Původ a historie svátku Zjevení Páně

Zatímco pro některé končí vánoční období 26. prosince, v křesťanské historii je známo, že trvá déle, až do neděle po 6. lednu – svátku Křtu Páně. Důležitým svátkem v období Vánoc je však svátek Zjevení Páně, lidově zvaný Tři králové.

V latinském ritu katolické církve se svátek Zjevení Páně – Epifanie – slaví na důkaz toho, že Ježíš byl Synem Božím. Protagonisty zjevení jsou tři mudrci. Ježíš však zjevuje svou božskou moc také při křtu v Jordánu, ale také například na svatbě v Káně. Ve východním ritu katolické církve se tento svátek nazývá Teofanie – připomíná zjevení Ježíšova božství během jeho křtu v řece Jordánu.

Tradičním datem svátku je 6. leden; ve Spojených státech se oslava Zjevení Páně přesouvá na následující neděli a překrývá tak oslavu Kristova křtu ze západního ritu.

„Význam svátku je však hlubší než jen přinášení dárků nebo konec Vánoc,“ říká otec Hezekias Carnazzo, melchitský katolický kněz a zakládající výkonný ředitel Institutu pro katolickou kulturu ve Virginii.

„Nemůžete pochopit Narození Páně bez Zjevení Páně. Zjevení Krista jako Božího Syna v podobě malého dítěte – stejně jako jeho křest – osvětlují tajemství vánočního období,“ řekl.

„Naše lidská přirozenost je zaslepena hříchem, a proto nemůžeme vidět tak, jak vidí Bůh. Bůh nám poskytuje zjevení toho, co se děje.“

Původ slavení svátku Zjevení Páně

Zatímco západní slavení svátku Epifanie-Zjevení (z řečtiny, což znamená „zjevení shůry“) a východní slavení svátku Teofanie (což znamená zjevení od Boha) si vytvořily každá své vlastní tradice a liturgické významy, znamenají tyto svátky mnohem více.

„Slavnost Zjevení Páně neboli svátek Teofanie je velmi starý svátek. Dokonce starší než Vánoce.“ Říká o. Carnazzo. „V rané církvi křesťané, zejména ti na Východě, slavili 6. ledna příchod Krista tím, že oslavovali jeho narození, návštěvu mudrců, Kristův křest a svatbu v Káně Galilejské – to vše v jednom svátku. Ve 4. století začaly některé diecéze slavit Vánoce i Zjevení Páně odděleně. Na koncilu v Tours v roce 567 bylo rozhodnuto, že církev bude slavit Vánoce 25. prosince a Zjevení Páně 6. ledna. Období mezi těmito svátky se nazývá vánoční doba.

Postupem času západní církev rozdělila zbývající svátky na samostatné oslavy, přičemž oslava Zjevení Páně připomíná návštěvu mudrců, kteří měli možnost spatřit novorozeného Krista. Oslava ve východních církvích se zaměřuje na Kristův křest a je jedním z nejsvětějších svátků jejich liturgického kalendáře.

Římská tradice

Oslava návštěvy Tří králů, které Bible popisuje jako učené mudrce z Východu, se v římskokatolické církvi vyvinula ve vlastní odlišnou tradici.

Součástí liturgie je tradiční vyhlášení data Velikonoc a dalších pohyblivých svátků – formálně připomínajících církevní význam Velikonoc a Zmrtvýchvstání.

Významné kulturní tradice spojené s tímto svátkem vznikly v bohatých kulturních oblastech ve Španělsku, Francii, Irsku i jinde. V Itálii nosí La Befana dětem sladkosti a dárky nikoli o Vánocích, ale o Třech králích. V mnoha částech Latinské Ameriky, na Filipínách, v Portugalsku nebo ve Španělsku dostávají děti dárky také na „Tři krále“.

