Jak často se zpovídat

Tento problém obvykle vzniká při zpovědi před vyznáním hříchů. „Od mé poslední zpovědi, která byla před rokem, jsem se dopustil…“

„Zpověď je, obrazně řečeno, duchovní sprcha.“ Podívám se na kajícníka, co to s ním udělalo. Souhlasně přikývne.

„Dovedete si představit, že byste se sprchoval jednou za rok?“ Vytřeští oči a já se raději ani nesnažím přijít na to, co ho napadlo. Jakékoli přirovnání kulhá, ale v tomhle případě stačí, aby šokovalo.

Jak často se vlastně máme zpovídat? Odpověď na tuto otázku komplikují sami zpovědníci, kteří v této otázce nejsou jednotní. Zkušenosti ze zahraničí, kde se věřící katolíci zpovídají méně často než v Česku, inspirují některé naše kněze. Na opačné straně stojí zastánci pravidelného přístupu ke svátosti smíření. Pro ně jsou příkladem svatí, kteří se zpovídali každý týden.

Zde bych rád nabídl citát z římského rituálu Ordo paenitentiae. Je velmi užitečné přistupovat k této svátosti často a svědomitě i v případě všedních hříchů. Nejde totiž o pouhé opakování obřadu ani o jakési duševní cvičení, ale o stálé úsilí o zdokonalení křestní milosti (OP b. 7). Zmínka o všedních hříších je určena těm, kteří tvrdí, že stačí přistoupit ke svátosti smíření, máme-li těžké hříchy. A co znamená „často“? Lze ho chápat různě, ale vždy v protikladu k „občas“ nebo „zřídka“. Jak jej však vykládat ve vztahu k minimalistickému požadavku formulovanému v pěti přikázáních církve zpovídat se a přijímat svátost oltářní alespoň jednou ročně? V tom se musíme zaměřit na výraz „alespoň“. U zpovědi si to vysvětluji jako nutnost, která je nezbytná k tomu, aby duchovní život vůbec mohl doutnat.