Zázračné tělo svatého Charbela Makhloufa

Charbel Makhlouf se narodil 8. května 1828 v malé vesnici Biqa-Kafra ve vysokých horách severního Libanonu. Jeho rodiče byli chudí, ale věřící, a jejich páté dítě už v mládí tíhlo k modlitbě a samotě. Přes odpor rodiny odešel ve 23 letech z domova a vstoupil do kláštera svatého Maruna v místě zvaném Annaya. V roce 1859 byl vysvěcen na kněze a strávil zde šestnáct let, než od svých neochotných představených dostal povolení odejít do nedaleké poustevny svatých Petra a Pavla.

Touha po poustevně zázračně vyslechnuta

Trvalo více než sedm let, než se mu toto přání splnilo. Takové privilegium měli jen výjimeční mniši. Znamení, že je připraven opustit bezpečné prostředí kláštera, se objevilo zvláštním způsobem. Vzhledem k naléhavé žádosti o toto naléhavé poselství usedl svatý Charbel v noci, aby na něm pracoval. Ke svému zoufalství zjistil, že v jeho lampě už není olej. Požádal jednoho z klášterních laiků, aby ji doplnil. Ten si chtěl zažertovat, a tak do lampy nalil místo oleje vodu, ale sám zůstal ve velkém šoku, když viděl, že se lampa okamžitě rozsvítila a vydávala své obvyklé světlo. Chlapec zalarmoval představeného, který šel situaci zkontrolovat sám. Ke svému překvapení zjistil, že lampa je skutečně plná vody. Považoval to za znamení shůry, že Charbel je připraven žít tvrdý poustevnický život.

Zbývajících třiadvacet let svého života žil Charbel nesmírně těžkým životem. Po celý život zachovával extrémní skromnost v odívání, spal na slámě a jako polštář používal obyčejné dřevěné prkno. Jedl jedno jídlo denně ze zbytků z kláštera. Projevoval pozoruhodnou oddanost eucharistii, hodiny trávil přípravou na slavení mše svaté a hodiny děkováním po jejím skončení.

Zázračné světlo

V roce 1898 utrpěl Charbel při mši těžkou mrtvici a o osm dní později na Štědrý den zemřel. Bylo mu sedmdesát let. Po třech dnech byl pohřben na klášterním hřbitově, a jak bylo zvykem, bez uložení těla do rakve. Stejně jako mnoho svatých mnichů před ním by byl pravděpodobně brzy zapomenut, kdyby se nestalo něco velmi zvláštního. Po následujících pětačtyřicet nocí byl jeho hrob obklopen oslnivým jasným světlem, o čemž svědčilo stále více lidí, z nichž si to nikdo nedokázal vysvětlit. Bylo vyžádáno povolení k exhumaci jeho těla od církevních úřadů a toto povolení bylo uděleno.

V noci, kdy zemřel, spěchali do poustevny mniši z nedalekého kláštera, aby mu políbili ruce a nechali se požehnat dotykem jeho těla. Mnozí z nich strávili celou noc v modlitbě na kolenou vedle něj. Tu noc padal hustý sníh a byla nesmírná zima, což nebylo překvapivé, protože poustevna se nacházela ve výšce 1 400 metrů nad mořem. Ti, kteří zůstali vzhůru, se neustále ptali jeden druhého: „Když tolik trpíme kvůli jediné noci, jak je možné, že tu otec Charbel žije už dvacet tři let?“ ptali se.

Viděli, že s odvahou mučedníka musel snášet únavu, hlad, bídu a zimu. Místní vesničané, z nichž mnozí s ním v průběhu let sdíleli několik okamžiků společenství, vzpomínali na jeho svatost, na jeho neustálou modlitbu a tvrdou práci, na jeho touhu zůstat v tichu.

Exhumace těla

Nakonec bylo uděleno povolení k exhumaci jeho těla a čtyři měsíce po smrti otce Charbela se shromáždil dav lidí, aby se stal svědkem těchto událostí. Všichni žasli nad tím, že jeho tělo bylo dokonale zachovalé, přestože hrob byl zaplaven prudkými dešti, takže tělo doslova plavalo v moři bahna. Charbel byl vyzvednut a oblečen do nových šatů a poté uložen do dřevěné rakve v rohu soukromé klášterní kaple. Ukázalo se však, že je nutné měnit jeho šaty dvakrát týdně kvůli podivné tekutině, která se vylučovala z pórů jeho těla. Tekutina byla popisována jako směs potu a krve a její neustálé vylučování z těla pokračovalo. Kousky látek namočené v této tekutině se brzy rozpadly jako relikvie.

