a bdělé oko. Nedopusť, aby se moje cesta znelíbila mému bližnímu a aby zasévala bolest mezi ty, kdo jsou mými bratry. Prosím tě, Pane, také za ty, kdo jsou se mnou: chraň je před zlem, ohněm a neštěstím, nauč mě používat svůj vůz pro potřeby druhých. Dej mi pochopit, že kvůli rychlosti nesmím ztratit život, který je tvým darem. Nauč mě jezdit radostně a zdvořile i na cestě mého života, abych došel věčného dne bez neštěstí. Kéž mi drahá svatá Rita, k jejíž ochraně se s neomezenou důvěrou utíkám, dopřeje, oč prosím. Amen.

Modlitba cestujících

Nejdražší Ježíši, prosím tě o odpuštění všech svých hříchů i za bolest a utrpení, které jsem způsobil druhým. Pokorně tě prosím o milost, abych se vyvaroval dalšího urážení a nabídl ti pokání, které bude v souladu s tvou nejsvětější vůlí. Prosím tě, abys mi odpustil jakékoli budoucí provinění, na kterém bych se mohl podílet a které by ti způsobilo bolest a utrpení. Miluji tě, Ježíši. Klaním se ti, Ježíši, a všemu, co jsi. Pomoz mi, abych se stal hodným vstoupit do tvého království. Amen.

Modlitba za odpuštění

Charbel Makhlouf se narodil 8. května 1828 v malé vesnici Biqa-Kafra ve vysokých horách severního Libanonu. Jeho rodiče byli chudí, ale věřící, a jejich páté dítě už v mládí tíhlo k modlitbě a samotě. Přes odpor rodiny odešel ve 23 letech z domova a vstoupil do kláštera svatého Maruna v místě zvaném Annaya. V roce 1859 byl vysvěcen na kněze a strávil zde šestnáct let, než od svých neochotných představených dostal povolení odejít do nedaleké poustevny svatých Petra a Pavla.



Touha po poustevně zázračně vyslechnuta



Trvalo více než sedm let, než se mu toto přání splnilo. Takové privilegium měli jen výjimeční mniši. Znamení, že je připraven opustit bezpečné prostředí kláštera, se objevilo zvláštním způsobem. Vzhledem k naléhavé žádosti o toto naléhavé poselství usedl svatý Charbel v noci, aby na něm pracoval. Ke svému zoufalství zjistil, že v jeho lampě už není olej. Požádal jednoho z klášterních laiků, aby ji doplnil. Ten si chtěl zažertovat, a tak do lampy nalil místo oleje vodu, ale sám zůstal ve velkém šoku, když viděl, že se lampa okamžitě rozsvítila a vydávala své obvyklé světlo. Chlapec zalarmoval představeného, který šel situaci zkontrolovat sám. Ke svému překvapení zjistil, že lampa je skutečně plná vody. Považoval to za znamení shůry, že Charbel je připraven žít tvrdý poustevnický život.



Zbývajících třiadvacet let svého života žil Charbel nesmírně těžkým životem. Po celý život zachovával extrémní skromnost v odívání, spal na slámě a jako polštář používal obyčejné dřevěné prkno. Jedl jedno jídlo denně ze zbytků z kláštera. Projevoval pozoruhodnou oddanost eucharistii, hodiny trávil přípravou na slavení mše svaté a hodiny děkováním po jejím skončení.



Zázračné světlo



V roce 1898 utrpěl Charbel při mši těžkou mrtvici a o osm dní později na Štědrý den zemřel. Bylo mu sedmdesát let. Po třech dnech byl pohřben na klášterním hřbitově, a jak bylo zvykem, bez uložení těla do rakve. Stejně jako mnoho svatých mnichů před ním by byl pravděpodobně brzy zapomenut, kdyby se nestalo něco velmi zvláštního. Po následujících pětačtyřicet nocí byl jeho hrob obklopen oslnivým jasným světlem, o čemž svědčilo stále více lidí, z nichž si to nikdo nedokázal vysvětlit. Bylo vyžádáno povolení k exhumaci jeho těla od církevních úřadů a toto povolení bylo uděleno.



V noci, kdy zemřel, spěchali do poustevny mniši z nedalekého kláštera, aby mu políbili ruce a nechali se požehnat dotykem jeho těla. Mnozí z nich strávili celou noc v modlitbě na kolenou vedle něj. Tu noc padal hustý sníh a byla nesmírná zima, což nebylo překvapivé, protože poustevna se nacházela ve výšce 1 400 metrů nad mořem. Ti, kteří zůstali vzhůru, se neustále ptali jeden druhého: „Když tolik trpíme kvůli jediné noci, jak je možné, že tu otec Charbel žije už dvacet tři let?“ ptali se.



Viděli, že s odvahou mučedníka musel snášet únavu, hlad, bídu a zimu. Místní vesničané, z nichž mnozí s ním v průběhu let sdíleli několik okamžiků společenství, vzpomínali na jeho svatost, na jeho neustálou modlitbu a tvrdou práci, na jeho touhu zůstat v tichu.



