Co si dítě odnese z nedělní mše?

Nabízíme vám krátké zamyšlení Marlene Bessmann-Paliwoda o tom, jak děti vnímají mši svatou.

Co si dítě odnese z nedělní mše? Více, než si myslíte!
Položili jste si někdy jako rodič otázku, zda má opravdu smysl brát své malé dítě na mši?

Není vůbec neobvyklé mít o tom pochybnosti. A přiznávám, že i já jsem je měla. Snažím se na to nemyslet, ale když se ta myšlenka vrací jako bumerang, vzpomenu si na jednu příhodu, která se nám stala před několika lety. Náš nejstarší syn – bylo mu sotva tři – byl velmi šikovný v různých činnostech. Chtěla jsem ho naučit ustlat si postel. Možná si říkáte, co to má společného s nedělním kázáním. Čtěte dál a nebudete se už ptát, jestli má smysl brát děti na mši – i kdybyste zažili všechny možné nepříjemnosti…

Frankie a polštář

„Franku, prosím tě, srovnej polštáře na posteli, než dokončím večeři,“ řekla jsem.
„Ale já to nedokážu.“
„Zlato, dokážeš to. Už jsi to dělal tolikrát, nepamatuješ si?“
Usmála jsem se a odešla z místnosti, jedním okem sledujíc, co se bude dít. Po několika sekundách se Frank bezmocně postavil vedle postele. Pak najednou vylezl na postel bez polštářů. Co dělal? Nad naší postelí visí kříž a ikona Matky Boží – a Frank se k nim rychle začal modlit.
„Ježíši, prosím, pomoz mi, abych mohl srovnat ty polštáře na postel. Nedokážu to sám.“
Pak tam stál, díval se na kříž a čekal, že se něco stane. Ráda bych v tu chvíli viděla svůj výraz. Vešla jsem do místnosti.
„Frankie, co děláš?“ zeptala jsem se.
„Mami, já ty polštáře sám srovnat nedokážu. Požádal jsem Ježíše, aby mi pomohl,“ odpověděl chlapec a díval se na kříž.
„A?“ zeptala jsem se nejistě. Měla jsem pocit, že v tu chvíli budu muset trojletému dítěti vysvětlit náročné učení – a to jednoduchým jazykem. Už jsem přemýšlela, jak na to.

„Ale on neslezl z kříže a nepomohl mi,“ řekl zklamaně a smutně.

Ježíš mi dal sílu

V tu chvíli jsem našla jen jediný způsob, jak reagovat: objala jsem ho a vzdychla. Přemýšlela jsem nad odpovědí, ale naštěstí vešel manžel a nadšeně řekl:
„Franku, Ježíš už nemusí slézt z kříže.“
„Nooooo?“ vykřikl překvapeně Frank.
„On ti dal sílu, abys to zvládl sám – tady a teď. Zkus to.“
Frank se pustil do práce a brzy byly polštáře tam, kde měly být. Pyšný na sebe a plný štěstí, které mu rozzářilo oči, začal skákat po posteli.
„Víš, když něco dostaneme, je dobré Ježíši poděkovat,“ pokračoval manžel a Frank v tu chvíli začal děkovat slovy:
„Děkuji ti, Ježíši, protože jsem teď moc silný,“ řekl a přitom ukazoval svaly na rukou. Chtěla jsem najít zdroj jeho rané víry, a tak jsem se ho zeptala:
„Franku, proč jsi požádal Ježíše o pomoc?“

Co slyší tříleté dítě v kostele

Frank už o rozhovor se mnou nejevil zájem. Testoval svou sílu tím, že zvedal ručníky, a přitom bez nejmenších pochybností odpověděl:
„To říkal kněz v kostele.“

Vyměnili jsme si s manželem pohled a oba jsme si vzpomněli na kázání z předchozího dne:
„Když si s něčím nevíme rady, když něco nejde, řekněme Ježíšovi: ‚Pane Ježíši, tohle sám nezvládnu, pomoz mi.‘ A on vám určitě pomůže.“

Můj tříletý syn tomu uvěřil a prostě udělal to, co mu řekl kněz. Děti slyší, pamatují si a rozumí víc, než si myslíme. A to i ve věcech víry a duchovna. A mohou to slyšet jen tehdy, když je vezmeme do kostela.

Někdy mám pocit, že mé děti jsou mými malými učiteli víry – jsou jednoduché, důvěřují a jsou oddané. Pro mě jako rodiče je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou mohu udělat: dát jim šanci slyšet Boží slovo.