V roce 1927, více než dvacet osm let po jeho smrti, Charbelovo stále neporušené tělo ohledali dva lékaři z Francouzského lékařského institutu v Bejrútu, poté bylo přeneseno do další pozinkované rakve a poté uloženo do nové hrobky uvnitř zdi oratoře. Během svátku v roce 1950 poutníci do svatyně hlásili, že z rohu hrobky vytéká tekutina. Když byla hrobka otevřena, zjistilo se, že je suchá, a stejně tak rakev zvenčí, až na tekutinu, která pomalu vytékala škvírou v ní. O dva měsíce později, po získání povolení od církevních úřadů, byl zámek na rakvi rozbit a tělo bylo prozkoumáno. Opět se zjistilo, že je beze stop poškození a podivná tekutina si stále hledá cestu a vytéká z pórů těla. Od té doby svatyni obléhají tisíce poutníků z celého světa. V 50. letech 20. století začal klášter vést záznamy o zázracích připisovaných Charbelovi. Za necelé dva roky se jich nashromáždilo více než 1200. Již v roce 1925 bylo mnichovo jméno předloženo peticí papeži Piovi XI. k zahájení kanonického řízení vedoucího k jeho blahořečení, k němuž však došlo až v roce 1965 za pontifikátu papeže Pavla VI. Bylo třeba dvou uzdravení uznaných za zázračná a obě, která byla pro tento účel vybrána, se odehrála v roce 1950. První z nich se týkalo jeptišky Marie Abel Kawara. Čtrnáct let trpěla vážnými střevními problémy a lékaři ji odmítali jako beznadějný případ.

Jednou se však celou noc modlila u Charbelova hrobu a okamžitě se uzdravila. Lékař, který ji tehdy vyšetřoval, zaznamenal uzdravení jako „nadpřirozenou událost, jejíž vysvětlení je nad lidské síly“. Druhým zázrakem, který svatá kongregace přijala, bylo uzdravení ze slepoty kováře Iskandara Oubeida. Ten přišel o zrak na jedno oko, když při práci utrpěl úder. Vynikající oční specialisté mu řekli, že poškození duhovky je tak vážné, že se mu zrak už nikdy nevrátí. O třináct let později dal na radu přátel a navštívil hrob otce Charbela. Když se vracel domů, měl sen, ve kterém se mu zjevil mnich a slíbil, že ho vyléčí. Druhý den ráno zjistil, že opět vidí dokonale na obě oči. Žádné lékařské vysvětlení se nepodařilo najít. K nejznámějšímu uzdravení na přímluvu svatého Charbela došlo v roce 1950. Vyvolalo rozruch nejen v Bejrútu, ale v celém Libanonu. Padesátiletá švadlena jménem Mountaha Daher Boulos, která byla po těžké nemoci shrbená od jednoho roku, byla uzdravena. Její příběh je docela dojemný. Při návštěvě mnišského hrobu stála opodál a modlila se za své dva synovce, sirotky, kteří potřebovali pomoc. Jediná prosba, kterou vyslovila za sebe, byla, aby jí vydržel zrak a mohla pokračovat v práci švadleny. O tři dny později se po návratu domů probudila a zjistila, že hrb na zádech zmizel. Její lékař to potvrdil, zatímco její pastor dosvědčil, že „její silueta se náhle stala zcela normální!“. Dne 9. října 1977, pouhých dvanáct let po blahořečení, předsedal papež Pavel VI. kanonizačnímu řízení a oznámil světu, že blahoslavený Charbel se připojí k seznamu svatých v nebi. Světcovo tělo však nezůstalo nedotčeno. V roce 1965 bylo zjištěno, že začalo podléhat zákonům přírody a zůstaly z něj jen kosti červené barvy. Předchozí roky zřejmě stačily k prokázání mnichovy svatosti, přičemž zázraky připisované jeho zásahu pokračovaly i po tomto dni. Jeden z posledních se odehrál v roce 1993, kdy Nohad El Shami, pětapadesátiletá žena trpící částečným ochrnutím způsobeným těžkou hemiplegií, oznámila, že ve snu viděla dva mnichy. Jeden z nich, kterého identifikovala jako Charbela, jí operoval krk, a když se probudila, zjistila, že je zcela uzdravená. Druhým mnichem v jejím snu byl pravděpodobně svatý Marun, syrský křesťanský mučedník z pátého století, který založil maronitský řád. Uzdravování na přímluvu svatého Charbela pokračuje dodnes. S důvěrou se k němu utíkejme, je to světec tisíců zázraků.