Exhumace těla



Nakonec bylo uděleno povolení k exhumaci jeho těla a čtyři měsíce po smrti otce Charbela se shromáždil dav lidí, aby se stal svědkem těchto událostí. Všichni žasli nad tím, že jeho tělo bylo dokonale zachovalé, přestože hrob byl zaplaven prudkými dešti, takže tělo doslova plavalo v moři bahna. Charbel byl vyzvednut a oblečen do nových šatů a poté uložen do dřevěné rakve v rohu soukromé klášterní kaple. Ukázalo se však, že je nutné měnit jeho šaty dvakrát týdně kvůli podivné tekutině, která se vylučovala z pórů jeho těla. Tekutina byla popisována jako směs potu a krve a její neustálé vylučování z těla pokračovalo. Kousky látek namočené v této tekutině se brzy rozpadly jako relikvie.



V roce 1927, více než dvacet osm let po jeho smrti, Charbelovo stále neporušené tělo ohledali dva lékaři z Francouzského lékařského institutu v Bejrútu, poté bylo přeneseno do další pozinkované rakve a poté uloženo do nové hrobky uvnitř zdi oratoře. Během svátku v roce 1950 poutníci do svatyně hlásili, že z rohu hrobky vytéká tekutina. Když byla hrobka otevřena, zjistilo se, že je suchá, a stejně tak rakev zvenčí, až na tekutinu, která pomalu vytékala škvírou v ní. O dva měsíce později, po získání povolení od církevních úřadů, byl zámek na rakvi rozbit a tělo bylo prozkoumáno. Opět se zjistilo, že je beze stop poškození a podivná tekutina si stále hledá cestu a vytéká z pórů těla. Od té doby svatyni obléhají tisíce poutníků z celého světa. V 50. letech 20. století začal klášter vést záznamy o zázracích připisovaných Charbelovi. Za necelé dva roky se jich nashromáždilo více než 1200. Již v roce 1925 bylo mnichovo jméno předloženo peticí papeži Piovi XI. k zahájení kanonického řízení vedoucího k jeho blahořečení, k němuž však došlo až v roce 1965 za pontifikátu papeže Pavla VI. Bylo třeba dvou uzdravení uznaných za zázračná a obě, která byla pro tento účel vybrána, se odehrála v roce 1950. První z nich se týkalo jeptišky Marie Abel Kawara. Čtrnáct let trpěla vážnými střevními problémy a lékaři ji odmítali jako beznadějný případ.



Jednou se však celou noc modlila u Charbelova hrobu a okamžitě se uzdravila. Lékař, který ji tehdy vyšetřoval, zaznamenal uzdravení jako „nadpřirozenou událost, jejíž vysvětlení je nad lidské síly“. Druhým zázrakem, který svatá kongregace přijala, bylo uzdravení ze slepoty kováře Iskandara Oubeida. Ten přišel o zrak na jedno oko, když při práci utrpěl úder. Vynikající oční specialisté mu řekli, že poškození duhovky je tak vážné, že se mu zrak už nikdy nevrátí. O třináct let později dal na radu přátel a navštívil hrob otce Charbela. Když se vracel domů, měl sen, ve kterém se mu zjevil mnich a slíbil, že ho vyléčí. Druhý den ráno zjistil, že opět vidí dokonale na obě oči. Žádné lékařské vysvětlení se nepodařilo najít. K nejznámějšímu uzdravení na přímluvu svatého Charbela došlo v roce 1950. Vyvolalo rozruch nejen v Bejrútu, ale v celém Libanonu. Padesátiletá švadlena jménem Mountaha Daher Boulos, která byla po těžké nemoci shrbená od jednoho roku, byla uzdravena. Její příběh je docela dojemný. Při návštěvě mnišského hrobu stála opodál a modlila se za své dva synovce, sirotky, kteří potřebovali pomoc. Jediná prosba, kterou vyslovila za sebe, byla, aby jí vydržel zrak a mohla pokračovat v práci švadleny. O tři dny později se po návratu domů probudila a zjistila, že hrb na zádech zmizel. Její lékař to potvrdil, zatímco její pastor dosvědčil, že „její silueta se náhle stala zcela normální!“. Dne 9. října 1977, pouhých dvanáct let po blahořečení, předsedal papež Pavel VI. kanonizačnímu řízení a oznámil světu, že blahoslavený Charbel se připojí k seznamu svatých v nebi. Světcovo tělo však nezůstalo nedotčeno. V roce 1965 bylo zjištěno, že začalo podléhat zákonům přírody a zůstaly z něj jen kosti červené barvy. Předchozí roky zřejmě stačily k prokázání mnichovy svatosti, přičemž zázraky připisované jeho zásahu pokračovaly i po tomto dni. Jeden z posledních se odehrál v roce 1993, kdy Nohad El Shami, pětapadesátiletá žena trpící částečným ochrnutím způsobeným těžkou hemiplegií, oznámila, že ve snu viděla dva mnichy. Jeden z nich, kterého identifikovala jako Charbela, jí operoval krk, a když se probudila, zjistila, že je zcela uzdravená. Druhým mnichem v jejím snu byl pravděpodobně svatý Marun, syrský křesťanský mučedník z pátého století, který založil maronitský řád. Uzdravování na přímluvu svatého Charbela pokračuje dodnes. S důvěrou se k němu utíkejme, je to světec tisíců zázraků.

