Maxmilián Kolbe (1894 – 1941) byl v dětství hluboce oddán Panně Marii. Při jedné příležitosti měl vidění, v němž mu Maria nabídla buď bílé roucho, symbolizující čistotu, nebo červené, symbolizující mučednictví. „Vyberu si obojí,“ odpověděl chlapec. Jeho srdce bylo Pannou Marií uchváceno. Později se modlil, aby až zemře, byl požehnán odchodem ze života v den svátku Nejsvětější Matky.
Maxmilián vstoupil ve třinácti letech do františkánského řádu a v roce 1918 byl vysvěcen na kněze. Po několika letech služby skromného faráře byl otec Kolbe jmenován ředitelem jednoho z největších katolických nakladatelství v Polsku.
Aby mohli lépe „získávat svět pro Immaculatu“, využívali bratři svatého Maxmiliána nejmodernější tiskařské a administrativní techniky. To jim umožnilo vydávat nespočet katechetických a zbožných traktátů, deník s nákladem 230 000 výtisků a měsíčník s nákladem přes jeden milion výtisků. Maxmilián založil krátkovlnnou rozhlasovou stanici a plánoval vybudovat filmové studio – byl skutečným „apoštolem masmédií“.
Po dobytí Polska Německem v roce 1939 byl (stejně jako mnoho dalších kněží) zatčen, ale brzy propuštěn. Maxmilián se věnoval pomoci židovským uprchlíkům. Když to nacisté zjistili, byl opět zatčen a v roce 1941 poslán do Osvětimi. Tam se snažil jít ostatním vězňům příkladem víry a naděje.
Když jeden z vězňů z tábora utekl, Němci náhodně vybrali deset mužů a odsoudili je k smrti hladem; jedním z nich byl polský seržant Franciszek Gajowniczek, s nímž se Kolbe spřátelil. Páter Kolbe opustil své místo v řadách a požádal velitele o povolení nastoupit na Gajowniczkovo místo. Šokovaný německý důstojník souhlasil a Kolbe a devět dalších lidí bylo odvedeno na smrt. Maxmilián pomáhal ostatním připravit se na smrt. Jako poslední podlehl a zemřel 14. srpna, v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie.