Anna Maria Taigi – manželka, matka, mystička

„V Boha nejen věřím, ale také ho vidím. Vidím ho každý den už téměř půl století.“

Narodila se 29. května 1769 jako první dítě Luigiho Gianettiho, sienského lékárníka, a jeho ženy Santa Marie Masi. Při křtu dostala holčička jméno Anna Maria. V šesti letech rodina přišla o majetek a upadla do chudoby. Rodina opustila Sienu a usadila se v Římě. Když byli rodiče v práci, staraly se o malou Annu jeptišky a vychovávaly ji. Odtud dívka získala první záblesky zbožnosti a rodiče její náboženskou výchovu podporovali také slovy a příkladem.

Během dospívání pracovala nejprve jako navíječka hedvábí a později jako komorná v paláci Maccarani, kde sloužil i její otec. Ve dvaceti letech se provdala za Dominika Taigiho, který působil v knížecí rodině Chigiů. V tomto období Anna Maria podléhala vnějšímu půvabu a ráda se ukazovala v nových šatech. Dopřávala si světských radovánek, ale brzy ji tento život unavil a připadal jí nenaplňující.

Jednoho dne rozrušená přišla do kostela svatého Marcela ke zpovědi k otci Angelovi z řádu servitů, který ji přivítal slovy: „Konečně jsi přišla!“ Anna Anna se zpovídala, když se vrátila z kostela. Potkal ji totiž na náměstí a uslyšel vnitřní hlas: „Věnuj pozornost této ženě, svěřím ti ji. Přispěješ k jejímu obrácení a ona bude posvěcena , neboť jsem si ji vyvolil! Volám ji ke svatosti.“ Anna odešla ze zpovědnice plná milosti a od té chvíle se odevzdala Bohu. Začala se prostě oblékat, tvrdě pracovat a starat se o domácnost. Chtěla se veřejně zasvětit službě Bohu a rozhodla se vstoupit do třetího řádu Nejsvětější Trojice (řádu trinitářů). Její zpovědník její záměr schválil pod podmínkou, že s tím bude souhlasit její manžel. Anna byla přijata v katedrále Otců Nejsvětější Trojice. Anna se zcela obrátila, odstranila poslední zlozvyky, zavedla nový řád ve svém vnitřním životě a byla velmi střízlivá. Ráno vypila jen šálek kávy a krajíc chleba, k obědu si dala několik lžic polévky a kousek masa a večer jedla jen velmi málo. V postní dny pila ráno jen trochu kávy a v poledne jedla polévku. Omezovala se také v pití a někdy nepila i několik týdnů v kuse, přičemž toto sebezapření obětovala za lidské hříchy. Říkala: „Kdo chce dokázat svou lásku k Bohu, musí se pro něj umrtvovat ve všem, a čím tvrdohlavější je naše tělo, tím mocněji ho musíme krotit.“ Anna Maria měla vrozenou chuť k jídlu, velmi milovala pečivo a zmrzlinu, ale nyní si vše odepřela, jedla i zkažené jídlo. Bojovala se svou chutí k jídlu tak moc, že ji postupně téměř ztratila. Čím více krotila svou smyslnost, tím byla spokojenější a šťastnější. Celé noci trávila v modlitbách, spala v průměru dvě hodiny denně. Bičovala si tělo, nosila košile z příze, řetězy a trnovou korunu.

Modlitba se stala dechem její duše; díky ní získala onu vyšší sílu, která člověka přenáší do jiného světa. Po obrácení se pro ni domácnost stala svatyní. Hluboce pochopila posvátnost manželského stavu a rodiny. Porodila sedm dětí, čtyři chlapce a tři dívky. Dvě z dětí brzy zemřely. Skromné poměry a další životní těžkosti v péči o rodinu pro ni byly jen podnětem k tomu, aby vyjadřovala a jednala ve víře, naději a lásce.

Každé dílo začínala vzýváním Nejsvětější Trojice.

