Giuseppe Sarto (1835-1914), budoucí papež Pius X., byl jednou z největších náboženských osobností počátku dvacátého století. Narodil se nedaleko Benátek jako druhé z deseti dětí ve velmi chudé rodině. Giuseppe získal vzdělání ve vesnické škole a nakonec byl v roce 1858 (rok před obvyklým minimálním věkem) vysvěcen na kněze. Po šestadvaceti letech působení ve farnosti se stal biskupem v italském městě Mantova a v roce 1893 byl jmenován kardinálem v Benátkách.
Na papežské enklávě po smrti papeže Lva XIII. v roce 1903 byl zvolen kardinál Sarto, který přijal jméno Pius X. Nový papež si byl nadále velmi dobře vědom svého skromného původu a byl v rozpacích z některé okázalosti papežského dvora. „Podívej, jak mě vyparádili,“ řekl se slzami v očích jednomu příteli. Při jiné příležitosti poznamenal: „Je to pokání, že jsem nucen přijmout všechny tyto praktiky. Vodili mě obklopeného vojáky jako Ježíše, když byl zajat v Getsemanech.“ Pius a jeho rodina však měli smysl pro humor. Říká se, že poté, co mu matka při jeho instalaci políbila papežský prsten, mu pak podala ruku se svým snubním prstenem se slovy: „Teď polib můj prsten – protože bez něj bys nikdy nedostal ten svůj.“
Během svého pontifikátu bojoval Pius s protináboženskou vládou Francie o kontrolu nad francouzskou církví a ostře vystupoval proti herezi modernismu (přesvědčení, že církev by měla vyměnit některé své nauky a praktiky za modernější či aktuálnější názory).
Papež svatý Pius X. je známý svou snahou o zlepšení církevní bohoslužby, a to zejména tím, že podporoval časté přijímání eucharistie a snížil věk, od kterého mohou děti přistupovat k prvnímu svatému přijímání, z dvanácti na sedm let. Předvídal příchod první světové války, ale ke své velké lítosti jí nedokázal pomoci zabránit a zemřel se zlomeným srdcem několik týdnů po jejím začátku.