V Irsku mezitím katolíci slaví „Ženské Vánoce“ – kdy ženy přestanou uklízet a připravují nejrůznější pokrmy. Pro Tři krále ve středoevropských zemích je charakteristické žehnání křídy při mši – spolu se zlatem, kadidlem a myrhou. V rodinách se na dveřní sloupky píší čísla – první dvě číslice aktuálního roku, následují písmena „C + M + B+“ a pak poslední dvě číslice daného roku.

Tato písmena byla s oblibou připisována počátečním písmenům Gašpar, Melichar a Baltazar. Jejich význam je však jiný a představují počáteční písmena slov fráze „Christus mansionem benedicat“ neboli „Kriste, požehnej tomuto domu“.

Téměř ve všech částech světa slaví katolíci svátek Zjevení Páně královským koláčem: sladkým dortem, který v sobě ukrývá figurku nebo oříšek. Na některých místech se šťastnému nálezci tohoto předmětu dostává v tento den zvláštní pozornosti.

Tyto oslavy však také zdůrazňují význam rodiny a původní oslavu Svaté rodiny. Tradice také poukazují na to, co je známo – i když stále tajemné – o mudrcích, prvních géniích, kteří se setkali s Kristem. Bible sice mlčí o jejich skutečných jménech i o tom, kolik jich vlastně bylo, víme však, že byli moudří, bohatí a hlavně odvážní.

„Byli ochotni riskovat a hledat pravdu, a to, co našli, byla obrovská událost,“ řekl a dodal, že mudrci pro nás mohou být stále silným příkladem.

Když se podíváme na dary, které mudrci přinesli – kadidlo, myrhu a zlato -, vidíme dary, které poukazují nejen na Kristovo božství a jeho zjevení jako Krále králů, ale také na jeho ukřižování. Darování bylin, které se tradičně používá při pohřbech, připomíná určitý teologický význam – pocit očekávání toho, co přijde.

Zjevení Boha

O. Carnazzo vysvětlil význam svátku teofanie a Kristova křtu v širším smyslu ve východním ritu. „V našem křesťanském chápání východního obřadu se na stvoření díváme Božíma očima, nikoliv očima člověka. Ve svátku Křtu Páně je zvláštní božský význam. Tímto svátkem nás Bůh přišel získat pro sebe. Kvůli prvotnímu hříchu zdědilo lidstvo „lidskou přirozenost odtrženou od zdroje života“.

Hřích také způsobil, že některé části stvoření, jako například voda, byly odděleny od svého účelu a spojení s Božím plánem života, protože jejím původním účelem bylo nejen udržovat naše těla, ale také naši duši.

„S pádem do hříchu však byla vyloučena ze zdroje života, takže je pod nadvládou smrti – nemá již věčný život. Bůh tedy přichází, aby se tohoto díla stvoření ujal sám.“

„Ježíš přijal naši lidskou přirozenost a udělal s ní to, co my jsme udělat nemohli – vystoupit z osidel smrti – přesně to naznačil svým křtem. Protože je tento symbol spojen se zničením smrti a znovunabytím života, je svátek teofanie velmi úzce spojen s ukřižováním – tento atribut se odráží i ve východní ikonografii obou událostí. Svátek teofanie oslavuje nejen Kristovo vítězství nad hříchem skrze křest, ale také božské zjevení Krista jako Božího Syna a začátek Kristovy služby. Křest Páně, stejně jako Narození Páně, není jen historickou událostí: je to zjevení,“ řekl otec Carnazzo.

„U příležitosti tohoto dne východní katolíci v církvi začínají bohoslužbou, jejíž součástí je požehnání vody ve křtitelnici. Po požehnání vody se věřící napijí vody a přinesou si lahve, aby se jí naplnili a vrátili se do svých domovů. Vodu používají nejen k tělesnému, ale také k duchovnímu uzdravení,“ vysvětlil.

Během tříkrálového období kněží navštěvují domácnosti ve farnosti, aby jim požehnali svěcenou vodou požehnanou během Teofanie.