Zázračné tělo svatého Charbela Makhloufa

Životní příběh svatého Leonarda v mnohém vychází z legend. Podle nich Leonard pocházel z franské šlechtické rodiny. Byl pokřtěn arcibiskupem Remigiem z Remeše a vzdělával se na arcibiskupském dvoře. Když dosáhl plnoletosti, bylo mu nabídnuto několik biskupských stolců, ale on odmítl a uchýlil se do lesní poustevny poblíž Limoges. Tam za ním brzy začali přicházet lidé s prosbou o pomoc. Uzdravoval je a kázal jim evangelium. Pravidelně navštěvoval vězně a pro mnohé z nich získal od krále Chlodvíka milost a svobodu. Jednoho dne se stalo, že král a královna šli do tohoto lesa na lov, Leonard uslyšel královnu sténat a naříkat, přišly na ni porodní bolesti. Na královy prosby se Leonard modlil u jejího lůžka a ona porodila zdravého syna. Král chtěl Leonardovi dát zlato a stříbro, ale Leonard si vyžádal jen kus lesa, který by mohl se svým oslem jednu noc obejít. Král jeho přání splnil a Leonard na svém kousku lesa založil klášter Noblat, dnešní St-Léonard-de-Noblat, kde také zemřel.



Praktické lekce:



Lekce 1: Odmítnutí světských poct ve prospěch duchovního života: Svatý Leonard měl možnost získat vysoké církevní posty, jako biskupství, ale rozhodl se je odmítnout a místo toho se uchýlil k životu v poustevně. Tato volba ukazuje, jak je důležité soustředit se na vnitřní růst a duchovní pokrok, než se nechat svádět světskými poctami nebo ambicemi. Praktická lekce z toho je: Někdy je potřeba vzdát se vnějšího uznání a moci, abychom mohli následovat svou pravou duchovní cestu a sloužit druhým z čistého srdce.



Lekce 2: Pomoc trpícím a ochota zasahovat v krizových chvílích: Svatý Leonard byl známý svou ochotou pomáhat těm, kteří byli v těžké situaci – ať už šlo o vězně, nemocné, nebo ženy při porodu. Jeho zásah při porodu královny, nebo zajištění milosti pro vězně ukazuje jeho hluboké soucítění a odhodlání pomáhat tam, kde je to nejvíce potřeba. Praktická lekce je: Být připravený pomáhat těm, kdo jsou v nouzi, i když to vyžaduje osobní oběť nebo nečekané zásahy. Sv. Leonard se nikdy nevyhýbal těžkým úkolům, pokud mohl být nástrojem Boží milosti pro druhé.

Svatý Leonard (Linhart) – životopis

Svatý Leonard, vznešený patron vězňů a pomocník nemocných, ty, který jsi opustil svět a jeho lákavou slávu, abys našel klid v lesích a na samotách, tvé srdce plné lásky a soucitu bylo vždy otevřené všem, kdo hledali úlevu a Boží milost. Pokorně tě prosíme, svatý Leonarde, přimlouvej se za nás u našeho Pána, abychom v každé životní situaci nacházeli sílu v modlitbě, ve službě druhým a v odvaze žít podle Boží vůle. Pomoz nám snášet naše těžkosti s důvěrou v Boží pomoc a v každém okamžiku se otevřít jeho lásce a milosrdenství. Svatý Leonarde, obětavě jsi sloužil všem, ať už byli zdraví, nebo uvěznění v temnotě zla. Přimlouvej se za nás, abychom byli osvobozeni ze všech okovů hříchu a zla, které nás omezují. Pomoz nám pochopit, že skutečná svoboda přichází pouze skrze pokání a důvěru v Boží spravedlnost.



Svatý Leonard, patron těch, kdo jsou v nouzi, přijď na pomoc těm, kdo se ocitli v zajetí vlastního strachu, závislostem nebo utrpení. Ukaž jim cestu k uzdravení a svobodě a pomoz jim najít světlo i v těch nejtemnějších chvílích.



Bože, ty, který uzdravuješ tělo i ducha, přijď na pomoc těm, kdo trpí, ať už tělesně, duševně nebo duchovně. Dotkni se jejich srdcí a uzdrav jejich rány, a naplň je vnitřním pokojem a silou, aby ve všech bolestech nalezli naději a odolnost.



Tvůj život je pro nás příkladem víry, trpělivosti a soucitu, který nezná hranic. Pomoz nám, abychom i my uměli být světlem pro ty, kdo jsou ve tmě, a aby v každém skutku lásky a spravedlnosti následovali tvé kroky a žili podle evangelia. Svatý Leonarde, přimlouvej se za nás, abychom vždy nacházeli sílu v modlitbě a ve vzájemné pomoci. Svěřujeme ti své starosti, smutky i naděje, a prosíme tě, abys nás doprovázel na cestě životem, dokud se nebudeme moci radovat z Boží slávy.



Amen.

Kategorie