V tomto jménu také žehnala nemocným, kdykoli o to požádala, a její víra byla často odměněna překvapivými uzdraveními. Když poklekla před oltářem, přestala ovládat své smysly. Nedolehl k ní žádný zvuk, byla nehybná jako socha anděla. Jen volně tekoucí slzy a přerývané vzdechy svědkům jejího vytržení dokazovaly, že žije. Ti, kdo ji viděli v extázi, pociťovali před tímto živým příkladem víry velkou úctu. Její zpovědník jí dovolil denně přijímat eucharistii. Kardinál Pedicini vzpomínal: „Nelze ani přibližně spočítat, kolik extází prožívala téměř při každém svatém přijímání. Vytržení pro ni bylo stejně prosté jako pro nás ústní modlitba. Často jsem viděl, jak po svatém přijímání náhle, jako by ji zasáhl blesk, padla k zemi a zůstala dlouho ležet.“

Když byla těžce nemocná, Pán se jí zjevil v královském plášti, kterým zahalil její lůžko. Sklonil se, vzal ji za ruku, uzdravil ji a dal Anně moc uzdravovat nemocné dotykem ruky, kterou sevřel.

Milovala Nejsvětější Trojici, vládl v ní živý Kristus, dala mu své srdce a on jí dal své. Kristus byl pro ni Bohem a Pánem, Mistrem a Přítelem. Krev stékající z kříže ji trýznila víc než všechny bolesti, kterými trpěla celá léta. Předběhla Mistra a představovala cestu k Němu, aby mohla vzít Jeho kříž, nést ho a zemřít za Jeho vítězství. S úžasem uvažovala o ctnostech Panny Marie, jejíž pokora neměla dno. Viděla celý její život ve stínu kříže, cítila její bolest od okamžiku obětování až po hrob pod Kalvárií.

Anna Maria také věnovala svou lásku duším v očistci. Její dcera vzpomínala, že matka měla ve zvyku chodit na hřbitov a modlit se za zemřelé. Chodila tam vždy čtyřicet dní v kuse za každého počasí. U každého ze tří set hrobů se třikrát pomodlila „Odpočívej věčně“. Také církevní obřady jí byly svaté a plnila je doslova. Ve výroční den svého přijetí do třetího řádu Nejsvětější Trojice po přijetí svatého přijímání uslyšela Spasitelova slova: „Má milovaná dcero, volám tě, abys obracela hříšníky a utěšovala lidi všech stavů. Budeš bojovat proti duším plným vášní. Narazíš na mnoho falešných duší, čeká tě pohrdání, potupy a pomluvy, ale ty to všechno z lásky ke Mně vydržíš.“ ‚Ať se ti to podaří,‘ odpověděla.

Anna Maria mnoho trpěla na těle. Téměř neustále ji trápily bolesti hlavy, uší. V ústech cítila nesnesitelnou hořkost a čichem vnímala jakýsi morový zápach, pocházející z hříchů lidstva. Její ruce a nohy, zejména ruka, kterou léčila, byly jako v neustálém ohni. Často byla upoutána na lůžko střevními chorobami a dnou. Prožívala období duchovní vyprahlosti, v modlitbě nenacházela klid. Její duši trápily satanské námitky a pochybnosti proti její víře a mívala děsivé vize. V noci se jí zjevovali ďáblové a radili se, jak ji připravit o život. Pak ji obvykle napadali, bili, škrtili a jinak mučili. V jejích bojích jí Spasitel občas ulevil vnitřním hlasem, který jí dodával sílu, povzbuzení a oživoval její nesmírnou touhu po Bohu.

Anna Maria byla utěšitelkou nemocných a zarmoucených. Poskytovala účinnou duchovní pomoc a v případech hmotné nouze svých bližních Anna využívala svých známostí s bohatými lidmi, a tak mohla chudé nasytit a nestyděla se pro ně chodit žebrat. Navštěvovala nemocnice a poskytovala útěchu. Brávala s sebou své dcery a pěstovala tak ve svých dětech ušlechtilé lidské city. V Domově pro nemohoucí se Anna stala nepostradatelnou v projevech lásky a něhy. Jedna nemocná, zvláště nešťastná, měla obličej tak znetvořený a zjizvený a plný hnisu, že v něm sotva zbyl otvor, kterým by mohla přijímat potravu. Anna Maria sedávala u jejího lůžka, hladila ji a utěšovala s takovou upřímností, že srdce nešťastné ženy znovu zahořelo nadějí a vírou. Jednou se před lijákem ukryla v domě, kde umírala. Prosila, aby ji k ní přivedli. Položila ženě ruku na hlavu a po krátké modlitbě řekla: „Buď klidná, milost je již udělena.“ Nemocná se po spánku probudila svěží a s velkou chutí k jídlu. Uzdravila se.

Etruská královna Marie Luisa trpěla těžkými epileptickými záchvaty. Marně se ji snažili léčit. Královna se o Marii So doslechla a zavolala ji. Anna se královny dotkla obrázkem Panny Marie a nemoc se již nikdy neobjevila.

