Zázračná ochrana otce Pia

Svědectví ukazují, že otec Pio slyšel hlas svých duchovních dětí, i když byly daleko od něj.

„Kolikrát jsi na mě křičel!“

Otec Valentino byl kapucínský mnich ze San Marco v Lamise, který byl duchovním synem otce Pia a byl mu velmi oddaný. Během druhé světové války byl v Emilii-Romagni, zatímco se na Apeninách rozkládala bojová linie německé armády, která rozdělovala region na dvě části. Kvůli tomuto odloučení o své rodině nic neslyšel. Jednoho dne se tedy nakonec rozhodl, že se pokusí jít pěšky a najít svou rodinu na jihu. Bylo však samozřejmě nutné přejít vojenskou frontu a to bylo velmi, velmi riskantní. Znal několik lidí, kteří bojovali proti Němcům, a tak je požádal o pomoc a radu, co má dělat. Vyznačili mu cestu přes hory, ale varovali ho, že je to velmi nebezpečné. Navíc bylo uprostřed zimy a byla velká zima. Bylo tam ještě několik dalších lidí, kteří toužili být se svými odloučenými blízkými, a tak si společně domluvili schůzku. Nastal den nebezpečné cesty a fr. Valentino si řekl: „Teď, nebo nikdy.“

Spolu s několika dalšími se tedy vydali na cestu. Modlil se k Bohu za bezpečnost skupiny a v modlitbě také prosil o přímluvu a pomoc otce Pia. Nakonec skupina dorazila na velmi vysoké místo v horách, kde byla cesta úzká a pokrytá sněhem. V tomto místě cesta klesala po strmém svahu. Když se otci podařilo dostat se na vrchol hory, začal se na něm objevovat tzv. Valentino byl asi v polovině svahu, špatně došlápl a náhle začal padat.

„Otče Pio, pomoz mi, Otče Pio, pomoz mi!“ ‚Pomoz mi, Otče Pio,‘ řekl. Volal silně a volal, jak se propadal hlouběji a hlouběji. Náhle se však objevil kámen a zastavil jeho pád.

Ostatní mu pomohli na nohy a on mohl pokračovat v cestě a nakonec skupina bezpečně překročila vojenskou linii, aniž by byla objevena. Když po několika hodinách odpočinku dorazil do San Marco in Lamise, přál si jít do San Giovanni Rotondo a navštívit otce Pia. Jakmile ho otec Pio uviděl, řekl: „Kolikrát jsi na mě včera v noci křičel! Kolikrát?!“

Svatý Pio ho pak objal, dlouho ho držel u srdce a nakonec řekl: „Pojďme společně poděkovat Pánu!“

Svědectví P. Valentina ze San Marco in Lamis. San Severo, Itálie, 8. dubna 1992

„Takže to byl jen sen, co?“

Manželský pár, který dlouho nemohl mít děti, se začal obracet s modlitbami na otce Pia, aby se za ně přimlouval u Pána. Později, když mladá žena zůstala těhotná a velmi se obávala, že o dítě přijde, měla jedné noci, těsně před plánovaným porodem, sen. Byla na operačním sále a než přišel gynekolog, uviděla v rohu místnosti stát muže s plnovousem. Díval se na ni a usmíval se. Pak se ze snu probudila. Podle fotografií, které viděla, si myslela, že ten muž vypadá velmi podobně jako otec Pio. Všem o svém snu vyprávěla a stala se jím téměř posedlá.

O několik dní později porodila syna. Malý, novorozený chlapec přišel na svět bez jakýchkoli problémů.

Po několika měsících začala šťastná matka plánovat cestu do San Giovanni Rotondo, protože se chtěla přesvědčit, zda se otec Pio, ke kterému se modlila, skutečně podobá člověku, kterého viděla ve snu, a pokud ano, toužila mu poděkovat.

Čím více o svém snu mluvila, tím více se ji její manžel snažil uklidnit a přesvědčit, že to byl jen sen. Opakoval jí to stále dokola: „Neboj se, byl to jen sen, jen sen – jen sen, nic víc.“ A tak se jí zdálo, že to byl jen sen.

Nakonec však na její naléhání cestu dokončili. Když dorazili do San Giovanni Rotondo, mladý pár si našel místo v kostele, kde s jistotou věděl, že tudy bude procházet otec Pio. Když světec po chvíli dorazil, zastavil se těsně u manžela, laskavě se na něj podíval, pak ho jemně poplácal po rameni a se širokým úsměvem řekl tónem, který byl trochu ironický a trochu pobavený zároveň: „Tak to byl jen sen, co?“

Svědectví Anny Baroniové z Chiavari, Itálie, 12. srpna 1994.

„Jestli budeš brečet, už k tobě domů nepřijdu.“

Paolo Nigro získal v roce 1936 titul z humanitních věd a v roce 1940 získal také druhý titul z filozofie. Považoval se za ateistu a jeho filozofické dílo bylo popřením existence Boha. Později vyučoval na střední škole a po celou dobu se držel svých myšlenek. Jeho manželka však byla ve své víře silná. Protože byla sirotek, byla vychovávána v klášteře vedeném karmelitánkami a zůstala tam až do svých dvaadvaceti let. Společně pak založili domov v Tarantu. Paola, který byl stále plný intelektuálního elánu a cítil se zcela fit, náhle postihla vážná nemoc. Měl zánět pohrudnice a na jaře roku 1950 ho přivedl blízko smrti. Lékaři nakonec prohlásili, že už pro něj nemohou nic udělat.

