Nebe, peklo a očistec… Co je očistec?

Pravděpodobně žádné jiné katolické dogma není předmětem většího zkoumání než očistec. A často je toto téma špatně chápáno. Kritici považují tento pojem za nebiblický nebo dokonce za výmysl pohanů. Co přesně je očistec?

Název očistec je odvozen z latinského purgare, což znamená očista nebo očištění. Hovorově se jedná o místo nebo duchovní oblast. Taková definice nevystihuje pojem očistce. Očistec je ve skutečnosti očista. Podle Katechismu katolické církve lze očistec chápat jako proces nebo stav očisty:

Ti, kdo umírají v Boží milosti a v přátelství s Bohem, ale nejsou dokonale očištěni, ačkoli jsou si jisti svou věčnou spásou, procházejí po smrti očistou, aby dosáhli svatosti nezbytné pro vstup do nebeské radosti. Toto konečné očištění vyvolených, (KKC 954, 1472) které je zcela odlišné od trestu zatracených, nazývá církev očistcem. Učení o očistci formulovala církev zejména na florentském a tridentském koncilu. Církevní tradice s odkazem na některé texty Písma svatého hovoří o očistném ohni:

„Je třeba věřit, že před [posledním] soudem dojde k očistnému ohni za některá lehká provinění, protože [Ten, který je] Pravda, říká, že pokud se někdo rouhal Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ (Mt 12,31).

Z tohoto výroku lze vyrozumět, že některá provinění mohou být odpuštěna v tomto věku, zatímco některá ve věku budoucím. KKC 1030-1031

Očistec je místo, kam se dostávají Boží děti po smrti, když byly ve stavu milosti a bez smrtelných hříchů, ve stavu lehkých hříchů nebo když nedokázaly zcela litovat hříchů, které již byly odpuštěny. Očistec není poslední šancí, kde by nekající duše mohly dostat šanci jít do nebe. Je to místo, kde jsou lidé očištěni od jakéhokoli pouta k hříchu. Po smrti a přípravě na nebe v očistci vstupují očištěné duše do plnosti života před Boží tvář.

Proč je očistec nezbytný?

Mnozí se mohou ptát, proč je očistec nutný, když Kristus zemřel za naše hříchy? Pokud zemřeme ve stavu milosti, tedy bez poskvrny na duši, jdeme do nebe. Pokud zemřeme, aniž bychom vyznali své hříchy a činili pokání, jdeme do pekla. Pokud nesplňujeme ani jeden z těchto hraničních požadavků, a nemůžeme tedy jít ani do nebe, ani do pekla, musíme jít do očistce. Jak víme, do nebe nemůže vstoupit nic nečistého. Proto Kristus, který zemřel za naše hříchy, je důvodem, proč potřebujeme očistu. Proč by nám Bůh dával svého jediného Syna, abychom mohli mít věčný život, kdyby většina z nás nebyla dostatečně čistá, aby mohla po smrti vstoupit do nebe? A tak odpověď zní, že v očistci jsme očištěni od své připoutanosti k hříchu. Toto očištění je posledním krokem k dosažení nebe.

A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. (Zj 21,27)

Důkazy o očistci

Informace o očistci nejsou v Bibli výslovně zmíněny, ale na mnoha místech Písma nacházíme implicitní definice. První zmínka pochází z příběhu o hrdinovi Judovi Makabejském, který při sbírání těl svých padlých mužů po bitvě zjistil, že někteří z nich mají amulety falešných modlářů, což bylo v té době proti Zákonu. Modlil se tedy za své padlé bratry, aby byl jejich hřích očištěn.

„U každého z padlých našli pod šatem amulety bůžků z Jabny, které Zákon židům zakazuje. Všem bylo zřejmé, že to byla příčina, proč padli.“ (2 Mach 12,40)

„Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo, a jak hřích byl příčinou toho, že někteří padli. Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.“ (2 Mach 12,42-45)

Další odkaz pochází ze slavného Kázání na hoře, kde Ježíš velmi jasně hovoří o očišťování. Víme, že z pekelných muk není vysvobození, ani si nikdo nemůže koupit místo v nebi. Proto Kristus odkazuje na třetí místo, kde po smrti zaplatíme za své skutky peníz a naše duše je očištěna.

„Se svým odpůrcem se dohodni rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj odpůrce nevydal soudci a soudce zřízenci a byl bys vsazen do vězení. 26Amen, říkám ti: Určitě odtamtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř.“ (Mt 5,25-26)

Ještě jednodušší poselství je obsaženo v Pavlově prvním dopise Korinťanům.

„Ať už kdo na tom základě staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, z dříví, sena nebo ze slámy, dílo každého vyjde najevo. V onen den se to ukáže; bude to zjeveno ohněm, neboť oheň vyzkouší dílo každého člověka. Zůstane-li něčí dílo, které postavil, získá odplatu. Shoří-li něčí dílo, utrpí škodu; sám sice bude zachráněn, ale jen jako skrze oheň.“ (1Kor 3,12-15)

Pavel jasně říká, že skutky věřících budou po naší smrti zkoušeny jakýmsi ohněm v přeneseném smyslu. Písmo používá termín oheň jako prostředek očisty. To, o čem Pavel mluví, nemůže být peklo, protože odtud duše nebude zachráněna. Nemůže to však být ani nebe, protože existují určité nedokonalosti duše, které musí být spáleny. A to je místo – ani nebe, ani peklo – očistec, kde jsou naše nedokonalosti spáleny.

Co říkali církevní otcové o očistci?

Pojem očistce byl součástí rané víry, existoval již před Kristem, jak je patrné z příběhu o Jidáši Makabejském. Učení o očistci bylo podporováno ranými církevními otci. V Tertuliánových spisech o monogamii (216 n. l.) se uvádí, že myšlenka modlitby za mrtvé byla běžná již v prvních letech církve.

Po smrti manžela se manželka modlila za jeho duši a prosila, aby našla odpočinek při čekání na vzkříšení a aby měla účast na vzkříšení (Monogamie 10,1).

Svatý Augustin definuje tuto nauku jasněji ve svém nejslavnějším díle Boží stát. Popisuje rozdíl v soudu mezi všedním a smrtelným hříchem.

Dočasnými tresty trpí někteří v tomto životě, někteří po smrti, někteří nyní i po smrti, ale všichni jen do doby Posledního soudu. A je také jisté, že ne všichni, kdo si zasloužili trest v tomto životě a kdo si jej odpykali, budou všichni také znovu ve věčném trestu. Tedy pouze časné tresty, ať už v tomto životě nebo po smrti, mají charakter očišťujícího trestu, ale věčný trest již nikoho neočišťuje. (Boží stát, 21:13)