Pověst Anny Marie se úžasně rozšířila. Neustálé návštěvy ji zcela vyčerpávaly. Ke konci života, když jí vlastní nemoc nedovolovala dostatečný pohyb , se z posledních sil vlekla, ale všude chodila pěšky. Chudí u ní měli vždy přednost. Její časté extáze a mdloby nebyly důvodem k obdivu a úctě k ní. Naopak. Její nejbližší si mysleli, že je nemocná, a ostatní ji obviňovali z přetvářky a pokrytectví. Mezi nadpřirozené dary, kterými Bůh Annu obdařil, patřilo tajemné slunce, které se vždy vznášelo nad její hlavou. Na to jí bylo řečeno: „Je to zrcadlo, v němž uvidíš dobro i zlo, jak se děje ve světě.“ A tak se jí dostalo odpovědi: „To je zrcadlo, ve kterém uvidíš dobro i zlo, jak se děje ve světě.“ Tímto zrcadlem doporučovala správnou léčbu a dávala rady do života.

Viděla však také války a neštěstí lidí, které pro ni byly nesmírným utrpením. V létě roku 1825 se v Římě rozšířila zvěst, že car Alexandr zemřel. Generál Michand se snažil zprávu ověřit, ale nikdo neměl přesvědčivé důkazy. Obrátil se na Annu Marii a ta mu řekla, že car je mrtev a že ruský vyslanec zítra dostane zprávu. Druhý den oficiální zpráva její slova potvrdila. Anna Marie také viděla v jasném slunci všechny Napoleonovy války, včetně vypálení Moskvy, návratu poražené armády z Ruska a císařovy konečné porážky. Maria po celou dobu velmi trpěla, když statisíce mužů zahynuly na příkaz muže, pro kterého byla absolutní vláda nad světem cílem jeho života. Anna prosila o milost, ještě více se tělesně umrtvovala, konala modlitby a poutě, aby v rámci možností zmírnila potoky lidské krve, které císař proléval pro pochybnou slávu svého jména. Ve vidění jí bylo řečeno: „Tvé utrpení je nezbytné pro mé záměry, které znáš. Je také nezbytné pro duše, které máš učinit šťastnými, aniž bys o tom ty nebo ony věděly. Tvůj život bude neustálým mučednictvím.“ A tak se stalo. Anna Maria přijala toto zástupné utrpení s rezignací a pokorou, aby naplnila Boží vůli.

V 68 letech dokončila stavbu své dokonalosti. Její duše vysychala touhou po nebi. Vědomě vykonala svou poslední pouť do baziliky svatého Pavla a přijala tělo Páně. Dostalo se jí pozvání: „Pokoj tobě, dcero má! Nenech se rozptylovat ničím vnějším. Nemluv zbytečně! Sbohem, má dcero! Sbohem, má dcero! Sbohem, má dcero! Brzy budeš se mnou v mém království. Pospěš si tam, kde je tvé srdce! První věci pominuly!“ Vrátila se domů a začalo postupné umírání provázené tělesnými i duševními mukami. Sedm měsíců byla sužována nemocí, přesto zůstávala pro všechny zdrojem pokoje. V pondělí 3. června upadla do bezvědomí. Příbuzní se domnívali, že zemřela. Byla to však jen extáze, když jí Pán oznámil den její smrti. Radostně všem oznámila zprávu, že její pozemský život skončí v pátek. Poděkovala a rozloučila se se svým manželem a dětmi. Chvěla se úzkostí: „Co s nimi bude, Pane? Vždyť dnes už nemají co dát do úst. Zahynou v tělesné i duševní bídě?“ ‚Ne,‘ odpověděla. Bůh ji uklidnil: „Všechny je beru pod svou ochranu. Neboj se je opustit. Neboj se z lásky ke Mně! Já jim přivedu dobrodince a bohatě je odměním.“

V pátek 9. června 1837 se duše Anny Marie po hlubokém a klidném vzdechu vznesla k branám ráje. Velmi brzy po své smrti byla hlasem lidu prohlášena za patronku Říma. Papež Pius IX. nechal její ostatky přenést ze hřbitova do baziliky svatého Chrysogona. V roce 1868 byla rakev otevřena a tělo se objevilo neporušené. Úcta k Anně Marii tak rok od roku rostla a zázraky se množily. Pius IX. tak v roce 1906 zahájil proces blahořečení a Benedikt XV. ji v roce 1920 zařadil mezi blahoslavené jako vzor křesťanské matky.