Jednou v dubnu v sobotu večer ve 22:00 zaklepali na dveře jeho domu dva muži a představili se: Otello Risaliti byl důstojník námořnictva a druhý muž se jmenoval Carlo Lusardi. Protože je jeho žena Maria neznala, nechtěla je samozřejmě nechat v domě, protože byla sama se svými dvěma dětmi a těžce nemocným manželem. Ten byl v té době již velmi vážně nemocný a po celé dva týdny měl velmi vysokou teplotu 105°F (40,5 °C). Občas blouznil a byl již na smrtelné posteli.

Oba muži trvali na tom, že zůstanou, a říkali: „Posílá nás otec Pio a my se musíme za tohoto těžce nemocného muže modlit růženec.“ A tak se najednou začali modlit.

Ubohá žena o Otci Piovi nikdy neslyšela, a proto si nebyla jistá, co má dělat. Řekla mužům, aby počkali za dveřmi, a odešla, přičemž mluvila se svým nemocným manželem, který, když slyšel, jak muži mluví o tom, že se modlí růženec, dal i v horečce svolení, aby mohli konečně vstoupit dovnitř.

Zde je třeba říci, že před několika lety, v roce 1946, profesor Nigro mírně změnil své ateistické smýšlení. Všechny překvapil, když požádal o setkání s arcibiskupem Tarantem, Mons. Bernardim, s nímž profesor Nigro napsal příběh o tom, jak měl vidění, v němž spatřil Pannu Marii. Po tomto vidění začal chodit na mši, i když ne pravidelně. Můžeme se domnívat, že to byl důvod, proč nechal vstoupit do svého domu dva cizince, kteří se za něj chtěli pomodlit růženec k Panně Marii.

Santina, Paolova dcera, která byla v té době ještě dítě, nám vypráví, co se dělo dál:

„Vidím to jako včera. Dva muži, Risaliti v bílé uniformě a Lusardi, oba poklekli a společně se odvážně modlili růženec. Když se však modlili, otec byl neklidný a řekl matce: „Marie, pošli pryč toho kněze v kápi, který leží u mé postele.“ Maminka neřekla nic. Myslela si, že vidění je způsobeno jeho vysokou teplotou. Před odchodem z domu po modlitbě růžence otcovi duchovní synové diskrétně požádali Marii, aby přijala nějaké peníze: „Je to dar od otce Pia. Příští týden je budete potřebovat na zaplacení cesty vašeho manžela do San Giovanni Rotondo. Otec ho chce vidět. A zbytek je na léky.“

K tomuto konkrétnímu bodu Santina vysvětluje: „Jako by otec Pio věděl, že jsme téměř všechny peníze použili na nákup penicilinu, který byl v té době velmi drahý.“ Následující pondělí bylo nemocnému mnohem lépe, teplota mu klesla na normál a lékaři byli ohromeni. Jeho zdravotní stav se zlepšil natolik, že ve čtvrtek, o tři dny později, v devět hodin ráno pro něj přijeli Risaliti a Lusardi a odvezli ho taxíkem na nádraží v Tarantu, protože se velmi chtěl setkat s otcem Piem.

K večeru dorazili do San Giovanni Rotondo a oba muži se společně ubytovali v malém bílém domku napravo od cesty vedoucí ke klášteru. V pátek byl odveden do sakristie, kde otec Pio muže vyzpovídal. Na konci zpovědi vyšel otec Pio zpoza závěsu, který ho skrýval před zraky lidí. „Otče můj!“ Santina v něm okamžitě poznal bratra, který v sobotu stál u jeho lůžka, když se spolu modlili růženec. Okamžitě k němu přišel, vrhl se před ním na kolena a rozplakal se. Otec Pio mu pomohl zpátky na nohy, držel ho za zápěstí a řekl místním dialektem: „Jestli budeš plakat, už k tobě nepřijdu.“

Druhý den se otec vyzpovídal světci, který ho vrátil do Boží milosti a přijal ho za duchovního syna. Okamžitě se z něj stal jiný člověk. Každý den chodil na mši svatou a přijímal svaté přijímání. Otec byl i nadále přítomen jeho prvním krokům k novému životu. Přicházel ho duchovně, prostřednictvím bilokace, navštěvovat domů. Během jeho rekonvalescence mi otec občas říkal: „Santino, otec Pio ti pokládá ruku na hlavu, aby ti požehnal.“ Otec mi vždycky říkal: “Santino, otec Pio ti pokládá ruku na hlavu. Potom jsem ho často viděla plakat kvůli jeho minulým hříchům. Snažil se to vynahradit tím, že vedl lidi k Bohu a také k Otci Piovi.“

Svědectví Santina Nigra, San Giovanni Rotondo, 10. května 2005.