Amen

Amen je jedno z hebrejských slov, které se dodnes používá v liturgii. Toto slovo říkáme denně na konci našich modliteb. Někdy je tendence nahrazovat ho slovy „buď“, což není doslovný překlad, ale význam je v tomto případě velmi výstižný. Amen znamená to, co je pevné, hodné víry a důvěry, spolehlivé. Přidává se na konec modliteb jako pečeť důvěry ve vyslyšení.

Tento zvyk ukončovat modlitby slovem amen je v církvi prastarý. Dělali to první křesťané, kteří tento zvyk převzali ze synagog. V ústech křesťanů však toto amen na konci modliteb znělo mnohem opravdověji a nověji, protože se v naslouchajícím objevila nová naděje opírající se o Ježíše Krista. Stará synagoga stále čekala na příchod toho, který ji měl v mesiášském věku zahrnout velkými dary. Spolu s nimi bylo vyslovováno amen v naději a důvěře, že Bůh jednoho dne splní, co slíbil skrze proroky. Pro křesťany se však vše již naplnilo v Ježíši Kristu. Díky tomu se již křesťané mohli s větší radostnou důvěrou modlit k Bohu o účast na duchovních darech Ježíše Krista. Oporou jejich naděje byl již sám Spasitel. V tomto smyslu také svatý Pavel končí své přání věřícím slovem amen. Verš v Druhém listu Korintským uzavírá takto: „Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno „Ano“. A proto skrze něho zní i naše „Amen“ k slávě Boží.“ (2K 1,20)

Zdá se však, že první křesťané se více zabývali slávou díla vykoupení a také našeho slyšení. Tak svatý Pavel napsal Efezanům (Ef 3,21): „jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.“ Toto amen na konci vyjadřuje nejen souhlas s tím, aby byl Bůh oslaven za dílo vykoupení, ale také touhu, to nejušlechtilejší, co může lidské srdce mít, aby sláva a chvála Boží nikdy nepřestala a zněla navěky. Svatý Pavel by však o Boží slávě nepsal a nepřipojil by k ní tak nadšené amen, kdyby neznal slávu tohoto díla vykoupení na sobě a na církvi. Proto je jeho amen na konci těchto chvalozpěvů také ujištěním o této slávě u lidí a přáním, aby z nich nikdy nevyprchala.

Síla slova amen, které znamená něco pevného, spolehlivého, se projevuje v jeho použití v afirmacích. Například když David jmenoval Šalomouna svým nástupcem a nařídil, aby po něm nastoupili jeho vlastní, Jojadův syn Benajáš, který chtěl Davida ujistit, že se tak jistě stane, řekl: „Stane se! Tak rozhodl Hospodin, Bůh krále, mého pána.“ (1Kr 1,36). S podobnou jistotou a zároveň souhlasem měl lid říkat Amen při vyslovování prokletí nad různými viníky: „Buď proklet muž, který zhotoví tesanou nebo litou sochu, ohavnost před Hospodinem, výrobek rukou řemeslníka, a uloží ji v úkrytu.“ A všechen lid odpoví a řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo zlehčuje svého otce a svou matku.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo posouvá mezník svého bližního.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo převrací právo bezdomovce, sirotka a vdovy.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo obcuje se ženou svého otce, neboť odkryl cíp pláště svého otce.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo obcuje s nějakým zvířetem.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo obcuje se svou sestrou, dcerou svého otce nebo dcerou své matky.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo obcuje se svou tchyní.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo tajně ubije svého bližního.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo vezme úplatek, aby ubil člověka a prolil nevinnou krev.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ „Buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto zákona a dodržovat je.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ (Dt 27,15-26)

Zvláště působivé je Jeremiášovo amen, kterým dosvědčil Hospodinu, že skutečně splnil, co Izraelcům slíbil (Jr 11,5). Amen zde jednoduše znamená to, co znamená naše „ano“, když se do něj vloží plná síla pravdivého tvrzení. Se slovem amen ve stejném významu se dále setkáváme ve Zjevení svatého Jana. Apoštol totiž, když chce dát poslední pečeť pravdivosti slov této tajemné knihy, říká jakoby nepřítomně ze zjevení, které obdržel o příchodu Páně: „Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi.“ (Zj 22,20-21)

Slovo amen používal Ježíš Kristus hojně, aby zdůraznil pravdivost a jistotu svého tvrzení. Často se s ním setkáváme ve formulaci: „Amen, pravím vám …“ Zvláštností je, že Ježíš Kristus zde klade amen před své tvrzení, nikoliv na konec, jak tomu bylo ve Starém zákoně u rabínů. Kristus se totiž neodvolává na žádnou autoritu, ale svou vlastní osobou stojí za pravdivostí svého tvrzení a dává svým výrokům nezvratnou jistotu. Svým „amen“ vyznává přede všemi a vždy to, co tvrdí. V tomto duchu dává svatý Jan ve Zj 3,14 Kristu jméno Amen. Říká: „Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího“. Jako by ho nazval úplnou pravdou a věrností.